Ukrajina – výlet do hor i do měst

Putování začíná

Tak trochu jako na Ukrajině jsme se začali cítit již v Praze – po nastoupení do autobusu ukrajinské společnosti. České národnosti jsme tam byli snad jediní. Cesta do Kolomyje, města vzdáleného zhruba 50 km na východ od Karpat, trvala 22 hodin. Na místním nádraží nás vyzvedl bratr mojí známé a odvezl nás k nim domů, kde jsme se setkali se zbytkem rodiny. U známých jsme si odpočinuli, poprvé ochutnali místní boršč a vodku. Další den jsme se přemístili do hor, kousek nad středisko Bukovel, kde nám naši starostliví přátelé zamluvili ubytování, doufajíce, že se třeba rozhodneme strávit klidný týden tam a nepohrneme bláznivě do hor s batohy a stany. Což jsme samozřejmě neudělali.

Vzhůru na Hoverlu 

Po noci v pěkné dřevěné chatce jsme vstali časně ráno (což se nám stalo asi poprvé a naposledy) a směle se vydali k vrcholku nejvyšší hory Ukrajiny Hoverly (2061 m n. m.). Ve vesnici Lazesčina jsme si koupili neuvěřitelně tvrdý chleba, cesta jinak probíhala vcelku bez nesnází. Během hodinky jsme se dostali k hranicím národního parku u sportovní základny Zarosľak, zaplatili jsme nevelký příspěvek za vstup a začali stoupat po úpatí Hoverly. Po chvíli se však rozpršelo a déšť zhoustnul natolik, že jsme nemohli jít dál. První noc v horách jsme strávili společně s kravami na pastvině pod Hoverlou. Během příštího dne jsme vrcholu dosáhli, i když podmínky stále nebyly ideální. 

Dříve československá Jasinje

Slunce na nás vykouklo až ráno a spolu s ním se před námi otevřelo nádherné panorama Černé hory a Svidovce (názvy pohoří v Zakarpatí). Bez problémů jsme dohlédli na náš cíl pro tento den, jímž byla hora Pietros (2020 m n. m.). Ještě večer jsme s vypětím (skoro) všech sil dorazili do Jasinje a ubytovali se v turbáze Edelvajs. Jeden den jsme strávili prohlídkou městečka a řádně nasávali ukrajinskou kulturu. Kromě starobylého kostelíka jsme se obdivovali prodavačkám v nesčetných samoobsluhách, které na počítadlu počítali s takovou zručností, že by jim mohl leckterý prvňák závidět. Pípa byla v každé samoobsluze. Malinkaté obchůdky tím povýšily na místa, kde se místní scházejí ve všechny denní doby a klevetí u sklenice piva a panáka vodky. V Jasinji jsme strávili ještě jeden večer, prohodili pár slov s místními (česko-polsko-ukrajinsky), připomněli si, že do roku 1938 platilo úsloví: „Z Jasinje do Aše, republika je naše,“ a v dobré náladě šli spát.

Zastaralý průvodce

Jasinj se nachází na rozhraní pohoří Černé hory a Svidovce. Pohoří Svidovec je jiné než to černohorské. Nenaleznete tu skoro žádné stromy ani jiný porost kromě trávy. A právě tudy pokračovala naše cesta, poloninami, směrem k turbáze Drahobrat. Průvodce zde sliboval dobré místo na přespání. Když jsme po celodenní chůzi v úmorném vedru dorazili k turbáze a zjistili, že je pevně uzamčená a že od té doby, co byl napsán náš průvodce, se její okolí rozrostlo o nedostavěné domy budoucího lyžařského střediska (postavit si tam stan nepřipadalo v úvahu), beznaděj v nás začala klíčit. Po chvíli nás ale přešla. Vyšli jsme nad osadu a objevili nenápadnou šipku „pivo“. A po pár metrech dokonce dostavěný „Penzion Oáza“. Byl otevřený! Na zahrádce seděli lidé a kolem na louce stály stany. Umírali jsme hlady a žízní. Byli jsme nadšení, div, že jsme se nerozběhli. Po jídle a pivu jsme téměř okamžitě usnuli, abychom se probudili do nádherného slunečného rána.

