Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Ukrajinou na kole

Verchovinou s pubertálním dohledem

Milan Silný / 21.12.2005

Než přijedeme do města Volovec, musíme překonat jedno horské sedlo, ve kterém to nepřetržitě hučí jako na letišti, při odletu letadla. Letiště zde není ani náhodou. Místo něj je v sedle „Kompresorna Stancija Volovec,“ na kterou nás upozorňuje mega veliká plechová cedule u silnice.
V samotném Volovci na křižovatce u nás ihned zastavuje rozpadající se žigulík, jehož řidič nám nabízí svou pomoc. S díky odmítáme, protože jenom odpočíváme. Město samotné má asi 7000 obyvatel, je střediskem regionu Verchovina. Ve městě jsou dva kostely, kino, autobusové i vlakové nádraží a výše položené části města mají dokonce mobilní signál. Název města je odvozen od slova vůl. To není výmysl, ale historický fakt. V dřívějších dobách je sem vždycky přes zimu stahovali z okolních polonin na ustájení.
Těsně za městem se na nás nalepilo několik pubertálních výrostků na rozviklaných starých bicyklech. Dělá jim strašnou radost jet vedle nás. Pořád se smějí a mutujícími hlasy na sebe něco halekají. V první vesnici však jejich doprovod končí, ale vyhráno nemáme. Střídá je jiná skupina puberťáků a průběh cesty se nemění. V další vesnici se osazenstvo doprovodné skupiny do třetice zase mění. Jedeme volně, kocháme se okolím, a tak nám kluci ukrajinští v pohodě na těch svých vehiklech stačí. Čas od času se některý z nich prudce rozjede a po pár metrech zabrzdí a s vítězným výrazem ve tváři na nás čeká. Ukazují tím asi v jaké jsou kondici. Moc se nám to nelíbí, ale doufáme, že je to přestane brzo bavit. Trochu si připadáme jako pod nenápadným dohledem policejního doprovodu. Krajina kolem neustále kopcovitá a nádherná. Lesy, louky, chaloupky. Krávy potulující se po silnici.
Ochladilo se, začalo stmívat a náš ukrajinský doprovod se už dávno vrátil do své rodné vísky. Na konci osady Guklivo stavíme stany hned u silničky, protože chlápek z nejbližšího domečku řekl, že můžeme. Dovoluje nám i rozdělat ohníček, ale pod jednou podmínkou. Vymiňuje si, že nám musí dříví přinést vlastnoručně on sám osobně a i oheň nám musí zapálit on sám, protože jsme jeho hosté. Připadá nám to dosti podivné, ale budiž. Asi po půlhodině se vrací ještě s jedním světaznalým kamarádem. Když prý mu dáme pět hřiven, bude nás celou noc hlídat, aby se nám nic nestalo. Bohatší o pět hřiven se pak světaznalý kamarád vyptává, kdy začneme opékat maso. Nemůže vůbec pochopit, že oheň máme jenom na zahřátí a dokreslení atmosféry okamžiku a že jsme k večeři měli těstoviny ohřáté na vařiči.
Dneska jsme na kole ujeli 45 kilometrů a v noci je taková zima, až jde pára od úst. Možná i proto spíme ve stanech. Musíme je přece použít, když už je sebou táhneme, ne?