Starobylá Medina ve Fezu

Co se děje u silnice
Jedeme pohořím Rif a téměř každý u cesty nám nabízí hašiš, zrovna jako včera. V jedné lesní pravotočivé zatáčce proti nám nečekaně vyráží auto a Dan, který momentálně řídil a byl rozhodnut brzdit jen motorem, aby šetřil naše opotřebované destičky, toho měl najednou „plný brejle,“ aby situaci zvládnul.
V dálce vidíme vrcholky hor se zbytky, no jasně, sněhu! Kolem silničky je spousta políček. Na některých z nich se regulérně veřejně a beze strachu pěstuje marihuana. Při naší zdravotní zastávce spojené s výstupem na nádherné osamělé skalisko tyčící se nad okolní krajinu, přes jedno takové políčko přecházíme. Abdul měl pravdu, pěstování marihuany je snad legální. Jiná věc je asi její prodej a pokuřování.
V baru u silnice za městem Ketama si objednáváme mátový čaj a děda, majitel baru nehovořící anglicky, nám vypráví, že na bar si vydělal prací ve Francii, že na zahrádce pěstuje fíky a melouny a že se chystá do baru namontovat klimatizaci. Na vlastní kůži můžu říci, že by se fakt hodila.

Město Fez a starobylá Medina
Silnice je asfaltová, ale hrozná. I přes to jsme kolem 17 hodiny v královském městě Fez. Zdejší obchodníci to mají docela vymakané. Jakmile se blížíme k městu, nalepí se na nás naháněč na mopedu a slibuje hory doly. Je dost otravný a tak ho naschvál ignorujeme a ubytováváme se v hotelu Cascada přímo ve starobylé Medině. Jde o starobylou část města s vlastním životem, obklopenou hradbami a se spoustou kilometrů úzkých hlubokých a křivolakých uliček, které se vzájemně kříží a různě proplétají. To vše doplňuje spousta krámů a krámků, dílen a dílniček, nechybí tržiště, mešity a houfy domorodých obyvatel, kteří v tomto bludišti normálně žijí. Před návštěvou Mediny máme jedinou jistotu – bez průvodce v ní zabloudíme a budeme totálně ztraceni.. Tato Medina by měla být nejzachovalejší v celém Maroku a jedna z nejzachovalejších na celém světě, takže vzhůru za dobrodružstvím.
S mladým sympatickým průvodcem Azízem jdeme na prohlídku historické části. Azíz vypadá chytře a umí dobře anglicky. Vidíme dílnu na změkčování kůže. Místní berberští dělníci tu nejen pracují, ale i bydlí. Mají tu pěknou špínu a smrádek. Navštěvujeme několik obchůdků. Motáme se uličkami kolem Zelené mešity. Zelená je barva islámu. Některé uličky jsou tak úzké, že sotva projdeme. I v největším horku tu může být docela příjemně, nepočítáme-li občasný zápach. Na střechách nelze přehlédnout hojnost satelitních přijímačů. V Medině se dá koupit úplně všechno, živými zvířaty nebo už naporcovanými zvířaty počínaje a vymoženostmi nejmodernější techniky konče. Snad jen alkohol chyběl, ale možná, že i ten by se dal obstarat.
Od průvodce Azíze se dozvídáme zajímavé věci. Za okradení Maročana je trest šest měsíců. Za okradení cizince jsou to tři roky. Když si obyvatelé Mediny koupí domů nějakou větší věc, která se nevejde do uliček, podávají si ji po střechách, protože jinak by ji domů nedostali. Když se Dan ptá Azíze, kde se naučil anglicky, odpovídá, že na ulici.
Večer trávíme v místní „kavárně“ u několika šálků mátového čaje. Veřejně se pokuřuje hašiš. „Když nemůžou chlastat, tak aspoň hulej.“ K tomu dva postarší borci pouštějí kazeťák, objímají se a hlasitě zpívají nám neznámé hity. Zřejmě něco jako místní diskotéka. Do hotýlku se vracíme v noci a ze střechy ještě chvíli pozorujeme noční ruch. Původně jsme chtěli na střeše spát, což by nás vyšlo levněji, na druhou stranu by si hoteliér tolik nevydělal a tak nám to jednoduše nepovolil. Shodujeme se na tom, že bez Azíze bychom v Medině stoprocentně zabloudili a možná tam chodili ještě teď.