Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Amerika > Bolivie

Torotoro – zapomenutý národní park Bolívie

Lucie Kubalíková / 29.01.2009

Národní park Torotoro leží asi 200 km jihozápadně od bolívijského města Cochabamba v provincii Potosí. Je to významná paleontologická lokalita a setkáte se zde s jeskyněmi, hlubokými údolími nebo stopami dinosaura. Dalším lákadlem je to, že národní park nebyl dosud objeven mnoha turisty.

Ztracený park

To, že nějaký park Torotoro vůbec existuje, jsme zjistili z našeho průvodce. Doprava na místo se ovšem zdála být víc jak dobrodružná - nebylo jasné, kdy a odkud autobusy do stejnojmenného městečka a výchozího bodu národního parku odjíždějí - takže jsme dost váhali, jestli se do Torotoro vypravit. Náhodou jsme se na hlavním náměstí v Cochabambě setkali s velice ochotnou paní, která nám mimo jiné sdělila, že autobusy do Torotoro jedou dvakrát týdně: v úterý a v sobotu, a to vždycky kolem šesté večer. Dále nám ukázala nějaké obrázky, darovala nám dokonce i propagační materiály a vůbec, tvářila se, že když už jsme dojeli až do Cochabamby, národní park si přece nemůžeme nechat ujít.

Nádraží na dvorku

Hned poté jsme se vydali hledat místo, odkud měl autobus odjíždět. V některých bolívijských městech vybrané linky jezdí úplně odjinud než většina autobusů; dálkové autobusy většinou jezdí z terminálu, ty místní však vyráží z různých uliček a dvorků (někdo někde splaší autobus nebo auto a hned začne provozovat "dopravní společnost"). Dalo nám to trochu práce, ale nakonec jsme zjistili přesné místo a hodinu odjezdu (paní nebyla daleko od pravdy) a pro jistotu jsme i koupili lístky.

Cestování vejtřaskou

V úterý před šestou jsme už čekali na ulici a zdaleka jsme nebyli sami. Šli jsme se zeptat, jak je to s odjezdem, a bylo nám řečeno, že za pár minut se jede. Naše batohy nám uložili na střechu autobusu, nastoupili jsme a naše místa byla dokonce volná. Samozřejmě, že jsme nevyjeli během několika minut, ale spíš během několika desítek minut - měli jsme zpoždění asi dvě hodiny, což však není v Bolívii žádná katastrofa. Protože už byla tma, neviděli jsme, kudy jedeme. Jenom jsme to docela cítili: trochu to házelo a nadskakovalo.

Bolívijec z Brna

Do Torotoro jsme dorazili asi v jednu v noci a rozhodli jsme se přespat pod širákem u příjezdové cesty. Ráno se na nás místní sice dívali jako na exoty, ale na to si už člověk v Bolívii zvykl. Našli jsme si ubytování v hotelu Tres Hermanas a vydali se poznávat krásy národního parku. Za řekou jsme objevili opravdové stopy dinosaura, jedna měla na šířku tak třicet centimetrů a na délku skoro půl metru. Docela jsme na to zírali, protože jsme nikdy nic takového neviděli. Další cesta vedla k řece, kde jsme se snažili najít staré malby na skalách, ale objevili jsme je až s pomocí jednoho místního a jeho dětí, od něhož jsme se dověděli, že dlouhá léta pracoval v Brně a že jeho žena doteď v Brně bydlí... Svět je malý. Jen tak jdete bolívijskou pustinou, někde na konci světa, a potkáte někoho, kdo zná Špilberk, Zelňák a profesora Bartoše z Filozofické fakulty.

Courání jen s průvodcem

Výlet údolím řeky nám zabral celý den. Při návratu na hotel nás odchytl majitel a něco motal o tom, že musíme jít na správu národního parku a zaplatit vstup. Nebyli jsme z toho moudří, ale řekli jsme si, že ráno tam skočíme, třeba získáme nějaké mapky oblasti. Správa národního parku byla ve stejné místnosti jako sídlo starosty a jako internetová kavárna. Zaplatili jsme zde symbolický poplatek, zapsali jsme se do návštěvní knihy a seznámili jsme se s jedním mladým Bolívijcem ze Santa Cruz, který si zrovna s průvodcem domlouval výlet. To, že se na území národního parku můžou turisté pohybovat jenom s průvodcem, jsme se dověděli až od nich.

Pochod pustinou

Nevadí. Ihned jsme se domluvili, že se k výpravě přidáme. Na výlet do jeskyně Umajalanta jsme s sebou vzali lano, baterky a dostatek vody. Cesta byla relativně v pohodě, i když slunce pálilo a pálilo. Hned jak jsme vyšli nad městečko, které čítá asi 1300 obyvatel,otevřelo se před námi široké údolí lemované kuestami (asymetrický hřbet, kdy jeden svah je příkrý a druhý velice pozvolný) na jedné straně a docela vysokými horami na straně druhé. Cesta vedla docela pustou krajinou, občas jsme překročili nějaké suché údolí, míjeli jsme další dinosauří stopy, zemní pyramidy, zajímavé skalní formace a dokonce i chatrče, u kterých se pásly kozy. Jedna z nich měla tři rohy.

Nedotčená jeskyně

Když jsme po třech hodinách chůze vstoupili do jeskyně, pochopili jsme, proč se taháme s lanem a baterkami: žádné betonové chodníčky, žádné pohodlné vystřílené chodby, férová jeskyně s úzkými plazivkami a místy, kde by se bez lana člověk neobešel. Za zvýšenou fyzickou námahu jsme byli odměněni pohledem na krásné sintrové útvary jako třeba "Sombrero" (takový klobouk bych tedy na hlavě nechtěla mít), "Vánoční stromeček" a další. Člověk by řekl, že to byla jeskyně jako každá jiná, ale to, že jsme tu lozili jen s pomocí lana a baterky a že tyto prostory v podstatě nebyly dotčeny lidskou činností, nám dávalo pocit, že jsme zažili a viděli něco více.

V kaňonu řeky Torotoro

Další den jsme se opět domluvili na výlet: společně s mladým Bolívijcem Ramónem a průvodcem jsme se vydali obdivovat kaňon řeky Torotoro. Cestou jsme minuli skalní bránu a když jsme došli ke kaňonu, nestačili jsme se divit. Před námi se otevřelo přes kilometr hluboké údolí sevřené skalami a dole, tak hluboko, se vinula říčka. Chvilku jsme obdivovali tento výtvor přírody, přičemž nám průvodce povídal veselé historky o tom, kolik lidí a za jakých okolností spadlo dolů. Pokračovali jsme na dno údolí, kde jsme si ráchali nohy ve vodě, fotili jak zběsilí vodopády, které vytékaly z bočních stěn a svahů, a debatovali s Ramónem o současné situaci v Bolívii.

Kaňon, stejně jako jeskyně a skaliska, nám naprosto učarovaly. Tady by se určitě dalo pobýt třeba týden, možná dva. Pohodová vesnice, nádherná příroda a hlavně, v celé oblasti bylo asi deset turistů. Pokud máte někdo cestu do Cochabamby, nenechte si ujít tento nádherný kus země. Stojí to za to.