Nejvyšší hora Šumavy Grosser Arber na kole

Trochu si přo odjezdu lámeme hlavu s tím, jak poskládat 4 kola do jednoho auta. Řešení je prosté, zahrádka a držáky na kola. V 18:45 hodin odjíždíme s veselou náladou ze Slaného. Nebe vyhrožuje deštěm.
Už za tmy v Železné Rudě v autokempu stavíme stany. Myslel jsem si, že stan postavit umím, ale teď když jde do tuhého, jsem celkem překvapen, jak se mi nedaří. Správce a provozovatel kempu v jedné osobě, pan Jílek, má v živnostenském listě vepsán rok narození 1933. Teď sedí proti nám u stolu, na sobě má zimní bundu, dva teplé svetry, flanelovou košili a stěžuje si na počasí. „Sem tady čtyřicet let a čtyřicet let slibujou hezký počasí. Ještě sem se ho nedočkal.“ „Dokdy tady dneska budete?“ pokračuje v konverzaci Šelda. „Až do devátýho října,“ odpovídá správce. „Tak to my si teda ještě koupíme nějaký piva.“ A jde se spát. Zítra máme před sebou jízdu víkendu - na Grosser Arber, v češtině Velký Javor.
Těsně po osmé hodině nás probouzí déšť bubnující na stěny stanu. Prší. Když neprší tak mrholí nebo zase prší. Teploměr ukazuje devět stupňů a na nebi se povalují šedivá mračna. Vrcholy okolních kopců jsou zahalené v mlze. „Je taková zima, že krávy přestaly snášet vajíčka a slepice nejdou podojit,“ hodnotí počasí Šelda. O tom, že bychom výjezd na Grosser Arber měli odložit, ba dokonce zrušit, nepadlo ani slovo. Jsme odhodláni jet i v dešti.
U čerpací stanice si kupujeme snídani. „Vždycky přijede ňákej pán z Prahy a píše nesmyslný stížnosti, že máme špinavej kávomat,“ stěžuje si pumpař při precizní očistě automatu. Pak nám z něj dává porci kávy, čokolády a polévky zadarmo. Asi proto, že jsme chápavě přikyvovali a nenadávali, že mu to tak dlouho trvá. Začínají nám drkotat zuby, a tak raději vyrážíme, jízda nás zahřeje.
V hraniční osadě Alžbětín mrholí. Hraniční přechod, mokrá silnice, suchý celník, nemrholí, ale poprchává. Bayerisch Eisenstein nebo-li Bavorská Ruda, první německá obec hned na hranicích. Toto letovisko, klimatické lázně a oblíbené středisko zimních sportů leží v nadmořské výšce 724 metrů nás vítá deštěm. Těsně za městečkem uhýbáme z asfaltu na lesní cestu a začínáme stoupat. Přestalo pršet, ale ve vzduchu je pořád takové vlhko. Téměř ze sedla by se daly trhat nejen borůvky, ale i houby. Německé značení turistických i cyklistických cest v těchto končinách je sice četné, ale nepřehledné a neúčinné. V důsledku toho bloudíme, protože jsme se, frajeři, vydali na cestu bez mapy. Když na lesní křižovatce nevíme kudy kam, a to se nám stává na každé lesní křižovatce, logicky volíme cestu, která vede víc do kopce. Oteplilo se. Přijíždíme k jezeru Grosser Arbersse. Kolem něj jsme jet měli, takže nakonec to bloudění nebylo zas tak strašné.
Grosser Arbersee nebo-li Velké javorské jezero je nejníže položeným jezerem Šumavy. V nadmořské výšce 934 metrů je jeho největší hloubka 16 metrů. Na hladině plave kachna s mláďaty a protější jezerní stěna, která se vypíná 300 m nad hladinu, je téměř celá zahalena v cárech mlhy. Za hezkého počasí musí být jezero nádherné. O jeho kráse by se dalo říci, že dokáže dokonce zabíjet, a to doslova. 2. července 1898, při čištění husté spleti vodních rostlin dynamitem, aby nepřekážela plavbě lodiček, zůstala jedna nálož vklíněná mezi články lodního řetězu a vybuchla. Dva dělníci z loďky byli těžce zraněni, třetí na místě zemřel.
