Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Rady na cesty > doprava

Pětiletá cesta kolem světa na plachetnici

Ivan Orel / 29.04.2008

Zažít velké a opravdové dobrodružství v dnešní postmoderní době není nijak složité. Stačí špetka fantazie, hodně výřečnosti při shánění sponzorů a za jejich peníze s náležitou reklamou pak zdoláváte hory, oceány nebo póly (škoda, že jsou jen dva). Nebo si všechno odedřete sami. Potkáte ty správné lidi, nadchnete se společným cílem, třeba si postavíte loď a pak na ní obeplujete svět. Stačí jen skutečně chtít, pořádně zatlačit a neposrat se při tom.

V roce 1995 začal jeden z nejzkušenějších mužů českého námořního jachtingu Rudolf Krautschneider, člověk charismatický a mimořádný ve všech ohledech, stavět repliku Magalhãesovy plachetnice Victoria, která v 16. století jako první obeplula svět. Vykašlal se na pracné dobývání sponzorských peněz a na celý projekt šel od lesa. Doslova. V Orlických horách koupil kus lesa, kácel stromy, svážel je na pilu, řezal. A sháněl lidi. Jeho filozofie byla geniálně jednoduchá: kdo chce plout, musí stavět. Ze zhruba tří stovek Magalhãesových následovníků zůstalo zdravé jádro dvanácti stavitelů. Po čtyřleté stavbě vyplulo už jen lidí devět a po pětileté plavbě jsme se vrátili tři.

Vyplouvali jsme 1. srpna 1999 z polského Štětína. Krom Krautschneidera jsme byli na moři zelenáči, v důsledku mořské nemoci doslova. Severní moře, kanál La Manche a Atlantik jsou dobrou školou jachtingu. Vypadá to jako děsná romantika - paluba historické plachetnice se lehce pohupuje, vánek čechrá vousy sluncem osmahlých námořníků, kteří orlím zrakem sledují nekonečný obzor. V praxi se ale Viktorka, jak jsme naší Victorii říkali, často těžce probíjela proti větru, vlny zaplavovaly palubu, lodní přepážky skřípěly, voda šplouchala podpalubím. Romantiku bylo třeba špendlíčkem hledat. Moře není pro každého, ale jak říká Krautschneider: "Na moři je ten, kdo tam chce být".
Třikrát jsme přepluli Atlantik, pracovali v USA, sehnali motor, vyměnili kapitána. Po Rudolfu Krautschneiderovi se vedení ujal Jindra Kuchejda, bývalý horník z Třince. Volba to nebyla náhodná, protože každý, kdo se na moře vydává, by měl mít tři vlastnosti: trpělivost, zdravý selský rozum a schopnost vycházet s lidmi. A pro kapitána to platí dvojnásob. Pod jeho velením jsme proťali Magalhãesovu trasu na jihu Jižní Ameriky v průlivu, který nese jeho jméno. Nejkrásnější místo na světě. A taky pěkně drsné. Podle historických pramenů byl Fernão Magalhães člověk malé postavy, ale jak jsme proplouvali průlivem dál a dál, Magalhães v našich očích rostl a rostl, až dosáhl rozměrů obra. Jak jen dokázal proplout místy, která neznal a která jsou labyrintem ostrovů, ostrůvků, útesů, skalisek a průlivů mezi nimi? Kde průměrná teplota v létě je 10° Celsia? Kde vítr běžně dosahuje rychlosti vichřice? Kde se pluje jen přes den, protože ve vodě jsou kry? Kde šest dní v týdnu prší (ten sedmý sněží)? To byli skuteční námořníci! Ne nadarmo se říká, že dřív byly lodě dřevěné a námořníci ze železa, a že dnes je to spíše obráceně.

