Cítíme Ukrajinu

Chudá královská snídaně

Dvakrát se pobízet nenecháme. Horký čaj nebo káva, chleba s máslem, hořčicí a salámem, sladké koláčky domácí výroby. Každému podle chuti. „Ja vám ješče namástim.“ Pobízí nás, abychom odhodili ostych a pořádně se nasnídali. Talíře se pozvolna vyprazdňují a debata nenuceně plyne. Zdejší kraj je hodně chudý, mladí utíkají pryč, do města za prací. Zůstávají jenom důchodci. Naše hostitelka je zde u rodičů na návštěvě. Práci má, ne moc dobře placenou, ale má. Stará mama by měla jít do nemocnice na operaci, čeká ji výměna kyčelního kloubu, jenomže se bojí, a tak raději snáší muka bolesti. Starý otec jen sedí, pozoruje, usmívá se a nemluví. Stejně bychom mu prý nerozuměli, jelikož mluví ukrajinským dialektem. Dnešní den začal velice příjemně, protože, ruku na srdce, kdy se stane, aby vás někdo úplně cizí pozval k sobě domů na snídani a vůbec nic za to nechtěl.

Slovensko-ukrajinské hranice

Hraniční přechod Ubľa na straně slovenské a Malyj Bereznyj na straně ukrajinské. Předbíháme auta čekající ve frontě a předstupujeme před slovenské celníky. Nejsou ani příjemní, ani nepříjemní. Jsou strašně pomalí. Obličeje schovávají pod nános nudy. „Hoši klid, oni jsou takhle pomalí úmyslně.“ Letos poprvé není nutné na Ukrajinu vízum, ale jakousi kartičku s údaji vyplnit musíme. Předkládáme ji ukrajinskému předpisově vystříhanému vojákovi v maskáčích a samopalem na zádech. I zde probíhá kontrola velice vlažně, což očividně znervóznělo nějakou velitelskou „šajbu,“ která k nám důležitě vyráží z tepla kanceláře. Měří asi 150 centimetrů a na hlavě má obrovitánskou čepici brigadýrku. Přesně jako Roman Skamene ve filmu Tankový Prapor. Takhle nějak si představuji největšího šikanistu v kasárnách. Když mu voják sděluje, že je všechno v pořádku, vrací se zpět do kanceláře, aniž by se na nás koutkem oka podíval. Nejspíš je to pod jeho vojenskou důstojnost. Dostáváme do rukou pasy. Poslední kontrola už je jen formální. Dobře živený postarší policista se ptá na cíl našeho pobytu, na dolary, na eura, na zbraně a na drogy. Po půlhodince, přesně v 9:24 hodin, vstupujeme na horkou ukrajinskou půdu. „Idětě do peknej divočiny, majtě sa na pozoru,“ varuje nás slovenský řidič.

Depresivní ukrajinské dusno

Velikyj Bereznyj, okresní město a zároveň první ukrajinská obec, do které přijíždíme. Vzduch prosycený benzínem. Asfalt na silnici přenechal vládu loužím, výmolům, blátu a kravincům. Banka zavřená. Bankomat nefunkční. Bábušky na rinku prodávají zboží domácí výroby. Každá má před sebou dvě až tři plastové láhve s mlékem a hrudku sýra zabalenou v igelitu nebo utěrce. Lidé jsou vážní až ustaraní. Dívají se na nás zvláštním pohledem, ve kterém se mísí zvědavost se závistí. Opanovávají nás velice depresivní pocity. Celková atmosféra trochu jako na pohřbu. Do toho všeho se obloha zatáhla a začalo pršet.

Ukrajinské pelmeně

Schováváme se do hospody, což se ukazuje jako správná volba. Mladá servírka sice nerozumí anglicky, německy ani rusky, ale majitel komunikuje česky, protože kdysi byl na práci v Čechách. Měníme peníze - 1 americký dolar za 4,90 ukrajinských hřiven. Objednáváme si pivo a k jídlu výtečné pelmeně. Pelmeně je směs mletých mas, zabalená do rozválené placičky jakéhosi těstovinového těsta. Příprava probíhá tak, že se sejde tlupa lidí, někdo připraví masovou směs, někdo těsto. Ostatní se rozdělí na váleče, plniče a baliče. Jako váleček dobře poslouží láhev od již vypité vodky. Je nutností po každé zabalené stovce pelmení do sebe kopnout paňáka vodky. Při větším počtu zúčastněných je stovka coby dup. Pak se připravené pelmeně vaří ve vodě. Mohou se podávat třeba s octem a zakysanou smetanou a samozřejmě se prokládají dalšími vodkami.

