Ve vaší první knize zmiňujete, že Michal vytvořil plán cesty pomocí detailního atlasu Země během jedné noci. Podle čeho jsi původně trasu tvořil a co nejvíce ovlivnilo její konečnou podobu? Plán vznikal celou noc kvůli tomu, že jsem zjišťoval, odkud létají naším směrem letadla a jezdí lodě. Pospojoval jsem místa, která jsme chtěli vidět. Taková cesta kolem světa nemá žádná pravidla. Víceméně se ani nelišila původní a konečná podoba. V průběhu cesty jsme jen museli přehodit Jižní a Severní Ameriku kvůli ročnímu období. Nijak nás neomezovali ani rezervované letenky. Ty jsme kupovali až týden před odletem.
Afrika vás neláká? Na mapě světa je z celého kontinentu označená jako projetá jen část Jihoafrické republiky. Cílem bylo dosáhnout nejjižnějších bodů Austrálie, Ameriky a Afriky. Jet přes Afriku je sebevražda. Původně jsme zamýšleli projet ještě Egypt a Maroko. V Egyptě je možné jet podél Nilu pouze ve vojenském konvoji, tedy i s koly v policejním džípu, a na Maroko již nezbyly peníze. Z Jihoafrické republiky jsme tak letěli až za vodu do Evropy.
Cestou po světě se vyskytla místa, kde jste z různých důvodů na kole šlapat nemohli. Dle vašich zápisků nastala jedna z takových situací v Číně, kde vás zatkli a věznili kvůli vjezdu do zakázané zóny. Nezbylo vám nic jiného než naložit kola a projet území autobusem. Dalo se tomuto incidentu nějak zabránit? My jsme věděli, že nás zatknou a nemohli jsme s tím nic dělat. Neznáme cyklistu, který by tam neměl problém. Zkrátka vjedeš do Číny a říkáš si, tak dneska mě zatknou. Nestane se tak dva, tři dny a člověk začne věřit tomu, že ho nezatknou, když se blíží ta olympiáda a Čína se tak zřejmě bude snažit dokázat, že turisti jsou vítáni. A pátý den se to stane. Každý se na to může připravit jen tím, že s tím počítá. Po zaplacení nás policajti posadili do autobusu, který projížděl každou vesnici. Z čínské zakázané oblasti více, než kdybychom ji projeli na kole po hlavní silnici. Dodnes nechápeme, proč patří chudší oblasti mimo města mezi zakázané.
Přihodilo se vám něco podobného i někde jinde? Z politických důvodů jen v Číně. Kola jsme ale museli naložit na korbu náklaďáku v jednom tunelu v Chile a problémy jsme měli i na hraničních přechodech, které byly určené jen pro motorová vozidla. Například přes řeku Uruguay se nám to při cestě z Uruguaye do Argentiny stalo hned dvakrát – tam a zpět. Hučeli jsme tak dlouho do vojáků, že přes řeku prostě musíme, až nás nakonec převezli svým autem a nemuseli jsme čekat hodiny na nějaký stop. Stopnout mikrobus jsme museli z Norska do Ruska a z Mongolska do Číny. Obě hranice mají několikakilometrové hraniční pásmo, kde je pohyb pěšáků či cyklistů zakázán.
Překážky nedělají jen lidé. Kolikrát vás zastavila příroda? Nezastavila. Buď jsme projeli nebo kola přenesli. V Jihoafrické republice nás od naší trasy odklonily povodně na pobřeží. Ujeli jsme do pouště ve vnitrozemí a pak se k moři vrátili po několika dnech cestou zpět. Jet se nedalo na jemném písku, vlastně prachu, v Bolívii na Altiplanu. Zabořila se do něj i tlačená kola, tak jsme je přenášeli. Následovalo 80km jízda přes solné jezero, na jeho konci jsme tlačili kolo v 5 cm hlubokém solném roztoku. Maximálně jsme tlačili nepřetržitě asi 18 km, v Mongolsku, v poušti Gobi.
Cyklostezky jsou vymožeností Evropy a Severní Ameriky, výjimečně se na ně narazí v jiných kontinentech. Kde se stávala jízda na kole vysloveně nebezpečnou či nepříjemnou záležitostí? Cyklostezky jsme využívali, pokud byly a vedly naším směrem. Někde je ani mít nemusí, protože provoz na silnici je minimální, například v rozlehlém Rusku či Austrálii. Frekventovaným silnicím jsme se snažili vyhnout. Šílení řidiči jsou v Jižní Africe, ale aut tam jezdí naštěstí strašně málo. To samé platí i o Jižní Americe, tam je provoz také minimální, samozřejmě kromě velkoměst.
Rozhovor pokračuje tématy: Tříleté cestování? Více než 4 roky práce (vyjde 8. června 2005) Vybavení (vyjde 15. června 2005)
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopisu Kalimera č. 3-4/2005
|