Po Ukrajině autobusem, vlakem i stopem

Otrávené informace

Z Mukačeva jsme se chtěli dostat autobusem do Chustu. Paní v jediném otevřeném okýnku tvrdí, že v 17:10 bus nejede, ale v 18:20 ano. Spokojeni s informací se vracíme na chvíli do města a v 18 hodin si chceme u stejné paní koupit jízdenku. Paní nás informuje, že bus odjel v 17:50 a na bus v 18:20 už nejsou volná místa. Otázku, kdy tedy něco jede později, paní ignoruje a je naštvaná, co ji ještě otravujeme. Nezbývá nám, než chodit po nádraží a ptát se řidičů, jestli jedou do Chustu. Nakonec nás jeden dobroděj pošle za „dispečerkou“ – paní v zástěře s jmenovkou. Ta přemlouvá jednoho z řidičů, aby nás vzal, a zajišťuje nám u naštvané pokladní předraženou jízdenku.

Sprint od okénka k okénku

Vlaková nádraží ve městech čiší novotou a pořádkem. Jízdní řády existují a dokonce souhlasí s realitou. V Kyjevě stojíme ve frontě na jízdenky. Náš ukrajinský kamarád Anton nevěřil našemu plánu, že se nám podaří dostat se do Oděsy: „Já už mám jízdenku koupenou víc než měsíc dopředu! Vlaky jezdí plné, tam se nedostanete!“ Za zeptání nic nedáme, a tak trpělivě čekáme, než se dostaneme na řadu. Fronta asi šesti lidí se nehýbe a situace u dalších okének je stejná. Na jejich sklech jsou přesně rozepsány technické přestávky: od 8:55 do 9:05 apod., takže nás překvapí, když se okénko zavře a prodejce jízdenek odchází. Postupně odcházejí i ostatní zaměstnanci pokladen a zdá se, že udiveni jsou i místní. Za 10 minut jsou zpátky a pokračují v prodeji jakoby nic. Jiná ženština však začíná na každou přepážku cosi vylepovat. Čekáme trpělivě dál, než se ukáže, že vylepeným papírem se přepážka změnila na PŘEDPRODEJ. A to je rozdíl. Jízdenky na dnešek už nedostaneme. Přemisťujeme se do fronty, kam vylepovačka ještě nedorazila. Odvolány jsou ale i další prodejci u přepážek a nám se zdá, že Anton měl nejspíš pravdu. Běžíme na protější stranu haly, kde jsou zbývající dvě okénka stále ještě bez cedulí. A jízdenky máme!

Specializované čekárny

Kyjevské nádraží nejenže je téměř historická pamětihodnost, navíc se tam cítíme bezpečně. Jsou tam speciální čekárny pro různou úroveň cestujících. Ti nóbl čekají na kožených křeslech a mohou sledovat televizi. Ti průměrní mají k dispozici tvrdší sedadla, ale stejně jako ti nóbl jsou hlídání babkou – kontrolorkou platných jízdenek a ochrankou, kteří hlídají celou noc, jak na nádraží legálně spíte. Další čekárny jsou specializované například pouze pro invalidy nebo jen pro matky s dětmi.

Lůžkový vagón - pojízdný bufet

Sama cesta vlakem je zážitek. Na delší vzdálenosti má každý pasažér své vlastní lehátko, na které si může připlatit matraci, polštář, deku. Každý vagón má svého průvodčího, který navíc vaří čaj a rozdává bělostné povlečení. Ukrajinci se ve vlaku chovají jako doma – převlečou se do županu, muži chodí po vlaku v trenýrkách a trepkách. Po rozjezdu vlaku se všichni pustí do svých zásob jídla a pak zalehnou, takže vagón vypadá jako nemocniční oddělení. Na některých nádražích čekají u vlaku vesničané prodávající zmrzlinu, pivo, pití, ovoce. Nechybí  babušky s várnicemi s domácí sekanou, bramborem a zeleninovou oblohou podávanými na plastovém talířku. Zastávka v takové stanici je pro Ukrajince povelem vyskočit a nakupovat. Zatímco vesničané kontrolují, kolik prodali a čekají na další spoj, pro Ukrajince ve vlaku začíná druhé kolo žranice.

Nafukovací minibusy

Dalším způsobem dopravy na Ukrajině jsou maršutky. V podstatě jde o staré minibusy, které jezdí natřískané a kde naše batohy zaberou čtvrtinu prostoru, což je trochu problém. Největší zážitek jsme měli s jízdou v maršutce z Rachova do Lugů, odkud jsme se chtěli vydat na nejvyšší horu Hoverlu.
Cpeme se do otřískaného rezavého minibusku, který přijel sice přesně, zato ale vypadá, že nedojede. V maršutce je asi 15 míst k sezení, dovnitř se narve však 40 lidí, lednička, bojler a cestou přistupují babušky s bandaskami ozdobenými lučním kvítím a dokonce i vánočním řetězem. Z bandasek se na naše batohy vylévá svěcená voda, jak maršutka skáče po hrbolech,  všichni na nás spokojeně cení zlaté zuby, nikdo se nerozčiluje, paní se dvěma dětmi sedí uvelebená na krytu motoru a řidič vesele troubí na vesničany kličkujícími mezi kalužemi a výmoly – což je obvyklý stav ukrajinských silnic mezi vesnicemi. Překvapuje nás, že nikdo nenadává, a taky to, že jsme vůbec s tou rachotinou dojeli.

Drahý levný stop

Stav silnic na venkově je opravdu šílený, dojíždět např. do práce 20 km daleko je výlet na půl dne. Na Ukrajině je běžný také stop, za který se může platit, ale není to pravidlem. Několikrát nás svezli zadarmo. Do Koločavy jsem si stopli člověka, který vzal kromě nás ještě jednoho Ukrajince sedícího pod stromem. Když mu při výstupu nabízel peníze, řidič se ohradil, že žádné peníze nepotřebuje. Když jsme vystupovali my, reagoval: „Davaj děngy, davaj!“ Přece jenom jsme turisti ze západu.