Bouřka, zpátky k Oáze

Na cestu jsme se vydali, netušíce, že nedojdeme daleko. Pod vrcholem Bliznice (1881 m n. m.) nás stihla bouřka o síle, kterou nikdo z nás dosud nezažil. Poté, co 100 m od nás uhodil blesk, jsme nouzově postavili stan a hodinu se v něm všichni čtyři namačkaní na sobě krčili a doufali ve šťastný konec. Když bylo po všem, byla většina našich věcí zcela mokrá, proto jsme se rozhodli sestoupit z hřebenu a přespat kousek od hotelu Oáza. 

Koločava plná Čechů

Během dalších dvou dní jsme bez problémů přešli zbytek Svidovce a ocitli se v Usťi  Čorné. Přenocovali jsme v příšerné, obrovské, za minulého režimu postavené turbáze „Jalynka“. Následující den jsme dokoupili zásoby včetně ještě teplého chleba v parádní pekárně a vydali se průsmykem do Koločavy. Ta byla plná českých turistů, z čehož jsme příliš nadšeni nebyli. Ale její historie je skvělá. V jednom muzeu jsme natrefili na paní učitelku z místní základky, která se sama ze zájmu o historii naučila česky. Byla velice sdílná, domluvila nám levné ubytování u místních lidí.

Poslední noc v Karpatech

Z Koločavy jsme pokračovali autobusem do Siněvirského národního parku, kam jsme (s půldenní zastávkou v hospodě) dorazili až k večeru. Parkem jsme rychle prošli a utábořili se kousek nad ním, v blízkosti salaše, kde nám milá slečna nadojila před očima mléko do pet flašky. Salašník nás dokonce pozval na chvíli dál. Tím byly naše dny v horách pomalu sečteny. Ráno jsme stáli na cestě a stopovali do malého města Dolyna, potom do Lvova. Celkem jsme v Karpatech strávili 14 dní a ušli něco přes 100 km.

Univerzitní Lvov a šedivý Kyjev 

Město Lvov nás skutečně okouzlilo, svou historií i atmosférou. Špinaví a smradlaví z hor jsme se najednou zjevili v univerzitním městě s náměstím v italském stylu, s množstvím restaurací, kavárniček a kostelů. Ve městě, které však teprve čeká na objevení západem, na jeho vymoženosti (otázkou je, zdali má o co stát…). Škoda, že nás začal pomalu tlačit čas. Nemohli jsme zůstat déle a ještě týž večer jsme odjeli vlakem do Kyjeva. V metropoli Ukrajiny k nám nebyl nikdo tak přívětivý jako doposud všude. Na nádraží jsme strávili asi pět hodin sháněním zpátečního lístku do ČR na další den. Nikdo nám nerozuměl. Nakonec jsme se spokojili s vlakem do Mukačeva, kde nalezení autobusového nádraží nebyl takový problém… V Kyjevě jsme poměrně brzy našli příjemné a levné ubytování, nálada se nám spravila a po sprše jsme se vydali do víru velkoměsta. Navštívili jsme písčité pláže na pobřeží Dněpru, oblouk přátelství dvou bratrů – Ruska a Ukrajiny, Sofiin chrám i muzeum Černobylu. Stálo to všechno za to, i když – v šedivém a špinavém Kyjevě bych žít nechtěla. 

Svižná cesta domů

Nakonec jsme byli rádi, že naše zpáteční cesta vedla přes Mukačevo. Před dlouhou cestou do Prahy jsme si v tomto příjemném malém městečku, připomínajícím město jihočeské, mohli odpočinout. Cesta autobusem probíhala vesele, pracovníci vracející se z dovolené, zapíjeli vodkou opětovné odloučení od rodin, a my (chtě-nechtě) zapíjeli s nimi. V Česku jsme se ocitli, ani jsme nevěděli jak.

Výlet do minulosti

Náš ukrajinský výlet ve mně zanechal tolik neopakovatelného, kdykoliv začnu vzpomínat, mám chuť okamžitě se sbalit a jet tam zase. V těch zakarpatských vesnicích jsem si připadala jako na výletě do vlastní historie, byli jsme přece jedna země... Místní se od těch dob příliš nezměnili, žijí, jak umí. Nedotčeni západní kulturou. Určitě mají těžký život, ale nevypadali nešťastně a většinou byli příjemní a ochotní. Zakarpatí je však jen malou částí Ukrajiny, zbytek země je nížinatý a potýká se s obrovskými problémy. Jsem zvědavá, jak si nový prezident poradí se stavem své země, ale moc optimisticky se na to dívat nedokážu. Před Ukrajinou je rozhodně ještě dlouhá, hodně dlouhá cesta.