Šumavské pláně na kole

Silnice spojující skromnou horskou civilizaci s názvy Modrava, Prášily, Srní nebo Kvilda jsou ve velmi dobrém stavu, tedy až na pár výjimek…“Ne, kostky ne“, proklínám hned na prvním ujetém kilometru kočičí hlavy, zřejmě ještě pozůstatek místního tankodromu. Ten naštěstí končí kousek za obcí Prášily u odbočky na Poledník. Je poledne, ale vzduch je oproti městu svěží a jízda lesem připomíná skok do bazénu. V příkopech u silnice se ohýbá tráva barvy, o které se vyschlým drnům v městském parku může v srpnu jen zdát. Kolo sviští, přesmykač nezlobí a na tachometru přibývají první kilometry.

V Srní hlásím najetých 10 km. Sjíždíme a vyjíždíme první malé serpentiny směrem na Modravu. Pouhé 4 km za Srním začíná Vchynicko-tetovský plavební kanál, podél kterého se jezdí na horském kole nebo v zimě na běžkách. U informačního centra na Rokytě, kde se na cestu podél kanálu najíždí, shlédneme vystavenou sbírku kamenů ze všech koutů Šumavy a sjíždíme opět na silnici. U plného parkoviště se míjíme s prázdným cyklobusem, který spojuje Špičácké sedlo až s jihočeskou Kaplicí pod Boubínem. Po dalších dvou kilometrech se podivujeme nad prázdnotou kempu v Antýglu, jednoho z mála kempů v srdci Šumavy.

Během následujících kilometrů vedoucích na Modravu si vychutnáváme osvěžující stín jehličnatých velikánů a bavíme se předjížděním dříčů na horských kolech. Někdy sjedou na silnici z lesa z míst, kde jen těžko hledáme jakoukoli, natož vyjetou cestu. Třeba se tam někde v lese kola rozdávají… Bohužel bez helmy. Předjíždíme asi osmiletou holčičku, která na malém kole plápolá daleko za svými sprintujícími rodiči. Projíždějících aut moc není, po poledni si asi naštěstí všichni vychutnávají siestu.

Na Modravě odbočují finišující cyklisté na horáčích doprava k zastřešeným informačním tabulím. Spokojeni se svojí fyzickou kondicí odbočujeme doleva. „Tak a teď až do Kvildy pojedeme do kopce“, povzbudím Honzu než provedu prvních pár těžkých otoček do ještě prudšího než prudkého kopce. Na víc už mi nevychází dech. S vidinou skalpu cyklistů před námi beze slova šlapeme.

„Co chceš, když jsme shnilí?“, uklidňuje paní tlačící kolo do kopce svého z kola seskočivšího manžela. Potěšil by mě pohled na jeho tvář ve chvíli, kdy jsem ho míjela, ale upřímně řečeno, měla jsem jiné starosti. „Kam to sakra vede? Jaká noha šlape víc? Proč mi ta přilba pořád naráží na brýle? Nebude lepší jít ze sedla?“, honí se mi přehřátou hlavou, kterou už nechrání stín a chládek lesa. Do nebe vedoucí kopec končí na jedné z typických šumavských plání. Tahle se jmenuje Filipova Huť. Potkáváme zde zatím nejvíce cyklistů, ale kupodivu i kočárků. Ale možná jen na té otevřené pláni vidíme více lidí než třeba mezi domy v Srní. Zastavujeme na krjai silnice a házíme do sebe první energetickou bombu v podobě cereální tyčinky. Na jedné z běžkařských vyjížděk nám tu v zimě v jednom z místních hostinců zapomněli přinést objednané jídlo. Kdo ví, co je to hlaďák, pochopí, proč se nám pod jménem Filipova Huť vybaví hlad.

V následujícím úseku na Kvildu si konečně užíváme sjezd a vychutnáváme výhled na vzkvétající horskou vesnici. Z šumavských horských vesniček ji mám nejradši. Mají zde výtečnou pekárnu, kde se dá i posedět, a informační centrum s čistými záchody. Letošním kulturním zpestřením jsou na hlavní křižovatce vyřezané kmeny stromů do nejrůznějších oblých i ostrých tvarů, které tu zbyli po sochařském sympoziu. Pěší i cykloturisté odtud nejčastěji vyrážejí na prameny Vltavy. My se vydáváme na druhou stranu, na Horskou Kvildu. Těsně za Kvildou míjíme prázdný cyklobus a plné parkoviště. Serpentinový výšlap do Horské Kvildy je příjemný, pokud se dá něco takového o jízdě od kopce vůbec napsat.  Mně se více líbil v zimě absolvovaný běžkařský sjezd v opačném směru po skvěle upravené široké stopě.

Vesnice Horská Kvilda se pomalu vzpamatovává z možnosti probudit se a něco se sebou dělat. Zatím je zde na nejvyšším možném bodě jeden penzion s restaurací. Silnici lemují s velkými rozestupy domky a autobusová zastávka. Dále od cesty se u zemědělské usedlosti pase pravý skotský skot, známý svou hustou srstí. Většina aut odbočí z Horské Kvildy doprava na Lenoru a Vimperk. Jeden z nejprudších a nejdelších sjezdů na Šumavě se však schovává ve směru na Sušici.

„Zastav, zastav“, vykřikuje můj foťák v ledvince při pohledu do kouzelného údolí Hamerského potoka, kde se rýžovalo zlato. Ale nohy a žaludek si melou své. A aby ne! Otevřená rovinka se v lese přehupuje v báječný několikakilometrový sjezd až k Vydře. Ale my stavíme již dříve. Lákají nás dřevěné lavice před hospodou. Polévka a borůvkový koláč nás posadí zpět do sedel ve skvělé formě . V nekonečných serpentinách předjíždíme na lehkých kolech těžkopádná auta. Auta, co předjíždějí nás, smrdí spálenou gumou. Takový je to sešup! Celkem klesáme po hrubé asfaltové cestě z 1075 m.n.m na Horské Kvildě až do 504 m.n.m u řeky Vydry.

„Jaký máme mezičas?“, napadne nás při odbočení ze sjetého kopce na hlavní silnici vedoucí proti proudu Vydry. „Ať víme, za kolik vystoupáme ten krpál od Čeňkovy pily do Srní.“ Těch 8 km i s jízdou podél Vydry vydupeme za 25 minut. Žádný zázrak. Vždyť nás předjíždí i cyklista na horáči! Ale nemá ani bidon na kole, ani ledvinku u pasu, triko mu jen tak vlaje, takže rozhodně nejede daleko. To se potom těžko porovnává…. Nám je největší odměnou za ušlapané kilometry poslední, mírně klesající úsek ze Srní na Prášily.

Kolečko šumavskými pláněmi měří 60 km. Je to krásný úsek, který si rozhodně nevychutnáte na celoodpruženém horském kole, na kterém byste se více houpali než jeli rovně. Přesto zde takové cyklisty potkáte. Není to vždy jejich chyba. V Čechách není výjimkou, že značené cyklostezky zavedou horská kola až na hlavní silnici. Kdo si však nejvíce užívá šumavských výjezdů a sjezdů, jsou účastníci silničního Krále Šumavy, jednoho z největších a nejstarších silničních cyklomaratónů u nás. Jeho 11. ročník se jede již tento víkend. Námi projeté šumavské pláně jsou samozřejmě jeho součástí a najdete je jak v profilu, tak na mapě maratónu. Na staru v Klatovech uvidíte i moji maličkost. Ne, nezávodím, jedu fandit. Třeba právě vám.