Čína - základní údaje pro cestování

Základní údaje Historie Čas Podnebí Ceny Jídlo Bezpečnost Různé

    Ať již jde o starobylé buddhistické, taoistické a konfuciánské chrámy, vykopávky dávných kultur, školy bojových umění a tradiční orientální medicíny, nebo hory všech typů a výšek, včetně zasněžených sedmitisícovek, džungle, rozpálené pouštní oázy, plavbu po řekách na tradičních čínských džunkách, zajímavé etnické menšiny či proslavenou čínskou kuchyni. Maximálně dvouměsíční turistické vízum stačí k shlédnutí jen nepatrného zlomku z toho, co v Číně stojí za návštěvu. Ještě před pár lety bývalo cestování po Číně velmi složité - cizinci směli jen na několik málo míst, museli platit speciálními turistickými penězi a povinně využívat předražených služeb státní cestovní kanceláře CITS. Tyto bariéry dnes padly a Čína se nezávislým cestovatelům otevřela. Jeďte sem ale co nejdřív - jde o jeden z nejrychleji se měnících koutů světa! Výhodou této obrovské země je i to, že zde s výjimkou památek a hlavních turistických center člověk na bělochy skoro nenarazí.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE
  Čínská lidová republika je socialistickou republikou, složenou z dvaadvaceti provincií, pěti autonomních oblastí a pěti zvláštních ekonomických zón. Má komunistickou vládu a pouze formální systém více politických stran. Hlavou státu je prezident, v čele vlády stojí ministerský předseda. Hlavním městem je Peking (Beijing). Na ploše 9 561 000 km2 (třetí největší země na světě po Rusku a Kanadě) žije v Číně skoro 1,25 miliardy obyvatel. Hrozivě vysoký přírůstek obyvatel se od poloviny 70. let snaží čínská vláda zastavit přísnými protipopulačními opatřeními. Přes 93 % obyvatel tvoří národnost Chanů (etnických Číňanů), kromě nich lze rozlišit desítky dalších národností a etnických skupin. Nejrozšířenějším náboženstvím je konfucianismus, máhájánového buddhismus a taoismus (resp. jejich často neoddělitelná směs, obohacená magickými a animistickými prvky a uctíváním duchů předků - můžete se tak setkat s pořekadlem, že "Tři učení splynula v Jednotu"). Úředním jazykem je mandarínská čínština, kromě ní se mluví dalšími čtyřmi hlavními čínskými dialekty a bezpočtem regionálních nářečí a jazyků.

KRÁTCE Z HISTORIE
  Dějiny Číny (která je jednou z nejstarších souvisle existujících světových civilizací vůbec) je možno popsat jako sled vládnoucích dynastií. Protože se ale státní útvary na geograficky velmi rozlehlém čínském území často prolínaly a koexistovaly vedle sebe, jsou následující stručné řádky nutně jen letmým a silně zkresleným populárním nástinem čínských dějin. Vyčerpávající informace naleznou zájemci například v tlustospise Johna F. Fairbanka Dějiny Číny (nakladatelství Lidové Noviny 1998).

