Hašišový dýchánek

První kilometry v Maroku
Míříme do měst Tetouan a Chefchauene. Krajina je mírně hornatá a každou chvíli je u silnice chodec, jezdec na oslu nebo pasáček koz a podobně. Téměř každý, koho míjíme, nám nabízí hašiš, nebo na nás rovnou mává už ubaleným „špekem.“ Doma jsme byli varováni, abychom tady na severu žádný hašiš od prodavačů u silnice nekupovali. Prý nám prodá hašiš a za nejbližší zatáčkou už na nás bude čekat policie a bude chtít úplatky.
Silnice se klikatí mezi okolními svahy a je v dost špatném stavu. Přes cestu jsou občas položené podomácku zhotovené a hlavně nijak dopředu avízované zpomalovací příčné prahy. Většinou se jedná o příčně položenou zabetonovanou trubku. Musíme jet krokem, což je docela unavující. Na noc se ubytováváme v hotelu ve městě Chefchauenu. Město je docela pěkné, položené na svahu hor.
Ještě než opustíme bezpečí našeho vozu a vkročíme mezi davy Maročanů, navzájem se ujišťujeme, že se rozhodně nebudeme s nikým vybavovat, s nikým nikam chodit, natož abychom si od někoho něco brali a na zdejší jídlo a pití se rozhodně ani nepodíváme.

Abdulova bouda
Jenomže téměř ihned po vystoupení z auta se seznamujeme s Abdulem, který je, jak se později dozvídáme, místní drogový dealer. Je to sympaťák a o nás říká, že jsme z „Čechoslávie.“ Zve nás k sobě na čaj a na hašiš. Máme trochu strach, že to je nějaká bouda, ale jdeme. Ty tam jsou všechna naše předsevzetí. Úzkými klikatými uličkami nás vede k sobě domů a začíná se stmívat.
Byt má dost přepychově zařízený. Všude spousta polštářů a polštářků. Kvůli nám vzbudil manželku v dosti pokročilém stádiu těhotenství, aby nám uvařila čaj. Ta samozřejmě poslušně plní svůj úkol. Dítě se prý má narodit každým dnem, říká Abdul jako by se nechumelilo. Jejího mladšího bratra poslal kamsi pro cigarety a hašiš. Pijeme mátový čaj. K zakousnutí dostáváme domácí pečené sladkosti. „Co když jsou otrávené?“ Je nám to jedno.
Abdul vypráví různé neuvěřitelné báchorky. Například, že byl dva roky v Itálii ve vězení za pašování drog a že jim odtud utekl přes celou Evropu až do Nizozemí, kde si potom neskutečně užíval. Chlubí se, že má rodinu po celém světě a že má asi deset tisíc příbuzných. Tintí si do něj trošku dloubne, jestli by je dokázal vyjmenovat. Dále nám objasňuje situaci kolem hašiše. V Maroku prý hulí každý. Děti ve škole, stejně jako mladý král Mohamen VI., ale oficiálně je to zakázané.
Pak přichází poněkud starší soused Omar v kulichu a zapojuje se do rozjetého hašišového dýchánku. Je to super večer. Už nemáme strach.