Z Kalkaty do Bangladéše

S kamarádem jsme cestovali po Asii. Náš plán tady v Bengálsku byl jednoduchý. Chtěli jsme vyplnit volný týden, který nám zbýval do odletu do Thajska. Nenapadlo nás nic lepšího než vyrazit do Bangladéše. Časový harmonogram se nakonec trochu zkomplikoval. Vydání víza na konzulátu v Kalkatě trvalo déle než jsme předpokládali. A za hranicemi nás zbrzdila stávka řidičů autobusů. Bylo to trochu knap, ale bangladéšského dobrodružství rozhodně nelituji. Návštěva této cestovateli zapomenuté země patří mezi moje nejsilnější zážitky.

S mrzákem na hranice

Z kalkatského nádraží Sealdah jsme příměstským pantografem vyrazili do indického pohraničního města Bongaon. Vlak byl standardně narvaný. Davy lidí nastupovaly a vystupovaly. Vagónem se prodírali, s velkými koši na hlavách, prodavači jablek. Další podnikavci mi neustále pod nos strkali nějaké hřebeny, šroubováky nebo fusekle. Kulturní program zajišťoval zpívající slepec.
V Bongaonu jsme hned u nádraží vyměnili peníze. Kurz byl nakonec lepší než na hranicích. Pak nás čekala mafie cyklorikšů. Na hraniční přechod je to ještě osm kilometrů, tak jsme museli tvrdě vyjednávat. Nakonec nám vyčlenili největšího mrzáka a vyrazili jsme.

Nastydlý velitel

Na silnici panoval čilí ruch. Lidé na nás mávali, smáli se. Občas jsme museli slézt a zatlačit. Taky jsme se stavili na čaj, protože pajdavej rikšák si potřeboval odpočinout. U hranice stálo plno náklaďáků. Spousta dřevěných chýší s čajovnami a restauracemi, směnárenské budky.
Samotný přechod proběhl bez problémů. Bylo tam dost lidí, ale my šli bez čekání. Indové dokonce ani neprohlíželi bágly. Bangladéšani taky byli v pohodě. Usměvavý vyschlý stařík s prasklým sklem u brejlí nám oštemploval pasy a poslal nás do dalšího baráku. Tam nás posadili do kanclu nějaký šarže. Chlápek měl asi rýmu, pořád popotahoval a my měli co dělat, abychom nevybuchli smíchy. Přišel voják, zapsal nás do knihy, velitel to podepsal a hotovo. Vzhůru do Bangladéše!

Kluci měli druhé Vánoce

Začalo pršet a byla docela slušná kosa. Všichni chodili zabalený v šálách a posmrkávali jako ten šéf na celnici. Do nejbližšího městečka Benapol jsme jeli opět rikšou. Trochu jsme se potom dohadovali o ceně. Lidi se kolem nás srocovali, ale nakonec jsme s pomocí jednoho domorodce, který mluvil anglicky, dohodli kompromisní částku.
Chtěli jsme pokračovat dál, ale nějak se nám nedařilo sehnat autobus do Jessore. Pochopili jsme, že je nějaká stávka. Kolemjdoucí nám poradili levné ubytování. V hotelu z nás měli druhé Vánoce. Obklopila nás skupinka místních mladíků. Pořád se na něco ptali. Často stejné otázky, furt dokola. Pak neustále klepali na dveře od pokoje a pod různými záminkami si nás chodili prohlížet.
Večer jsem si dal parádní ledovou sprchu v neuzavřené betonové koupelně v deseti stupních nad nulou a hajdy na kutě. Moskytiéry připevněné na posteli jsme vyhodnotili jako zbytečné, protože v takovéhle zimě přeci nemůžou komáři přežít. Výsledkem experimentu byl poznatek, že místní komáři jsou na nízké prosincové teploty dobře připraveni.     

Nelegální promítání

Ráno nás čekala cesta do Khulny odkud plují parníky do Dháky. Hned u hotelu jsme chytli bus. Prý do Khulny, ale končil už v Jessore. To je menší město na trase. Naštěstí nás posádka dovedla k navazujícímu spoji, takže frčíme dál. Silnice jsou plné lidí, kol a rikšů. Vozovka je celkem v dobrém stavu. Řidiči toho náležitě využívají a jezdí klasicky jak piráti.
V Khulně měla pokladna přes parníky nebo-li BIWTC office ještě zavřeno. Courali jsme po městě a poutali docela slušnou pozornost. Lidi nás zvali na čaj a na kus řeči. Občas někdo žebral. Kdekoliv jsme se usadili, tak se hned okolo srotil menší dav.
Večer nás nějaký chlápek zatáhnul do boudy, kde promítali pornografické filmy. Vzhledem k tomu, že jsme v muslimské zemi, tak to asi byla ilegální akce. Taky to hned po našem příchodu vypnuli, než jim náš průvodce vysvětlil, že jsme čistý. Chvíli jsme to sledovali, všechno si vyfotili a vypadli pryč. Byl nejvyšší čas. V říčním korábu už zatápěli v kotlích.

Křesílka nebo podlaha

Lodě do Dháky vyplouvají každý den, kromě neděle, ve tři hodiny ráno. Jsou to takové kolesové parníky, nazývají se „rocket“. Patří státní firmě BIWTC. Plavba trvá asi 32 hodin. Můžete si vybrat ze tří různých tříd. První třída má vlastní jídelnu s obsluhou, pěkné čisté kajuty a proutěná křesílka na přídi. Dvojka jsou plechové boudy v zadní části. No a trojka, to je vlastně podlaha kdekoliv na lodi. Můžete si lehnout kam chcete, třeba i do strojovny, tam je teplo.

Plavba za padesát

My jsme si koupili třetí třídu. Lístek stál 180 taka (místní měna – je to asi 50 korun), což je za 650 km dlouhou plavbu docela slušné. Vůbec Bangladéš je levná země, ještě víc než Indie. Pokud něco hledáte, třeba kancelář BIWTC nebo hotel, tak je lepší se moc netrápit a vzít si rikšu. Jezdí jich tu mraky a dá se usmlouvat dobrá cena. Jinak lidi jsou tu přátelští a nápomocní, člověk se určitě neztratí. Akorát moc nemluví anglicky, ale snaha jim nechybí.  
Na palubu jsme se dostali kolem jedenácté večer a uvelebili se u zábradlí na horní palubě. Kolem nás leželi další lidé.  Ve tři ráno posádka zvedla kotvy. Velká plavba začíná.