Nejnebezpečnější cestou světa na bicyklech

Přívlastek "nejnebezpečnější" si podle Americké rozvojové banky vysloužila cesta, která je široká pouhých 3,2 metrů. Když se na ní mají vyhnout dvě nákladní auta nebo autobusy, tak je to opravdu zážitek. Každoročně se zde do propasti zřítí okolo 26 autobusů nebo nákladních aut - což je v průměru každý druhý týden jeden. Každý normálně uvažující člověk by si myslel, že když je to tu tak nebezpečné, budou řidiči jezdit pomalu a opatrně. Tyto dvě vlastnosti však bolívijští řidiči zřejmě neznají ani z pohádek. Množství křížků kolem cesty, utrhanou krajnici či převislou skálu, která vypadá, že se v dešti každou chvíli sesune, jakoby při jízdě vůbec nevnímali. Nic je nezarazí, nic je neomezuje v divoké jízdě. Je možné, že absenci pudu sebezáchovy zapříčinilo neustálé žvýkání lístků koky.

Na svých cestách se snažíme vše podnikat bez asistence cestovních kanceláří, ale kola se nám do batohů nevešla, a tak nám nezbývalo než se obrátit na jednu z mnoha cestovních kanceláří ve městě La Paz, které cyklistické vyjížďky zajišťují. Nejprve jsme se obrátili na CK Gravity Assisted Mountain Biking, mající v pořádání cyklistických vyjížděk nejlepší renomé, ale měli již skupinu plně obsazenou. Jako druhá nejlepší varianta se nám jevila CK Explore Bolivia. Dávali jsme důraz především na kvalitu nabízených kol. Rozdíl byl neuvěřitelný. Mně to bylo (zatím) vcelku jedno, neboť kolům stejně moc nerozumím, ale Karel, můj kamarád, z toho úplně nadšený nebyl. Gravity měli lepší "stroje" (pro fajnšmekry např. Kona a Cannondale), dávali hezčí trička, ale také byli o 10 USD dražší. Celkově lze tuto legraci pořídit za 45-55 USD. Cena se odvíjí především od kvality poskytnutých kol.

Kola jsme si vybrali den před vyjížďkou přímo v CK, aby nám je mohli do druhého dne seřídit a vůbec celkově připravit na cestu. V 7 hodin ráno jsme se probouzejícím La Pazem klouzali po pěticentimetrové vrstvě čerstvého mokrého sněhu do cestovky, abychom si kola překontrolovali a vybrali si zbytek nutného vybavení - helmy a rukavice. Celou naši skupinu tvořilo 6 lidí včetně průvodce a řidiče. Karel se na poslední chvíli rozhodl, že si kolo před jízdou ještě trochu poupraví a začal tam montovat klipsny, utahovat brzdy, olejovat řetěz a další různé věci, až z toho i průvodce byl poněkud nervózní. Přesto jsme vyrazili v plánovaných 9 hodin. Zdržela nás nakonec zastávka na benzince, kdy chtěl řidič zaplatit za naftu 50 USD bankovkou., ale takhle velké bankovky tam nebrali. A tak než slečna z cestovky přivezla bankovky menší, kochali jsme se půl hodiny výhledem na La Paz.

La Cumbre je průsmyk ležící ve výšce 4725 m.n.m a také počáteční místo naší cyklovyjížďky. Několik posledních kilometrů před průsmykem jsme v mikrobusu míjeli divoké psy, kteří zde na silnici čekali, až je projíždějící řidiči kamionů nakrmí. Kamioňáci věří, že k nim za tento dobrý skutek bude gravitace milosrdná a jejich truck se nezřítí do propasti. Tento rituál doplňují ještě poléváním kol alkoholem (tzv. achachilas) na parkovišťátku u sochy Krista v La Cumbre. Bez zpoždění jsme sem v 10.30 přijeli i my. Sundali jsme kola, vyfasovali oranžové vesty, průvodce žlutou, a vyrazili jsme na cestu. Instrukce byly jednoduché - přímo za nosem a nikdy nepředjíždět průvodce. Jel vždy o kousek napřed obhlédnout další úsek silnice, aby nás náhodou nepřekvapil kamión nebo jiné motorové strašidlo v nepřehledné zatáčce. Karel měl pár měsíců před naším odjezdem do Jižní Ameriky ošklivý pád na kole, a tak jsem doufala, že zmírní svůj, podle mého názoru, sebevražedný sjezdařský styl.

Vyasfaltovaných bylo zhruba prvních 30 km. Přejezd na pravou zpevněnou cestu byl nečekaný. Navíc i v La Cumbre byl čerstvě napadaný sníh, který již i zde stačil trochu poměknout, takže z toho byla pěkná břečka, ve které se nepěkně jelo. Přidal se i vítr, takže jsem litovala, že jsme vyfasovali rukavice cyklistické, a ne zimní. Jen co jsme trochu sklesali, změnilo se lehké sněžení ve vydatný déšť a začalo to správné adrenalinové dobrodružství. Po asi půl hodinové jízdě v hustém dešti a s bahnem pleskajícím až na obličej jsem usoudila, že vidím více bez dioptrických brýlí než s nimi. Být pobožná, pokřižovala bych. Jela jsem totiž více méně téměř poslepu.