  Přeskočme prehistorické doby, kdy byla dnešní Čína osídlena předchůdci člověka, řazenými do skupiny Homo erectus a později pravěkými lovci z doby kamenné. První spíše mýtickou dynastií, jejíž existence nebyla dodnes vědecky doložena, je dynastie Šia (Xia, cca 2100 - 1600 př. Kr.), odvozovaná Číňany od božských předků. Byla vystřídána dynastií Šang (Shang), potvrzenou archeologickými nálezy z oblasti Žluté řeky (cca 1600 - 1100 př. Kr.). Následovala dynastie Čou (Zhou, cca 1100 - 221 př. Kr.), rozčleněná na Západní Čou a Východní Čou (ta se dále dělí na periodu Jara a Podzimu a periodu Válčících států). Dynastie Čou poprvé přišla s koncepcí tzv. mandátu nebes, která později výrazně ovlivnila čínské dějiny: nebesa podle ní přejí odvážným a silným a úspěšná vzpoura či povstání proti autoritě tak zpětně legitimuje sama sebe - kdyby si nebesa nepřála vítězství rebelů, povstání by bylo neúspěšné... Čínští císaři se od té doby označují titulem "Syn nebes". Z doby dynastie Čou se také datují první pokusy opevnit čínskou říši obrannou zdí proti útočným nomádským mongolským kmenům, které tehdejší primitivní zemědělskou civilizaci ohrožovaly zvenčí. Dalším důležitým mezníkem dynastie Čou je narození mudrce Konfucia (551 - 479 př. Kr.), jehož filozofie ovlivňuje čínskou společnost dodnes a na jehož myšlenkách o dokonalé společnosti a univerzálním vesmírném pořádku byl později od dob dynastie Chan až donedávna postaven čínský administrativní a vzdělávací systém. Hlavní město říše Čou vzniklo v blízkosti dnešního Si-anu (Xianu), kde se pak centrum Číny nacházelo dlouhá staletí. Šia, Šang a Čou jsou známy pod souhrnným názvem Tři dynastie.

  Ve 3. stol. př. Kr. sjednotil absolutistický a krutý vládce Shihuang poprvé celou Čínu (rozdělenou na několik center odumírající dynastie Čou) a kromě mocné říše založil i dynastii Čchin (Qin, 221 - 206 př. Kr). Shihuang je dnes znám především svou nedávno objevenou hrobkou, hlídanou famózní hliněnou armádou. Za několik málo let centralistického panování dynastie Čchin došlo k prudkému stavebnímu a kulturnímu rozmachu, který se projevil i v sjednocení do té doby oddělených úseků Velké čínské zdi. Zároveň byla Čína poprvé administrativně rozčleněna na provincie, bylo sjednoceno a standardizováno písmo a došlo k vytvoření úřadů a dalších kulturních institucí, z nichž některé přetrvaly dodnes.

   Dynastie Čchin byla smetena vojsky odbojného generála Liu Banga, který založil dynastii Chan (Han, 206 př. Kr. - 220 po Kr.). Jejím hlavním městem se stal Changan, dnešní Xian. Za panování velmi úspěšné dynastie Chan (podle níž se dodnes etničtí Číňané označují jako Hanové či Chanové) došlo ke stabilizaci země, k vojenské expanzi čínského vlivu do okolních oblastí Asie a k největšímu rozmachu slavné Hedvábné cesty, která Čínu spojila s Římem. Mezi oběma velmocemi tehdy kromě karavan se zbožím proudily i nové myšlenky a náboženství (tudy se do Číny dostalo třeba nestoriánské křesťanství a islám). Číňané nazývali Řím "Li Kun", Římané znali Čínu jako říši Seres, "Hedvábné království". Hedvábná cesta, nejdůležitější "dálnice" starověku, ztratila význam až v 8. století, kdy tajemství výroby hedvábí ukořistili Peršané, kdy Číňané ztratili kontrolu nad západními územími dnešního Sinťiangu a pouště Taklamakan a kdy pozemní dopravu zboží nahradila námořní trasa z Kantonu přes dnešní Malajsii a Indii na Střední východ.

   Panování dynastie Chan bylo vystřídáno několika stoletími bezvládí a válek, respektive odděleného panování desítek lokálních knížat, známých pod souhrnnými názvy Severní a Jižní dynastie a Tři království (podle vzájemného soupeření tří největších královstvíček, Wu, Shu a Wei). Říši se podařilo znovu sjednotit až generálovi Yang Jianovi (známému také jako vládce Wendi), který založil dynastii Suej (Sui, 581 - 618). Za její vlády došlo k mnoha reformám administrativního a legislativního systému, zavedeného kdysi dynastií Qin. Dynastie Suej pak ale doplatila na své neúspěšné vojenské výboje v dnešní Koreji a byla vystřídána dynastií Tchang (Tang, 618 - 907), založenou generálem Li Yüanem. Ta vybudovala promyšlený systém státní správy, rozdělila Čínu na prefektury a znovuzískala vojenskou kontrolu nad západními částmi říše. Za dynastie Tchang se také tehdejší Čína otevřela zahraničním vlivům (tehdy došlo mimo jiné k největšímu rozmachu Hedvábné cesty a rozšíření buddhismu, který do Číny přišel v 1. století z Indie) a mezinárodnímu obchodu (včetně obchodních vztahů s Byzantskou říší). Changan (dnešní Xian) byl tehdy jedním z největších kulturních a uměleckých center na světě. Období rozkvětu ukončilo až vojenské povstání, vedené generálem An Lushanem. To podkopalo sílu dynastie Tchang natolik, že se v následujících desetiletích dosud jednotná říše rozpadla na řadu soupeřících královstvíček, známých jako Pět dynastií.