Tichý oceán! Velikonoční ostrov. Pitcairn. Francouzská Polynesie... Nemá cenu popisovat všechna místa a ostrovy, kde jsme přistáli. Žijeme v době, kdy se lze dostat prakticky kamkoli si vzpomeneme. Nebo přesněji, na co seženeme peníze. A jak je seženeme. My to měli jednoduché. Když v lodní kase docházeli peníze, stačilo zastavit v přístavu a peníze vydělat. Nebyli jsme bohatí, byli jsme svobodní. Nikomu jsme nemuseli za nic děkovat ani se klanět.
Mohlo by se zdát, že plavba oceány je nudná záležitost plná stereotypů a šedi. Opak je pravdou! Třeba už jen prachobyčejné vaření. Hrnce se k plotně musí vázat drátem a plnit ne víc než z jedné třetiny, jinak by vše skončilo na podlaze. Za bouří pak kuchtění hravě překonává Dantovo peklo. Moře s lodí cloumá jako opilec dveřmi, kamna sálají, pára se valí z hrnců. Nechat nůž na stole jen tak by byla sebevražda. Platí tu pravidlo starých mořských vlků: jedna ruka pro tebe, druhá pro loď. Jinými slovy jednou rukou se drží, druhou pracuje.
Celých pět let na moři jsem se těšil, až se budu nudit. Nestalo se. Stále bylo co dělat, stále se něco dělo. Oceán je divadlo života, které se nikdy neokouká. Jeho premiéru si nikdo nepamatuje a derniéra je doufejme v nedohlednu. Je to prostor sám o sobě, sám pro sebe, s vlastním časem a rytmem. Kdo má rytmus podobný, kdo se mu přizpůsobí, nikdy se nemůže nudit, nikdy se nebude cítit sám. A když bylo nejhůř, měli jsme s sebou příruční knihovnu, okolo půl tuny knih. Myslím, že můžu prozradit nejoblíbenější titul. Byla to Katyně Pavla Kohouta.
Každá plachetnice hodná toho označení by měla na svých cestách zanechat alespoň jeden poklad, nejlépe na nějakém opuštěném místě. To jsme udělali i my. Na úpatí hory na pustém, nenavštěvovaném a jen s obtížemi přístupném ostrově Ata v Tichém oceánu leží tajemný poklad Victorie. Každému můžu říct, kde ho najde. Leží na 22 stupni a 20 minutě jižní šířky a 176 stupni a 12 minutě západní délky. Ale neprozradím, co to je, to by pak už poklad nebyl tajemný.
Naše Viktorka nebyla nijak rychlou plachetnicí, ale co jí scházelo na hbitosti hravě doháněla pohostinností. V každém přístavu jsme byly centrem pozornosti. Mezi bílými laminátovými jachtami jsme působily jako přízrak z dob minulých, jako vlk mezi maltézáčky. Po nějaké době jsme dokonce tak zpohodlněli, že my jsme už nikam nechodili. Všichni chodili k nám. Nepoznávali jsme země ani tak skrz přírodu, města nebo muzea. Poznávali jsme je skrz lidi, jejich obyvatele. Bylo nám jedno, jestli hostíme žebráky v Kapském městě nebo guvernéra Velikonočního ostrova, chudé kapverdské rybáře nebo nejvyšší šajby chilského námořnictva, vanuatské domorodce nebo redaktorky místního plátku na Svaté Heleně. Vítán byl každý, kdo přišel v dobrém.
22. srpna 2004 jsme se vrátili z plavby kolem světa opět do Štětína. Z plavby, která nám přinesla dobrodružství i obyčejný život na lodi, hurikány, bouře i bezvětří, žraloky i delfíny, obyvatele zemí a ostrovů chudých i bohatých, ponorkovou nemoc i vzácná přátelství. Byla to plavba, která trvala 5 let a 22 dní. Upluli jsme 49 122 námořních mil. To je jako dvakrát kolem rovníku a ještě z Brna do Prahy (asi tak padesátkrát). Plavba každého z nás stála spoustu sil, zdraví a ideálů. A přesto jsem si jistý, že by nikdo z nás neměnil. Já určitě ne.
Na počátku tohoto příběhu byl jeden geniální nápad jednoho výjimečného člověka. Díky neskutečnému úsilí několika lidí se nápad stal skutečností a teď už pouhou historií. Nikdo z nás už nebude stejný, jako byl na začátku. Poznali jsme, že dobrodružství není místo, ani čas, ale způsob, jakým se děje. Někdy to nejlepší, co nás v životě čeká, potkáme za humny. Já už to vím, je na vás, abyste to vyzkoušeli. Nezapomeňte ale, že necestujeme proto, že musíme, ale že chceme. Nezbývá tedy než popřát Viktorce, její posádce a všem kdo se vydávají na moře prastarým námořnickým pozdravem dobrý vítr do plachet a alespoň jednu stopu vody pod kýlem.