Šestidenní přechod solné pánve Uyuni

Sůl se sem vymývá z okolních kopců již přes 10 000 let, a tak solné sedimenty dosahují mocnosti až 220 metrů (podle některých pramenů by však mohly dosahovat až 500 metrů). Za normálních okolností je povrch solné pánve po tři čtvrtiny roku suchý a dá se po něm dle libosti kráčet. Od ledna do března je celá oblast pod více něž 50 cm vody a přechodně tak vzniká solné jezero.

Výchozí bod - město Uyuni
Klasickým scénářem je ubytovat se v Uyuni a ihned si objednat nechutně organizovaný výlet buď na Salar či do oblasti solných jezer na jihu provincie (Potosí) za 20-25 USD na den. K naprostému nepochopení nahaněčů jsem se zde v červenci loňského roku jen ubytoval. Zlákala mě vidina teplé sprchy v hostelu. Omyl. Mrzlo venku, v malém pokojíku i ve sprše. Voda měla jen pár stupňů, divím se, že nepadala v kouscích. Dechem jsem zamlžil malé zrcátko, abych se zahřál pocitem parní lázně. V Uyuni jsem strávil dva dny opravami a čištěním svých věcí, sháněním jídla na další cestu a přejídáním se výbornými grilovanými kuřaty v místních jídelnách, tzv. comedorech.

Na Salaru je asi největším problémem pitná voda, kterou jsem chtěl původně táhnout za sebou na vozíku. V celém Uyuni jsem však nesehnal jediný vhodný vozík. Jeden človíček tu vozíky sice vyráběl, ale zrovna neměl kolečka. Musel by je prý objednat v 300 km vzdáleném Oruro, tak mi alespoň nabídl, že by mi svařil konstrukci...

Použitelné mapy v Uyuni sehnat taky nejde, záchranou jsou fotokopie topografických map 1: 200 000 nalepené na stěnách v některých cestovkách. Lze si z nich naměřit azimuty vyšších kopců v okolí. Při každém vstupu do cestovky mě domorodci přesvědčují, že na Salaru zahynu a děsí mě historkami o mém ztracení se, vysušení a zakonzervování mého těla v soli.
Jedinou věcí k prohlížení v samotném městě jsou dvě pohřebiště vlaků, jedno přímo na nádraží a druhé za městem. Jen tak si tu v poušti stojí na padesát parních vlaků i s vagóny a pomalu se do nich zahlodává zub času. Nánosy prachu a paprsky slunce prosvítající skrz žaluzie dřevěných kupé první třídy připomínají město duchů… .

K okraji Salaru je to 22 km. Autobusy směřující k Salaru vyjíždí těsně před setměním, to je místní specialita, takže volím autostop, za který se v Bolívii platí. O cenu se vždy smlouvá a měla by být zhruba dvakrát nižší než je cena za autobus. Svezl mě kamion s domorodci, kteří jeli do práce kopat sůl na okraj pánve, do místa zvaného Orilla u vesničky Colchani. Horní vrstva soli se nakope krumpáči a navrší na asi metr vysoké hromady, kde během několika dní trochu proschne. Pak přijede kamion, na který se lopatami sůl nahází a následně odveze do Colchani, kde je ve fabrice dočištěna a přidán jód. Takto upravená sůl jde do distribuční sítě.

Hotely ze soli
První, zahřívací dvouhodinovou túru v pěticentimetrovém nasyceném solném roztoku jsem zakončil v jednom z hotelů postavených, jak jinak, ze soli. Takové hotely zde stojí dva - starší Hotel de Sal a relativně nový, mnohem větší, Palacio de Sal. Ze soli je také vybavení hotelů včetně stolů, židlí a různých sošek v atriu. Šťouraly upozorňuji, že záchodové mísy se neliší od těch u nás. Měl jsem to štěstí seznámit se v Uyuni s chlapíkem jménem Gonzalo Rojas, který se stará o chod Palacio de Sal a žije zde se svou ženou Elsou a dvěma dcerami, a tak jsem byl po uvítání vržen do role hosta. Vyfasoval jsem jídlo a pokojík ze soli. Klienti cestovky vlastnící hotel mají přijet až za tři týdny. Celý večer probíráme vše možné i nemožné, prohlížíme fotky z Čech, dcerky Gonzala oslňují dobrými základy angličtiny, kterou je doučují oba rodiče.

