Výstup na Toubkal

Kolem deváté hodiny večerní dorážíme do vesničky Imlil, ležící v nadmořské výšce blížící se 1800 metrům. Ubytováváme se v horolezeckém „hotelovém apartmá.“ Ráno nás čeká výstup na Djabel Toubkal, nejvyšší horu Severní Afriky, pohoří Atlas a celého Maroka. Snad se nám vyhnou problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou a ve zdraví přežijeme.

Snídáme na terase hotýlku, kolem dokola hory. Balíme nejnutnější věci na výstup. Tintí lituje, že prodal bágl, svého nejlepšího přítele. Auto necháváme na parkovišti. Nějaký maník slíbil, že nám ho pohlídá. V 10 hodin vyrážíme. Procházíme vesničkou a místní obyvatelé, aniž by o nás cokoliv věděli, pokřikují „Ahóóój, zadarmóóó!!!!“

Prokráčíme kamenitým korytem vyschlé říčky a pak už stezka začíná stoupat do horských pustin. Slunce svítí, stín žádný a pot se z nás jenom řine. Ve 2300 metrech nad mořem je z chýše u cesty opět slyšet „Ahóóój, zadarmóóó.“ Dáváme si tady kolu a mátový čaj, ale rozhodně ne zadarmo. Po osvěžení pokračujeme dále. Komunikace začíná váznout, jsme unavení a šlapeme bezmyšlenkovitě jako stroje, oči zapíchnuté před sebe na stezku nebo na boty toho, kdo jde před námi. Výjimkou je Tintí, který kolem pobíhá jako kamzík a neustále fotí.

Po čtyřech hodinách a čtyřiceti pěti minutách chůze dorážíme totálně „vodřachlí“ k horské chatě ve výšce 3207 metrů. Má název Toubkal Hut a patří Francouzskému alpinistickému svazu. Jelikož nejsme členy tohoto svazu a nehodláme se v chatě ubytovat, nesmíme dovnitř ani na záchod. Odpočíváme tedy před chatou, sušíme propocené věci a trochu stranou stavíme stany na přespání. Jakmile zašlo slunce, výrazně se ochladilo. Proti chladu toho moc nemáme. Zkoušíme, jestli zabere hašiš. S Tintím si pro lepší aklimatizaci šplháme k osamocenému sněhovému jazyku, který leží asi o 200 metrů výš než je Toubkal Hut a náš „základní tábor.“ Není to sněhový jazyk, ale zbytek jakéhosi ledopádu. V noci je pěkná zima. Tintí a Libča spí statečně venku. Snad nezmrznou.

Nezmrzli. Vstáváme ještě za šera a po téměř nulové snídani vyrážíme v 6:00 hodin na tříhodinový výstup k vrchol Djabel Toubkal. Leží v nadmořské výšce 4167 metrů. Stany a všechny věci necháváme v „základním táboře“ a jdeme jen na lehko.
Výšlap je neskutečný zápřah pro celý organismus, který není na takovou nadmořskou výšku zvyklý. Srdce tluče někde v krku. Pobolívá hlava i nohy. Plíce se snaží plnit svou základní funkci, ale moc jim to nejde. Při prudším pohybu rukou začíná jejich mravenčení, jakoby byly přesezené. Vítr pofukuje. Každou chvíli musíme zastavovat, aby se nezamotala hlava. Jsme malátní a lapáme vcelku zbytečně po vzduchu. Myslím, že už sem víckrát nepolezeme. Po pravé ruce vidíme jiný vrchol. Měl by to být West Gipfel s výškou 4092 metrů. Na něj díky Bohu už nepolezeme. Na vrchol Toubkalu docházím s desetiminutovým zpožděním za ostatními. Moc mi to do kopce nešlapalo. Děláme několik vrcholových fotek. Člověk nemá ani dostatek sil si nádherný rozhled pořádně vychutnat. Velice brzy zahajujeme sestup, protože už nemáme co pít. S vodou jsme to trošku podcenili.

Sestup ke stanům do základního tábora trval necelé dvě hodiny. Docházíme silou vůle, jen co noha nohu mine. Naprostá vyčerpanost. Dolů to nejhůře šlapalo Tintímu, který si dokonce malinko „ublinknul.“ Chtělo by se nám spát, ale nelze. Dělíme se o poslední hlty vody, které nám zbyly. Chvíli odpočíváme, balíme stany a vydáváme se na sestup do Imlilu k autu.
V chýši ve 2300 metrech si celí žížniví kupujeme kolu. Libča kupuje i dobrou vodu, ale místo ní mu v lahvi podstrkují vodu z potoka. Naštěstí si toho všimnul. Po upozornění mu jí místní berber s bezelstným úsměvem vyměňuje za originál. Pár set metrů od auta má Libča problém s kolenem, ale statečně si nese bágl dál. Zřejmě má obavu, abychom si do něj potom „nerejpali.“ Jsme přeci kamarádi, ne?

K autu jsme sestupovali sice jenom tři hodiny, ale ani sestup nebyl žádný med. Na parkovišti v Imlilu chtějí místní obchodovat, ale my na ně zatraceně nemáme náladu. Do Asni bereme jednoho stopaře, který slíbil, že nám nebude navrhovat žádný obchod. Nedalo mu to a stejně to jednou bezúspěšně zkusil.