Trasa měla vést po celých 64 km z kopce. Vloni jsem měla na kole najeto sotva pár kilometrů a tudíž jsem se těšila, že se "jen" povezeme. Ovšem poté, co jsme najeli na zpevněnou cestu, jsme se museli "vydrápat" do asi šestikilometrového táhlého kopečka. Šlapat v této nadmořské výšce do kopce je náročné i pro fyzicky zdatného člověka. Cítila jsem každý metr výškového rozdílu. Navíc bahno na mém kole naprosto znemožnilo jakoukoliv manipulaci s přehazovačkou. Boj jsem po chvíli vzdala a kolo vytlačila. Utěšoval mě pouze fakt, že jsem kolo vedle sebe nevedla sama. Zbytek cesty byl již skutečně z kopce. Stíhala jsem vnímat pouze bahno, šutry, propast, bahno, šutry, propast…. S postupným klesáním se měnila vegetace i klimatické podmínky a my začali odhazovat různé části oděvu. Které to byly, mohl určovat jen ten, kdo si pamatoval, co si v jakém pořadí ráno oblékal, neboť za pár kilometrů jsme v nastalém dešti vypadali jako pojízdná reklama na bahno. Holé skály se měnily nejprve v lehkou vegetaci a až v oblasti Yolosy, konečné zastávky naší cyklistické vyjížďky, přecházely do deštného pralesa.

Na širších úsecích cesty jsme zastavovali a kochali se nádhernými výhledy do propasti, plné rozeklaných skal, nad údolím táhnoucím se před námi, rozeklanými skalami či na zatáčkami rýsujícími se na obzoru a vedoucími jakoby do nebes. Než jsme dojeli na místo naší polední pauzy, podjížděly jsme několik malých i větších vodopádů, pod kterými si náklaďáky jedoucí nahoru omývaly korby. Obědvali jsme na místě s výhledem do cca 1000 metrů hlubokého srázu, který je zároveň hrobem zatím jediné cyklistické oběti. V dubnu roku 2001 zde 21-letá izraelská dívka nezvládla zatáčku a vlétla do propasti.

Po půlhodinové pauze rostla teplota vzduchu snad s každým sjetým kilometrem, déšť neustával. Pak přišla zatáčka, Karel se do ní vřítil v plné rychlosti a na kluzkých kamenech to prostě nemohlo dopadnout jinak. Pád nevypadal vůbec dobře, ale jelikož už to Karel zřejmě umí dobře "položit", tak z toho vyvázl jen s odřenou celou levou půlkou těla a naraženým loktem. Měla jsem co dělat, abych to ubrzdila a nenaletěla do něho, ale daleko větší strach jsem měla z toho, jestli se zastaví před srázem nebo ne. Naštěstí všechno dobře dopadlo a on i kolo se zastavili kousek od srázu. Všem se nám nesmírně ulevilo. V životě jsem neviděla tak vyděšené oči, jako měl náš pan řidič, který k nám okamžitě vyběhl. Bolívijci jsou prostě úžasní lidé, sami nic nemají, ale i o to málo se s vámi rozdělí a navrch ještě přidají zářivý úsměv. Navrhla jsem, jestli Karel nechce cestu dokončit v mikrobusu, který nás celou cestu doprovázel, ale nechtěl o tom ani slyšet. Jen co dali kolo do pořádku, nasedl a zmizel nám z očí stejnou rychlostí, jako před pádem. Co dodat … Cestou jsme minuli skupinu CK Gravity, která čítala nějakých 20 lidí a byli jsme moc rádi, že jsme s nimi nakonec nejeli. Po dalších několika kilometrech se před námi již otevřel výhled na Coroico. Je to krásné, poklidné městečko, jehož domy září bělostí uprostřed deštného pralesa. Coroico je jakási vstupní brána do Bolívijské části Amazonie.

Asi v 16:30 jsme úplně vyklepaní dorazili do Yolosy. Neumím si představit v jakém stavu bychom dojeli, kdybychom neměli pořádně odpružené vidlice na předních kolech. Dalších 7 km do Coroica jsme absolvovali již mikrobusem. V Coroicu se konal jakýsi velký svátek, nebo-li fiesta, ale nám nezbylo nic jiného, než se porozhlédnout a zalitovat, že nemáme ještě pár dní, nasednout do mikrobusu a vydat se na cestu zpět do La Pazu. V Bolívii se jezdí vpravo, jen tato cesta je jakousi nepsanou výjimkou. Cestou dolů se jezdí vždy při okraji propasti, ať už je to vlevo nebo vpravo. Důvod je jednoduchý. Vozidla, která se po Bolívii pohybují, by se při zastavení do kopce už také nemusela rozjet, a tak řidiči jedoucí dolů musí na kluzkém okraji několika set metrového srázu manévrovat své vozy na odpočívadla, která jsou zde udělaná každých zhruba 300 m a tam čekají, až je minou vozy mířící nahoru do La Cumbre. Navíc řidič jedoucí dolů mají lepší přehled o tom, jak blízko k propasti se nacházejí. V roce 1999 se pokusili neúnosný hazard vyřešit tím, že dopoledne se jezdilo pouze dolů a odpoledne pouze nahoru. Opatření se po pár měsících zrušilo na základě stížností obyvatel o ztrátách, které jim tento limitovaný vstup způsobil bez ohledu na to, že počet mrtvých v tomto období dramaticky klesl. Dobrá zpráva je, že se na protilehlé straně údolí buduje nová cesta. Celou stavbu financuje půjčkou ve výši 120 milionů USD Americká rozvojová banka. Je však třeba ještě vybudovat tunel, který by spojoval obě již hotové části cesty a ten přijde na dalších 28 milionů USD. Původně měla být celá stavba otevřena tento rok, tedy 2002, ale domorodci byli vloni velice skeptičtí a podle mně dostupných informací, ještě otevřena nebyla.

Do La Pazu jsme dorazili kolem sedmé hodiny večerní a naše bolívijské dobrodružství tím definitivně skončilo. Začala jsem slovy "Vidět Bolívii a zemřít.". Po měsíčním putování plném rozličných dobrodružství a nových zážitků bych toto tvrzení poopravila na "Vidět Bolívii a vrátit se."