Směr: ostrov Pescado
Následujícího dne jsem doplnil vodu na maximum (8,5 litru) a se svou sbírkou suvenýrů a kamenů, jídlem na 10 dní, zkrátka se všemi věcmi, jsem se vydal podle rady Gonzala směrem k ostrovu "Pescado", vzdáleného odhadem 70-90 kilometrů, kde je prý možné nabrat sladkou vodu. Měl bych ho uvidět po jednom a půl dni chůze daným směrem.

Celý půlden jsem šel asi 3centimetrovou "vodou", která mi znemožňovala odpočinout si na trochu sušším místě, kam bych mohl položit aspoň na chvilku batoh, jehož 45 kilo se mi dost zařezávalo do ramen. Suché místo jsem našel vždy až po více než hodině. Dost mi pomohly návleky, až po kolena jsem měl nohy bílé od agresivního solného roztoku. Sluníčko sice svítilo a pocitově pálilo (stejně jako odraz sluníčka na čerstvém sněhu), ale i lehký vánek vyžadoval navlečení bundy při každém zastavení. Maximální teplota přes den byla 10-15 oC. A hlavně to nádherné ticho a prostor… Připadal jsem si jako ten úplně nejmenší tvor na Zemi. Za celý den jsem zahlédl jen několik jeepů, naštěstí dost daleko, a devět planeňáků letících na jih, naštěstí dost blízko. Poobědval jsem grilované kuře z Uyuni. Nebylo moc slané, tak jsem ho vyválel po zemi. Odpoledne jsem už kráčel po suché solné krustě, která se hodila i na bivak. Bylo skutečně jedno, kam si stan postavím, místa pár tisíc kilometrů čtverečních...Uvítal jsem, že stan Gemma nepotřebuje při stavbě kolíky, nejbližší kámen k jejich zatlučení do soli byl 40 km daleko. Těsně před probarveným západem slunce jsem měl stan postavený a uvařil jsem si vydatnou večeři spolu s velkým ešusem mixu černého a kokového čaje (ten pomáhá při aklimatizaci). Byla krásná černočerná noc se spoustou hvězd skoro u země a vzduch byl díky všudypřítomné soli strašně vlhký. Nebyla mi zrovna zima, ale sucho a teplo vypadají také jinak.

"Ryba" na dohled
Sopky Caltama a Picacho byly ráno vidět o trochu lépe než předchozí den. Mezi nimi se mi měl během dne zjevit můj ostrov "Pescado". Moje spotřeba vody batohu na váze příliš neubrala, navíc přituhlo. Obloha se pokryla malými obláčky a rukavice jsem mockrát za den nesundal. První dvě hodiny chůze docela ubíhaly, ale dále se již cesta vlekla - šel jsem pořád relativně rovně, po rovném a suchém povrchu. Po levé straně se začal rýsovat nějaký ostrůvek a k poledni se na horizont vyhoupl i mnou očekávaný ostrov Pescado, španělsky "ryba". Občasný odlesk v bílých pláních, které jsem viděl celou dobu přes brýle žlutohnědě, vytváří opravdu tvar rybky. V druhé půli dne mnohem více odpočívám, na hodinu chůze ve finále připadá půl hodiny odpočinku, batoh nějak těžkne. Jiný ostrov po levé straně postupně nabíral tvar spíše chcíplé ryby a ke sklonku dne jsem došel téměř na jeho úroveň. Dost jsem znejistěl a po stavbě stanu a dobré večeři - opět na soli "někde uprostřed Salaru" - jsem ještě dlouho bloumal o správnosti cesty. Pro jistotu jsem přeměřil azimuty, porovnávajíce je s vytištěnými satelitními snímky z internetu a s fotografiemi v mém průvodci. V noci už nebylo tak jasno jako předchozí den a přestože se teplota dostala jen pět stupňů pod bod mrazu, byla v provlhlých věcech docela zima.