   Znovusjednocení přinesla až dynastie Sung (Song, 960 - 1279), založená jedním z vojenských velitelů. Přestože byla tehdy čínská říše ohrožována odbojnými sousedy, podařilo se dynastii Sung ustavit silnou centralistickou správu země, obnovit propracovaný administrativní aparát a nastartovat hospodářský rozmach. Číňané už tehdy znali takové vymoženosti, jako je střelný prach, kompas a porcelán.

   Klid ale přerušilo období válek s nomádskými mongolskými sousedy, sjednocenými Čingischánem, který v roce 1215 překonal Velkou čínskou zeď a dobil Peking. Jeho vnuk Kublajchán (známý Číňanům jako vládce Yuan Shizu) pak založil mongolskou dynastii Jüan (Yuan, 1271 - 1368), která sice udělala z Číňanů druhořadé "cizince ve vlastní zemi", ale na druhou stranu zase vybudovala rozvinutou hospodářskou infrastrukturu, cesty a dopravní kanály, zavedla papírové peníze atd. Čínská říše tehdy zahrnovala i rozsáhlé oblasti Střední Asie, Ruska a Persie. Za panování dynastie Jüan Čínu navštívil známý italský cestovatel Marco Polo. Následovalo tzv. Povstání rudých turbanů, jemuž se nakonec podařilo Mongoly svrhnout. Zhu Yuangzhang, jeden z vůdců povstání, pak založil dynastii Ming (1368 - 1644). Za jejího panování se centrum čínské říše přesunulo do Pekingu a začala rozsáhlá rekonstrukce Velké čínské zdi, která tehdy dosáhla celkové délky pěti tisíc kilometrů (její dnešní podoba pochází právě z této doby). Zároveň se čínská říše a její kultura na rozdíl od předcházejících dob izolovala od vlivů okolního světa (tehdy také došlo k definitivnímu zániku Hedvábné cesty).

   Dynastie Ming přestala být životaschopnou i proto, že na jejím dvoře převládly intriky palácových eunuchů. Nakonec byla smetena dobyvačnou mandžuskou dynastií Čching (Qing, 1644 - 1911), jejíž zakladatelé přišli ze severu a dobili tehdejší čínskou říši poté, co s pomocí lsti překonali Velkou čínskou zeď. Za jejich vlády hospodářský rozmach Číny pokračoval a říše získala kontrolu nad Mongolskem a Tibetem. Zároveň byly znovu navázány obchodní kontakty se západem a evropští kupci se začali usazovat na čínském pobřeží. Po počátečním rozmachu obchodu s čajem a hedvábím došlo ke sporům, které v roce 1839 vedly k tzv. Opiové válce s Anglií (ta platila za čínské zboží indickým opiem, což se čínským císařům nelíbilo). Následovala válka s Francií, v níž Čína ztratila kontrolu nad dnešním Vietnamem a Kambodžou, a válka s Japonskem, v níž přišla o Koreu. Čína pak byla nucena se západními obchodními společnostmi podepsat řadu nevýhodných smluv a postoupit jim jako obchodní základny části svého území, tzv. koncese. Křesťanští misionáři začali rozvracet tradiční čínská náboženství. To všechno spolu s ekonomickými problémy vyvolalo doma odpor proti dynastii Čching a proti cizincům, který vyvrcholil v několika neúspěšných povstáních (nejdůležitějí bylo tzv. Povstání boxerů). Nespokojenost Číňanů s dosavadním způsobem vlády ale stále narůstala. V říjnu 1911 byla nakonec v povstání, iniciovaném odporem proti stavbě železnice v provincii Hubei, dynastie Čching smetena a vznikla Čínská republika. Ta byla řadu let zmítána vnitřními rozpory a bojem několika vládních a vojenských frakcí o moc.

