Jihoamerická Amazonie

Krajnice tvoří jen hluboké strže, vysoké skalnaté stěny a potoky, které jako vodopády přepadávají přes jedoucí autobusy a kamiony dolů podél příkrého svahu. Na 200 kilometrech jsme sestoupili o více jak 4 kilometry do města Rurrenabaque 250 m.n.m., které poskytuje výbornou základnu pro výpravy do amazonského pralesa a rozlehlých travnatých pamp. .

Amazonský prales
Na dlouhé dřevěné kanoi se silným motorem plujeme asi 4 hodiny proti proudu řeky Beni hluboko do národního parku Madidi. Otevírá se nám svět přírodního bohatství, kde se ještě před 20 lety lovili jaguaři a aligátoři a jejich kůže byla vysoko ceněna na černém trhu. Dnes jsou však na několika místech rozmístěny hlídky a divoká zvěř se pomalu vrací zpět. Během 4 dní tak máme k dispozici průvodce, který má úžasné znalosti o stromech a rostlinách, které se dříve používali proti bolestem, nachlazení, všudypřítomné malárii nebo jako zásobárny pitné vody.

Pěšiny v lese jsou velice úzké a stále se musí udržovat osekáváním mačetou, jinak by zatostly. Jdeme pomalu, protože se stále na něco vyptáváme. Tu vidíme noru pásovce amarillo, jinde zase stopy tříprstých kapybar. Jak je les hustý, sluneční paprsky téměř nedopadají na zem. Všudypřítomný stín je příjemný jen na první pohled a do 5 minut z nás skoro leje.

Nacházíme obrovský strom, ze kterého visí liána. To ptáci přinesli semínka do koruny stromů, z nichž vyrostly provazy, na kterých se dá úžasně houpat a které známe z filmů o Tarzanovi. Až tyto výhonky dorostou k zemi, tak zakoření a vytvoří se další zdroj vláhy, kterou budou posílat nahoru. 

O několik kroků dál je jiná liána, je silná jako slabý kmen a říká se jí kočičí dráp. Vincent napřáhne mačetu, udělá sek sek a z dvoumetrového kusu dřeva mi proudem vytéká voda přímo do úst. Skoro nestíhám polykat. Je výborná. Skvěle se u toho bavíme a necháváme si připravit dalšího panáka.

Abychom mistní les ještě ochutnali, necháváme si vypreparovat sladké srdíčko z palmy, jejíž listí se používá na stavbu střechy. Jsou to zárodky listů uprostřed kmene, které slouží k přípravě výborných salátů.

Během celého dne nahráváme několik zvuků ptáků a opic. Jejich hlasy jsou někdy více pravidelné, jindy monotónní, ale vždy velice výrazné a my si případáme jako v hudebním sále. Se soumrakem práce utichají a rozeznívá se jiná část orchestru. Cvrčkové a cikády hrají naplno. Odcházíme na noční procházku, abychom se pokusili spatřit nějakého nočního lovce. Pravděpodobně jsme však slyšet na všechny strany a neumíme se pohybovat jako divoké kočky, a proto jsme jenom z dálky slyšeli jak se 200kg tapír plíží hustým podrostem, a viděli, jak aligátoři ve svých kalných tůních čekají na svou masitou kořist.

Nekonečné pampy
Z Rurrenabaque míříme po hliněné cestě za naším jeepem se tvoří obrovský oblak nepříjemného prachu. Do vesnice Santa Rosa to jsou asi 2 hodiny cesty. Pak přesedáme na motorovou kanoi, abychom dojeli do základního tábora, který bude po dva dny naším domovem. Řeka Yucuma, po které plujeme, je zase domovem mnoha krokodýlů, které nás z břehu pozorují. Je jich tu spoustu a mu jim úplně čteme z očí, jak rádi by si na nás smlsli. Čas od času kouká z hluboké vody kus kmene, který slouží jako příjemné místo na odpočinek amazonských želviček. Sedí za seboou pěkně v řádce od nejmenší po největší (tedy od nejstarší po nejmladší) a vyhřívají si krunýře. Některé mají dokonce i zvednuté přední nožky a naplocho natočené ke slunci, aby maximalizovali příjem tepla. Vzbouzí to úsměv a my jsme zvědaví, co dalšího nám přichystá toto obrovské amazonské akvárium.

Jako malý kluk jsem doma choval několik angorských morčat. Dnes vidím na břehu jejich příbuzné. Kapybary - největší hlodavci na světě. Jsou jim desivě podobní. Hnědá srst, zavalité tělo velikosti menšího čuníka, malá ouška, krátké a líné nohy. Posadávají na břehu řeky v různě velkých skupinkách nebo jednotlivě a spásají čerstvou trávu. Když je míjíme, pozvednou hlavu a nehybně nás pozorují. Pokud se přiblížíme, bez známky nějakého strachu se na svých nožkách přesunou o kousek dál do bezpečné vzdálenosti.

Po celé délce řeky míjíme pestrou skálu zajímavých ptáků - volavky, kormorány, krále rybáře, orli, sokoly, pávy a nejkrásnější hoatziny s šošolkou na hlavě. Náš průvodce je opět bezchybný, každého ptáka pozná a večer nad atlasem probíráme, co jsme viděli.

Po cestě ještě zastavujeme, abychom nakrmili pár čičil, malinkých žlutohnědých opiček. S vřískotem se vrhaly po našich banánech. Každá si uloupla malý kousek a rychle uvolnila místo druhé.

Druhý den ráno jsme se vydali prohlédnout si nekonečné pampy. Půda je zřídka osídlená a většinou se využívá pro pastvu dobytka a koní. Během deštivého období (prosinec-únor) se však tato obrovská plocha zaplaví vodou. když voda zas opadne, v pampách zůstanou mělká koryta s malými lagunami.Ty jsou nyní domovem zapomenutých krokodýlů a několika hadů. Naši průvodci s dřevěnými holemi prohledávají několik lagun jako minové pole. Najednou se ozve obrovské šplouchnutí, všichni se leknou a náš průvodce je šťasten, že ho spící krokodýl nepřipravil o nohu. Asi třímetrovou anakondu jsme nakonec spatřili klidně stočenou mezi bahenními rostlinami. Patří mezi škrtiče, ale umí i nebezpečně kousnout. Jizvy na ruce našeho průvodce jsou toho důkazem.

Po 10 dnech v Amazonii odjíždíme zpět do hor na Altiplano. Odnášíme si spoustu zážitků, obrázků a nahrávek vyvážených krutou daní v podobě desítek krvavých a svědivých štípanců po celém těle. Cítíme, že toto všechno byla jen malá ochutnávka obrovské nevyčerpatelné studně amazonského života a divoké přírody. Je třeba se připravit na větší sousto, ale to až někdy příště.