Pomalejší než drby
Po hodině chůze směrem k "rybě" dalšího dne jsem si dal svačinu, přehodnotil svou situaci a otočil to o 90o k ostrovu na jihu. V protisměru jsem potkal jeep s turisty, jehož řidič mě ujistil, že se jedná o ostrov Incahuasi (španělsky "Isla de Pescadores", tedy "Ostrov rybářů"), na kterém jde, na rozdíl od té "ryby", sehnat voda, a kam jsem měl tedy původně směřovat.

Za hodinu a půl jsem tam byl. Už jsem byl očekáván, drby se i tady šíří rychle. Správce ostrova Alfredo hned přikráčel s pamětní knihou, do které se zapisují všichni, co sem přišli pěšky nebo přijeli na kole. Kromě jednoho českého páru, který se nechal před asi třemi lety vysadit 16 km od ostrova a zbytek došel, jsem se tedy stal (podle knihy) prvním Čechem, co na ostrov z pevniny došel "po svých". Na ostrov Incahuasi se platí vstupné 1 USD. To zahrnuje pitnou vodu, která se sem dováží, "vstupné" na WC, jako příspěvek na odvoz lidských výkalů a odpadků obecně. Nabízí se zde také možnost ubytování v hostelu. Permanentně na ostrově žije Alfredo s rodinou, několik zaměstnanců hostelu a jeden pštros ňandú, somrující u turistů a recyklující část bioodpadů. Voda se ohřívá solárními kolektory, fotovoltaické panely zajišťují dostatek energie pro večerní svícení.

Celý Ostrov rybářů je porostlý obřími kaktusy Trichocereus, z nichž nejvyšší dosahuje dvanácti metrů. Zároveň je na ostrově "uvězněno" několik viskač (králíkovi podobný dlouhoocasý obyvatel Altiplana) a malých ptáků vysedávajících na kaktusech. V rámci regenerace jsem si po zbytek dne jen fotil kaktusy, pro pár snímků pronásledoval viskaču přes půlku ostrova a po západu slunce bivakoval na jeho nejvyšším vrcholku. Tento první bolívijský širák byl sice dost mrazivý, protože foukal silný vítr, ale Jižní kříž na dosah a ranní panoramatické výhledy za námrazu na spacáku určitě stály.

Procházka po okraji Salaru
Poslední velice krátkou dvoudenní etapou byl přechod z ostrova Incahuasi do vesničky Chantani na úbočí sopky Tunupa (5435 m) na severním okraji Salaru de Uyuni. Vzdálenost nějakých 45 kilometrů do Chantani jsem přešel v klidu za den a půl, ještě s jedním noclehem na soli kousek od okraje Salaru. To už jsem měl boty a oblečení řádně prosolené a péřový spacák provlhlý. V téměř opuštěné vesničce Chantani jsem nabral vodu z jediné sladkovodní studánky, vrátil se na Salar a po jeho okraji přešel do větší vesnice Coquesa více na východě. Brouzdajíce se slanou vodou jsem cestou fotil plameňáky, co se tu potulují, filtrujíce solný roztok svými otočenými zobáky. Pak se vznesou a s nataženými krky majestátně odplachtí pryč od fotografie chtivého cizince…

V Coquese měl být údajně obchod, ve skutečnosti je tu jen možnost ubytování pro turisty z cestovek. Po dlouhém přemlouvání jsem od lidí v hostelu koupil alespoň vše, co byli ochotni prodat: 1 kg cukru, 1 kg rýže, 1 malou plechovku s tuňákem, 1 kuřecí polévku a 2 pytlíky s chlebem (tj. 20 housek). Takto expedičně vybaven energetickými pochutinami jsem se druhého dne vydal dobýt jižní vrchol sopky Tunupa (5105 m.n.m.). Ale to už není o Salaru…

Fotky z této i jiných oblastí Bolívie a severu Chile můžete shlédnout na výstavách a promítáních, která jsou uvedena v rubrice AKCE.