   V té době se na pekingské univerzitě objevila silná skupina intelektuálů, které se nelíbily přežívající myšlenkové koncepty staré Číny - především konfucianismus. S cílem vybudovat novou moderní Čínu adoptovali ruské komunistické ideje a v roce 1921 založili Komunistickou stranu Číny. Další paralelní revoluční skupinou se stala Národní strana, známá jako Kuomintang. Obě skupiny se nejprve dohodly na společném boji o moc a jako spojená Národní revoluční armáda porazili lokální generály, snažící se ovládnout sever Číny. V Kuomintangu pak ale převládla linie generála Čankajška, prosazující kapitalistickou cestu vývoje. Mezi oběma skupinami proto později došlo ke mnoha krvavým srážkám, v nichž nejprve Čangkajškův Kuomintang zvítězil a získal vojenskou kontrolu nad rozsáhlými částmi čínského území. Čangkajšek se roku 1928 stal legitimní hlavou čínské vlády, podporované tehdy západem i SSSR.

   Koncem 30. let (poté, co vedení komunistické strany převzal knihovník Pekingské univerzity Mao Ce-tung /Mao Zedong/, který založil Rudou armádu) začala dlouhá guerillová občanská válka čínských komunistů s Kuomintangem. V roce 1931 jí využili Japonci, napadli Mandžusko, vrátili jako loutkového vládce na trůn Pu Yiho, posledního císaře dynastie Čching, a nakonec ovládli velkou část východní Číny. Po tzv. Dlouhém pochodu v roce 1934 uzavřeli komunisté s Čankajškem dočasné příměří proti společnému nepříteli, které trvalo až do roku 1941. V nové občanské válce pak byla v roce 1948 Čangkajšekova vojska poražena a v říjnu 1949 vyhlásil Mao Čínskou lidovou republiku. Čankajšek uprchl se svými vojáky na Taiwan, kde dnes existuje paralelní nekomunistická Čínská republika, považující se za jediného legitimního zástupce pevninské Číny (Peking ji samozřejmě nikdy neuznal a dodnes pokládá Taiwan jen za svou vzbouřenou kolonii).

   Měřeno historickým metrem jsou čínští komunisté vlastně jen další vládnoucí absolutistickou dynastií. V 50. letech rozpoutali po neúspěšné propagandistické kampani Sto květů tažení proti "buržoazní a pravicové" inteligenci, která musela podstoupit "sebekritiku" a skončila v převýchovných pracovních táborech. Čínská okupační armáda vtrhla do Tibetu. Mao pak v roce 1958 přišel s megalomanskou ideou Velkého skoku vpřed, která měla pronikavě zlepšit ekonomickou situaci země tak, aby čínské hospodářství co nejdřívě předhonilo USA a západní země. Poté, co tento sociální experiment se zemědělskými komunami zkrachoval a Čínu zasáhl hladomor (kterému údajně padlo za oběť až třicet milionů Číňanů!), osvítil Maa další šílený marxistický nápad. Tzv. Kulturní revoluce (jejímž pravým cílem zřejmě bylo odstranit Maovy odpůrce, odvést pozornost od neúspěchu Velkého skoku a upevnit Maův kult osobnosti) spočívala ve vytvoření organizovaných skupin zfanatizovaných levicových studentů. Tyto Rudé gardy šířily v letech 1966 - 1970 "diktaturu proletariátu", zabíjely Maovy odpůrce a ničily historické umělecké památky a vše "staré a přežilé". Po Maově smrti v roce 1976 pak čínští komunisté svrhli veškerou odpovědnost za tyto zločiny na obětní beránky (kteří ale také nebyli bez viny!), vysoké stranické politiky, známé jako tzv. Gang čtyř.

