Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Asie > Indie

Víkend u Zlatého chrámu

Anna Strejcová / 1.03.2010

Přeplněným autobusem se blížím do indického města Amritsar, které je proslulé svým Zlatým chrámem. Svítí sice podvečerní slunce, ale pod oblohou plnou prachu ho můžu jenom tušit. Začíná mi být jasné, že Amritsar rozhodně romantická idylka ze stránek Lonely Planet nebude.

Prašný Amritsar

Nádraží v Amritsaru ve státě Pandžáb na severozápadě Indie je zvyklé na příval turistů. Je to vidět na první pohled díky cedulkám, které značí místo cílové destinace v angličtině. To není na indické poměry nic samozřejmého. Teď je ovšem listopad, cizinci jsou spíše výjimkou, a tak se pracuje na stavbě silnice v centru města. Poznám to hned při výstupu z autobusu – všudypřítomný prach a smog mi ihned prostupuje plíce, kolem se valí páchnoucí motorikši a vysloužilé státní autobusy. Obličej si na zakrývám svým novým šátkem a s kamarádem z Francie jdeme hledat ubytování.

Romantika á la hotel Paris

Olivier je na cestě po světě už několik let, možná proto nakonec kotvíme v zapomenutém hotelu nesoucím nostalgický název Paris. Moc luxusně to tady ale nevypadá: ze stropu kape voda, přestože venku je dávno po monzunech a panuje prašný listopad. Ve světlíku totiž praskla trubka a po celém domě se line zápach vlhka a plísně. Ráno se tedy plni očekávání vyrážíme podívat na vychvalovaný Zlatý chrám.

Jako po výbuchu

Před vstupem do areálu Zlatého chrámu, který zvenku připomíná spíše nádraží, to vypadá, jako kdyby zde právě vybuchla bomba. Sutiny zbořeného domu, prach a špína. S trochou nadsázky lze říct, že výbuch bomby zde nemusí být nic tak nereálného – jsme totiž jen 30 kilometrů od Pákistánu, se kterým nemá Indie zrovna vřelé vztahy.

Oáza ze zlata

Zlatý chrám je posvátným místem sikhismu, náboženství zčásti podobnému islámu i hinduismu. Sikhismus vznikl v 15. století a vyznávali ho věřící na území dnešní Indie i Pákistánu. Po roce 1947 ale Britové rozdělili původní Pandžáb a Amritsar připadl Indii. Sikhové jsou velmi specifičtí kvůli svému barevnému turbanu a komicky zakrouceným knírům. Dalším znakem pravověrného Sikha je ozdobný nůž, kripan, který mají zavěšený na popruhu přes rameno (překvapivě ho nosí i některé ženy) a tradiční spodky (ty jsem na vlastní oči ale neviděla). Do Zlatého chrámu se pořádají školní výlety a srocují se zde poutníci z různých koutů Pandžábu. Abyste mohli do chrámu vstoupit, musíte si zakrýt hlavu, sundat boty, projít vodou a po průchodu podloubím vás oslepí prudké slunce, které se odráží v jezírku a bílé mramorové podlaze. Uprostřed umělého jezírka, ze kterého věřící pijí posvátnou vodu a ve kterém se koupou, stojí Zlatý chrám. Je zde překvapivé ticho. Po chaosu, který zažijete na ulicích města, působí toto místo jako oáza klidu a pohody.

Možnost noclehu

Až do chvíle, než si vás začnou všichni fotit. „One picture, madam!“ ozývá se ze všech stran a odvážnější kluci si mě začínají fotit mobilem. Najednou už skupinu školáků monument nezajímá a snaží se ukořistit jednu fotku s „gori“, tedy běloškou. Naštěstí je to za chvíli přestává bavit a s Olivierem se uchylujeme do podloubí, které slouží jako místo odpočinku všech poutníků. Zadarmo tady lze v noci přespat, ale musíte počítat s erárními dekami a hodně tvrdým podkladem. Pohled na chrám se vyplatí hlavně v noci, kdy je pozlacená stavba osvícena reflektory a mihotavě se odráží v okolním jezírku.

Fanatická hranice

Místní amritsarskou specialitou, kterou nevynechá asi žádný západní turista, je návštěva pákistánských hranic. Také my máme od ní velká očekávání. Do auta vyjíždějícího z parkoviště za Zlatým chrámem se kromě nás dvou na

cpaly ještě dvě rodiny s malými dětmi. Vyrážíme na cestu k hraničnímu přechodu, za kterým jen asi 20 kilometrů dál leží pákistánské město Láhaur. Na hranicích se každý den od pěti hodin odpoledne koná zvláštní klání připomínající fotbalový zápas. Na každé straně hranice jsou tribuny a Indové nenávistně pokřikují na Pákistánce, kteří jim odpovídají stejným způsobem. Vše je odděleno ostnatým drátem. Indičtí a pákistánští vojáci zde provádějí každodenní rituál – vyměňují na stožárech vlajky obou států. Než se stačíme zorientovat, celá akce končí. Davy fanatických Indů se valí ke svým automobilům a odjíždějí zpátky do Amritsaru. Pákistánci odjíždějí do Láhauru. Moc tomu nerozumím, některé rodiny zůstaly po roce 1947 rozdělené uměle vytvořenou hranicí. Jak se dnes zdá, nenávist mezi oběma národy vybičovaná politiky obou zemí, přerostla hranice všechny. Představa, že oba státy vlastní atomovou bombu, mi najednou připadá dost děsivá. Nasedáme do taxíku a indické děti našich spolucestujících vzrušeně štěbetají. Vracíme se s Olivierem do vlhkého hotelového pokojíku a další den pokračujeme pryč z prachu směrem do Himálají.