Hlavní horní dolní

Vysvitlo slunce. Mírně stoupáme údolím proti proudu říčky Už. Jedeme po hlavním tahu směrem na Lvov, ale silnička i provoz na ní je stejný, asi jako u nás někde mezi Dolní a Horní Lhotou. Těch několik aut, které nás předjíždějí, na nás troubí. Okolní krajina by se dala popsat těmito slovy: nádhera, nádhera a zase nádhera. Více rozepisovat se nemá cenu, protože to zkrátka pořádně popsat nelze. Kopce, lesy, louky, chaloupky, potůčky, říčky. Předjíždí nás ukrajinský cyklista s batohem na zádech, mává rukou a křičí, že se potkáme v Koločavě. „Odkud ví, že tam chceme?“

Svatební kvílení

Vesnička Lug. Ve stínu hospodské zahrádky odpočíváme zakusujíce teplý bochník chleba, který jsme právě koupili přímo od pekaře. Naší pozornost upoutává uši trhající táhlý nářek nesoucí se ze zahrady naproti. Omyl pánové, to je svatba a ta paní nenaříká, ale zpívá, podle nálady bych řekl, že snad i nějakou veselou písničku. Svatebčané dodržují zajímavý a sympatický rituál. Stojí v kroužku, rozlijí si do skleniček láhev vodky a pak lup. Půl obsahu sklenky do sebe a zbytek za sebe. A znovu a znovu a znovu. Teprve pak se celé procesí vydává vlažnou chůzí na cestu skrz ves do obřadní síně, která se shodou okolností nachází hned vedle naší hospody. Zpěvačka samozřejmě kvílet nepřestává.

Místní siláci

Mucholapka je taková ta věc, co visívá u našich babiček nad stolem. Moucha jí zpozoruje, přilétne blíž, posadí se, přilepí a už navždy zůstane. Naši mucholapku jsme zpozorovali kousek za vsí. Odpočívadlo, zachovalý altánek, stolek, lavice, čisto a uklizeno, řeka nedaleko a les pár kroků od nás. Zastavujeme se, usedáme a rozhodujeme se přespat. Nic nám nevadí, že všichni lidé ve vesnici vědí, že jsme tady a že tady budeme i přes noc. Zkrátka zůstáváme přilepeni, jako ty mouchy na mucholapce. Během chvíle se objevují tři hošíci: Míša, Igor a Kolja. Věkem srovnáni přesně jako schody, osm, deset a dvanáct let. Zvědavě nás pozorují, nesměle se uculují a na naše zvídavé dotazy odpovídají pokýváním hlavy nebo pouze přitakáním „da“ nebo „nět.“ Zajímají je naše kola, a tak nejstaršímu Koljovi jedno půjčujeme, aby se projel. I s naloženými brašnami má snad třicet kilo. Jsme zvědavi jak si povede, ale čeká nás zklamání. I přes to, že je obut v gumácích, si počíná jakoby na takhle těžkém a velkém kole jezdil odjakživa. Na oplátku nás Kolja vyzývá k soutěži. Vyhraje ten, kdo udělá víc kliků. Dan výzvu přijal. Samozřejmě vyhrál, ale měl co dělat. Poslední kliky už musel „trošíčku malilinko“ šidit. Když se zdálo, že se kluci rozpovídají, ozval se za řekou ostrý hvizd. Táta. Klučinové na nic nečekali a mazali domů, jako když jim u zadku hoří koudel. Ani se pořádně nerozloučili. Dnešní den jsme ušlapali 47 kilometrů.

Setmělo se, prší. Jsme zachumláni ve spacácích. Nedaleká řeka neúnavně šumí. Střechou altánku nepropadne ani kapka. Dan vypráví příběh na dobrou noc. Na první dobrou noc v nebezpečné Ukrajině.