   Koncem 70. let přišla čínská komunistická vláda pod vedením Teng Xiao Pinga s nesmělým náznakem kritiky Maa a s prvními opatrnými hospodářskými reformami směrem ke svobodnému trhu a otevření země západu (nejvíce se tak má stát ve speciálních "zónách se zvláštním ekonomickým statutem", mezi něž patří třeba Hong-Kong). Povolení otěží ale přineslo řadovým Číňanům frustraci z všeobecné korupce, zvyšování životních nákladů a prohlubování ekonomických rozdílů mezi bohatými městy a chudým zaostalým venkovem. To vedlo k protivládním protestům, které vyvrcholily v červnu 1989 masakrem stovek odbojných studentů, požadujících více demokracie, na pekingském náměstí Nebeského klidu.

   Dnes je Čína jednou z nejrychleji se ekonomicky rozvíjejících zemí světa, kde můžete spatřit mnoho absurdit a kontrastů (třeba žebráky mezi supermoderními mrakodrapy). Populační problémy, potřebu nerostných surovin a nedostatek životního prostoru se ale etničtí Číňané (Chanové) snaží řešit na úkor etnických menšin - čínští kolonisté zaplavují Tibet, Sinťiang a další příhraniční oblasti a místní původní obyvatelstvo už v jejich moři někde tvoří menšinu. Celá země prodělává obrovský skok - centralistickou socialistickou ekonomiku střídá tvrdý individualistický kapitalismus s formální nálepkou komunismu. Každý řidič čínské cyklorikši má u pasu pager, ve městech panuje hektický shon, dochází k prudké modernizaci, všude se staví jako o závod a stará poklidná Čína mizí. Vnějškově už dnes Čína není totalitní zemí ušlápnutých bojácných lidiček, ale dynamických byznysmenů. Vnitřní napětí ale plyne z toho, že se komunistická strana na rozdíl od ekonomické sféry nechce vzdát v politické sféře absolutní moci a tvrdě potlačuje jakýkoli pokus o politickou pluralitu. Jeden z nejvýznačnějších čínských disidentů, Wei Jingsheng, se domnívá, že pekingská komunistická vláda pod politickým tlakem z ciziny i díky zatím nesmělé domácí opozici ztrácí půdu pod nohama. A protože čínské historické tradice a demokracie západního typu nejdou moc dohromady, blíží se prý okamžik velkých střetů. Pro západní politology je Čína obrovskou laboratoří, kde by se měla ukázat odpověď na otázku, týkající se i řady ostatních asijských zemí: lze smířit ekonomický liberalismus s nedemokratickým totalitním režimem?

ČAS
   Územím celé Číny probíhá pouze jediné časové pásmo a Čína je tak o sedm hodin před standardním středoevropským časem. Někde se ale domorodci řídí neoficiálními místními časy (např. ujghurský čas v západočínské provincii Sinťiang je o dvě hodiny pozadu za oficiálním pekingským časem)

PODNEBÍ
   Čína je obrovská země s velmi proměnlivou nadmořskou výškou a několika klimatickými pásmy a podnebí v jejích jednotlivých částech se proto velmi liší. V jižní a východní přímořské Číně je po celý rok teplé a vlhké subtropické klima s malými rozdíly mezi dnem a nocí. Můžete se sem proto klidně vypravit s tou nejjednodušší cestovní výbavou a bez spacáku. Monzun přichází na jih Číny uprostřed léta, ale není zde příliš silný. V centrální Číně a v Pekingu vás mohou překvapit studené zimy a naopak zase horká léta, stejně jako u nás zde prší po celý rok. Severozápadním suchým horským oblastem a středoasijským pouštním náhorním plošinám se období dešťů vyhýbá, ale na rozdíl od jihu byste tu měli být i v létě připraveni takřka na vše. Teplotní rozdíly mezi nocí a dnem jsou zde totiž obrovské - zatímco ve dne bývá v severozápadních pouštích provincie Sinťiang větší horko, než třeba na jihu Číny v Junanu (Yunnanu), v noci zde může ve vyšších polohách i v létě napadnout sníh. Užijete tu proto teplé oblečení a silnější spacák. Na severozápadě Číny (především v provincii Sinťiang a u mongolských hranic) klesají v zimě teploty až na několik desítek stupňů pod nulou.

