Bangladéš - parníkem do Dháky

Na řece je živo

Naše loď se jmenuje Mashud. Je to dvoupatrový kolesový parník. Všude se dá vlézt. Třeba i do strojovny nebo na střechu ke kapitánskému můstku.
Na horní palubě je malá restaurace se standardní nabídkou – kuře s rýží a čočkou. Vedle ní obchůdek se sušenkami, cigaretami, čajem a balenou vodou. O patro níž chlapíci nabízejí burisony, arašídy a banány. Na každé zastávce přicházejí venkovani s koši na hlavách prodávat housky, ovoce a kokosy.
Na vodě je rušno. Kolem plují třípatrové parníky, dřevěné nákladní bárky, různé plachetničky a vachrlaté loďky. Říční síť je tady opravdu hustá. Často se ocitáme na soutocích řek, kde prudkými obraty měníme směr a míříme do jiného toku.
Během cesty přistupují další a další lidé. Paluba je pokrytá ležícími těly. Stěží se udržují uličky na průchod.

V hotelech nás nechtějí

Další ráno, jak se blížíme k Dháce, provoz na řece houstne a na březích se objevují cihelny, jedna vedle druhé. Plný obzor bizardních kouřících komínů. 
Po více než třiceti hodinách plavby, v jedenáct dopoledne dorážíme na místo. Vítá nás přístav obsypaný loděmi, rušné ulice a tisíce rikšů. Jeden z nich nás odvezl do oblasti s větší koncentrací hotelů. V těch nejlevnějších nás odmítli. Nesmějí ubytovávat cizince. Nakonec jsme zamířili do Sugandha International na ulici Nawabpur ve Staré Dháce. Interiér rozlehlé recepce mi připomíná sedmdesátá léta. Pokoj stojí 350 taka, asi 90 Kč.

Železobeton

Dháka je dvanáctimilionová megapole a hlavní město jedné z nejchudších a nejhustěji obydlených zemí světa. Bangladéš je dvakrát větší než Česká republika, ale žije tu 160 milionů lidí. Podle počtu obyvatel je to třetí největší muslimská země.
Ulice jsou plné lidí a různých stánků. Na chodnících sedí řemeslníci a něco dělají. Třeba ševci opravují boty nebo autoklempíř vyklepává blatník. Hodně obchodů nabízí oblečení nebo nádobí, jiné zase jídlo.
Je tu dost prodejen se železnými pruty do betonu. Jsou to holé místnosti, kde je hromada těch prutů, stůl, židle a to je vše. Chlápci pruty nosí sem a tam do různých vehiklů na ulici. Člověk si musí dávat pozor, aby mu s tím svým nákladem neurazili hlavu. Dháka je taková betonová džungle, takže tady toho materiálu potřebují asi hodně.

Divoká jízda

Chceme si prohlédnout město, ale smlouvání s rikšákama jde nějak ztuha. Nakonec si s jedním plácnem a nasedáme. Rikšák má s námi docela úspěch. Jeho kolegové na nás mávají a cinkají, vcelku pohoda.
Samotná jízda je chvílemi docela divočina. Řítíme se hustým provozem jak neřízená střela. Občas to berem v protisměru vstříc rozjetému náklaďáku, což je mimořádně vzrušují. Ale to již k cestování po Jižní Asii tak nějak patří.

Hodní kluci

Další den ráno vyrážíme zpátky do Indie. Tentokrát autobusem. Nádraží Gabtali leží asi osm kilometrů daleko od centra. Potřebujeme najít městský bus, který by nás tam dovezl. Na široké ulici, odkud by linka měla jezdit, stojí či popojíždí spousta různých strojů se řvoucími naháněči. Máme trochu problém najít správný spoj. Nakonec nás jeden dobrý člověk hovořící anglicky dovedl na správné místo. Za chvíli sedíme v dvoupatráku a frčíme do Gabtali.
Dva mladí studenti se s námi dávají do řeči. Jeden nám zaplatil lístky a pořád nás zve k sobě domu. Bohužel není čas. Tak nám aspoň na chaotickém autobusovém nádraží pomáhá najít správné okénko, kde prodávají jízdenky na bus směrem k indické hranici do města Jessore.

Grand super luxusní autobus

Částka 480 taka (cca 130 Kč) za jízdenku se nám zdá trochu vysoká, ale prý nic jiného nejezdí a my jsme rádi, že nemusíme nic hledat. Všechny nápisy a poutače jsou vyvedeny v tom jejich písmu a za těch pět dní v Bangladéši jsme se už všeho možného nahledali dost.
Odjíždí se za pár minut, tak jsme se hned napakovali do busu a spokojeně se uvelebili. Pane jo, sedačky široký, na nohy dva metry místa. V Asii jsem už cestoval všelijak – na střeše dodávky nebo naštosovanej jak sardinka uvnitř, či pod stropem vagónu na způsob slepic na bidýlku, ale takhle ještě ne. Pořádně jsem si prohlédl jízdenku. Vypadá trochu jako letenka. Čtu nápis „Hino Grand Super Luxury Saloon Coach Service“. Co to znamená „Hino“ nevím, ale jinak se mi začíná vyjasňovat. Kluk byl asi dohazovač. Ale pěkně nás dostal. Dobrá práce. Tak co, do Dháky jsme připluli na podlaze třetí třídy a odjíždíme jak grófové v grand super luxusním saloon autobuse. Trocha noblesy není na škodu, hlavně když peníze ubývají. Zkusit se musí všechno.

Fandové Pákistánu

Cesta trvá asi sedm hodin, z toho dvě hodiny na trajektu. Vidíme pilně opravovat silnice a stavět nové mosty. Povodně jsou prevít.
V Jessore přestupujeme a pokračujeme k hranici. V deset večer jsme se dotrmáceli do pohraničního městečka Benapole. Tady už to známe. Jdeme do hotelu, kde jsme spali první noc v Bangladéši. Osazenstvo sleduje televizi, kriket. Indie proti Pákistánu. Zajímá mě komu fandí. V roce 1971 se Bangladéš za významné pomoci Indie krvavě oddělila od Pákistánu, tak to tipuji na Indii. Mílím se. Drží palce Pákistánu, protože jsou to muslimové.