Teď ráno je tu turistů minimálně, personál restaurace se teprve připravuje na jejich nápor. Od jezera už jedeme najisto. Chvíli po silnici a pak hop, znovu do lesa na upravenou lesní cestu. Pořád do vrchu. Připadám si jako ve večerníkové pohádce o Rákosníčkovi. Jenomže za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, nás nečeká rybníček Brčálník, ale odbočka doprava a závěrečné dvoukilometrové stoupání na vrchol. Je vidět tak na deset metrů a začíná se ochlazovat. Skončily stromy a náhle se před námi z mlhy vynořila velká černá silueta něčeho. Aha, jsme u cíle cesty, to je budova na vrcholu.
Je 12:30 hodin a Velký Javor je pokořen. Prý jsou z vrcholu vidět Alpy, elektrárna Temelín a někdy i Praha. My vidíme díky mlze „úplný hovno,“ ale máme radost, že jsme tady. Velký Javor s nadmořskou výškou 1456 metrů je nejvyšší a nejnavštěvovanější horou Bavorského lesa a Šumavy. Vrchol tvoří čtyři skupinky skal – Grosser Arber, Bernstein, Richard-Wagner-Spitze a Ostspitze. V blízkosti vrcholu jsou dvě kruhové věže, meteorologická stanice a kaple svatého Bartoloměje. „V těch barákách nahoře měli dřív Američani takový zařízení, že když se třeba v Krumlově nastartoval ruskej tank, tak voni vo tom hned věděli,“ říkal nám o nich včera večer správce našeho kempu.
Po nezbytné fotce u vrcholového kříže se pořádně oblékáme a těšíme se na odměnu, kterou je nekonečně dlouhý sjezd až do německé vesnice Regenhütte. Maximální rychlost sjezdu překračuje sedmdesátikilometrovou rychlost. „Jak já tu jízdu na kole mám rád.“ Celí zablácení, kropenatí, špinaví od hlavy až k patě, ale nadmíru potěšeni dlouhotrvajícím sjezdem, brzdíme před tamním restaurantem. Ptáme se německy číšníka, jestli mají pivo. „Haben Sie Bier?“ A on nám česky odpovídá „No jasně, dejte si kola na verandu a běžte si sednout dovnitř.“ Máme trochu obavy, že to vevnitř zasviníme, ale číšník tohle vůbec neřeší. Kupujeme si pivo za 2,50 euro a opatrně usrkáváme, aby nám déle vydrželo. „Za tyhle peníze bychom se doma mohli celkem slušně kousnout,“ přepočítává cenu piva Mazan. Ptáme se číšníka na cestu. „Přejedete říčku, podjedete silnici, železniční most a pak vás to samo navede na Ferdinandtall. Tímhle lesním údolím, pořád rovně podél potoka až na Debrník do Čech. Celkem jednoduché, nemůžete zabloudit.“
Přejeli jsme říčku, podjeli silnici i železniční most. Nebe zčernalo a začalo pršet, ale fakt pršet. Nejsme z cukru, a tak šlapeme v dešti po lesní cestě směrem na Debrník. Jediný Šelda šlape směrem na Debrecín.
I když si nejsme vědomi žádné chyby, na Debrník jsme nikdy nedorazili, ani na Debrecín ne. Přehoupli jsme se přes kopec a byli jsme na sympatickém železničním nádraží, ale v Bayerisch Eisensteinu. Hraniční přechod, suchý celník, mokrá silnice. Těsně před patnáctou hodinou usedáme k obědu v restauraci v Železné Rudě. Moc levně tu není. Jen co jsme dosedli, zafungoval zákon schválnosti. Temná mračna se rozestoupila a začalo svítit slunce. Teď už to mohu říci, do večera svítit nepřestalo a bude svítit po celý zbytek víkendu. Sluncem zalitá silueta Velkého Javoru se nám z výšky vysmívá.
Ujeli jsme 62 kilometrů. Jemný písek máme zalezlý úplně všude, takže rychle vykoupat, převléknout a vzhůru do hospody na fotbal a na pivo. Mám pocit, že si ho zasloužíme.