   Z výše uvedeného plyne, že nejlepším obdobím pro návštěvu Číny je jaro a podzim. Podle našich zkušeností se dá ale i léto v severozápadní Číně celkem zvládnout - v Sinťiangu je sice v té době pořádné horko, kam se ale hrabe třeba na takovou jižní Indii těsně před monzunem!

PENÍZE, CENY
   Měnou je čínský juan (yuan, Y, někdy též označovaný jako kuai či renminbi /RMB/ a překřtěný českými cestovateli na "junáka"), rozdělený na deset jiao. Juany i jiao mají bankovky, které se mezi sebou navzájem trochu pletou (jiao jsou jen o trochu menší, barva je stejná). Kurz juanu k americkému dolaru je velmi stabilní (1 USD = 8,2 až 8,3 juanu). Cestovní šeky lze ve větších městech vyměnit bez problémů, kromě bank dokonce i v některých hotelech. Dostanete za ně více než za hotovost, nejlepší kurz nabízí státní Bank of China. Černý trh s valutami sice existuje, ale funguje v skrytu - jako cizinci veksláky v Číně prakticky nepotkáte.

   Čína se v posledních letech snaží z turistického ruchu co nejvíc profitovat, takže pro nezávislé cestovatele bohužel dost podražila. Například ceny za vstup do historických památek jsou pro cizince naprosto nehorázné, ISIC vám přitom nikde neuznají. Čína už proto údajně zaznamenala propad návštěvnosti - mnoho turistů a cestovatelů si řeklo, že jim za ty peníze boj s pověstnou čínskou byrokracií nestojí. Oficiální státní systém dvojích cen pro cizince v hotelích, na letecké linky, na železniční dopravu a při vstupu do turistických památek už někde vymizel, jinde dosud přetrvává. Bohužel jej ale leckdy převzali i soukromníci, takže je třeba všechny ceny pečlivě usmlouvat a dohodnout předem. Hodně peněz vám ušetří falešná průkazka, dokládající, že jako cizinec v Číně studujete, s níž lze nakupovat vlakové a autobusové lístky za domorodé ceny. Lze ji sehnat od překupníků ve velkých městech.

   Protože jídlo je levné a ceny bydlení ucházející, budou vaše náklady nejvíc ovlivněny tím, jak moc chcete po Číně cestovat (doprava je v Číně totiž mnohem dražší, než třeba v Indii). Při častém přejíždění na dlouhé vzdálenosti není i při jinak šetrném živobytí problém utratit měsíčně až několik set USD.

JÍDLO
   O Číňanech se říká, že snědí úplně všechno, co má čtyři nohy a není to stůl, všechno, co létá a není to letadlo, a všechno, co plave a není to loď. Člověk proto v Číně nikdy přesně neví, co vlastně jí. Pokud chcete, můžete ochutnat třeba uzené psy, hady (které kuchař přímo před vašima očima svlékne z kůže), žáby, želvy, hmyz, smažené slepičí pařátky či prasečí ocásky, grilované rovnou na ulici nad plamenem letlampy. Speciální kulinářské kuriozity a výstřelky jsou ale typické spíše pro jižní Čínu (proslulý je jimi Kanton), jídlo v severní a západní Číně je mnohem střízlivější a uměřenější.

   V čínské kuchyni existují velké regionální rozdíly. Podle kuchařských technik, použitých surovin a ostrosti koření lze v zásadě rozlišit čtyři typy čínské kuchyně: severočínskou pekingskou, užívající místo tradiční rýže hodně těstovin, východočínskou šanghajskou, specializující se na mořské produkty, méně kořeněnou lehkou jihočínskou kantonskou kuchyni a nejvíce pálivou západočínskou sečuánskou kuchyni. Vědecky přesná definice z moudrých knih je ale v praxi k ničemu: začátečník tyto kulinářské styly stejně nerozliší a při stravování u pouličních stánků ztrácejí smysl. Každá čínská oblast má navíc své regionální speciality - například muslimská ujghurská kuchyně v autonomní oblasti Sinťiang či tibetská kuchyně jsou zcela odlišné od zbytku Číny. Pokud vás pestrá čínská kuchyně přece jen omrzí, najdete v obchodech ve větších městech široký výběr západních potravin.

   Bez ohledu na to, v které oblasti Číny se právě nacházíte, se můžete všude dobře najíst i za méně než 1 USD. Nejlevněji se lze stravovat u pouličních stánků, kde stojí velká mísa rýže či nudlí se zeleninou asi 5 Y, nudle s pálivou omáčkou 2 Y. Hodně se jedí polévky s masem a těstovinami, běžným denním jídlem je rýže se zeleninou. Chutné a levné jsou paod°z, plněné knedlíčky, vařené v páře, smažené závitky, tradiční čínské chlebové bochánky či smažená rýže a těstoviny (konkrétní jména jídel nemá cenu uvádět, protože stejně nemáte šanci vyslovit je správně). Dražší je třeba proslavená pekingská kachna či různě upravené dary moře. Potíže může působit to, že jídelní lístky v restauracích jsou zásadně jen v čínských znacích (v tom případě obejděte stoly a vyberte si podle toho, co jedí ostatní). Pokud máte problémy s užitím jídelních hůlek, vezměte si z domova lžíci. Nejjednodušší metodou jinak je přiložit prostě jídelní misku k ústům a jídlo do ní hůlkami nahrnout. Z vlastní zkušenosti ale můžeme říci, že za dva tři dny se člověk naučí jídelní hůlky bravurně ovládat. Drží se stejně jako tužka s tím rozdílem, že palec a ukazováček jsou rovně napnuty. Hůlky bývají nejčastěji na jedno použití a jsou proto mnohem hygieničtější, než příbor.

   K pití dostanete v Číně nejčastěji zelený čaj (čcha, "čá", sklenice cca 1 Y), ve větších městech nebývá problém koupit bezpečnou balenou vodu či coca-colu za ceny srovnatelné s českými. Alkohol je v Číně dostupný stejně jako u nás, výběr laciného pití je poměrně široký. Okusit můžete poměrně dobré, ale většinou špatně vychlazené pivo (píťjó, psáno "pijiu"), silnou rýžovou pálenku (baiťjo), mnoho typů nejrůznějších kořalek či víno, jehož chuť je ale českými cestovateli označována jako "příšerná směs sojové omáčky a lihu". V některých částech Číny lze ale koupit i běžné červené a bílé víno, na které jsme zvyklí z domova. K čínskému pivu je třeba poznamenat několik slov. Je naprosto všude k dostání a většinou kupodivu vychází levněji, než balená voda (650 ml lahev se dá koupit i za 2 Y). V Číně je proto paradoxně výhodnější pít pivo než vodu, což dává výpravě do této asijské země lákavou a jinde nevídanou tvář. Doporučujeme například piva Xiliang, Blue Ribbon, Baoji či Five Star, na trhu je ale nepřeberné množství nejrůznějších lokálních značek.

BEZPEČNOSTNÍ SITUACE
   I když uvolnění politické a společenské situace v posledních letech přináší částečný nárůst kriminality a prostituce, stejně jako v ostatních totalitních zemích je pro cizince v Číně ještě pořád velmi bezpečno. Ve velkých městech a ve vlaku se sice občas vyskytnou kapesní zloději, ale jinak se Čínané velmi bojí oplétaček s policií (která se zde nazývá PSB, Public security bureau, čili cosi jako obdoba staré dobré československé Veřejné bezpečnosti). Trestná činnost proti cizincům je posuzována obzvlášť přísně, časté jsou tresty smrti a popravy se provádějí veřejně). Policii lze proto často s úspěchem použít při řešení nejrůznějších konfliktů, jako je třeba předražený hotel atd. Za pašování nebo výrobu narkotik a za pašování vzácných druhů fauny prý může být uložen až trest smrti (broučkaři, pozor!).

RŮZNÉ
   V Číně se připravte na velké komunikační problémy. Protože zde velmi málo lidí mluví jinak než čínsky, angličtina či jiný světový jazyk jsou s výjimkou hlavních center, velkých nádraží, hotelů atd. prakticky nepoužitelné. Ani čínský slovník příliš nepomůže - čínština je velmi složitá, její výslovnost se oblast od oblasti liší a cizinec ji nikdy nevysloví správně (místo na evropském skloňování a časování zde totiž záleží na tónu hlasu). Domluva je většinou možná jen posunky nebo s pomocí ukazování ve slovníku s čínskými znaky. Vděčným trikem je požádat někoho, kdo umí anglicky, aby vám vaše cílová místa napsal čínskými znaky na papír. Rozhodně doporučujeme vzít sebou průvodce z nakladatelství Lonely Planet (China: travel survival kit). Jeho součástí je totiž neocenitelný slovníček nejpoužívanějších frází v čínských znacích, na které stačí postupně ukazovat prstem a každý vám bude rozumět.

   Ačkoli často například při nákupu jízdenek uslyšíte slovo mejou, psáno "mei you" (cosi jako "není možno", "nemáme", "nekoná se", či "odmítám s tebou dál jednat"), dokáže v takové situaci často zázraky úsměv. Důležitá je v Číně také zdravá asertivita. Ačkoli se na první pohled zdá, že je tu vše nepřekonatelným problémem, když člověk trvá odhodlaně na svém, většinou nakonec dosáhne cíle. Čínská společnost odjakživa funguje především na základě známostí, protekcí a osobních kontaktů na správných místech. Základním principem úspěchu v jakékoli situaci jsou neoficiální vazby - když je máte, jde jakoby zázrakem všechno samo. Do tohoto tradičního systému můžete jako cizinci proniknout jen prostřednictvím známých Číňanů.

   Číňané jsou k cizincům mnohem chladnější a odměřenější než ostatní asijské národy a občas dokonce dávají najevo svou nadřazenost nad vším nečínským. Cizinci jsou pro ně "Dlouhé nosy", s otevřeným rasismem se ale naštěstí nesetkáte. Má to svoje výhody i nevýhody - kontakt s domorodci je sice o něco složitější, ale zase vás neustále nikdo neotravuje a na každém kroku vás nedoprovází houf pokřikujících dětí. I ve venkovských oblastech, kam většinou cizinci nejezdí, vás sice lidé pozdraví, ale na rozdíl třeba od Indie se kolem vás hned neseběhne celá vesnice.

   Někteří cestovatelé tvrdí, že je Čína špinavá. Ve srovnání třeba s takovou Indií či Pákistánem je to ale ještě pořád jedna z nejčistších asijských zemí. Dokonce i nejnižší vlakové třídy občas čistotou předstihují standard Českých drah. Také žebráky v Číně skoro nepotkáte.

   I když asi budou čeští akademičtí sinologové řvát vzteky, při přepisu čínských místních jmen a názvů jsme se většinou z čistě praktických důvodů usnadnění orientace drželi zavedených anglických tvarů, pod nimiž místa najdete v zahraničních mapách a průvodcích - český systém přepisu je v tomto ohledu často velmi zavádějící. Český přepis uvádíme jen na některých místech v závorce, protože se více blíží čínské výslovnosti (vyslovit jej tak, aby vám Číňané rozuměli, se vám ale asi stejně nepovede). Ze Si°anu jsme si tak dovolili udělat Xian, ze S°-čchuanu Sečuán atd., blíže viz Ediční poznámka. Začátkem roku 1999 by mělo nakladatelství Olympia vydat průvodce po Číně autorky Lenky Masojídkové. Knihu jsme zatím neviděli a nevíme proto, jak dalece jsou zde obsažené informace použitelné i pro levné nezávislé cestování po Číně s báglem na zádech. Čínské památky a turistická lákadla zde ale zřejmě budou podrobně popsána.