Cizinec v Bangladéši

Cizinec - jedinečný úkaz

Bangladéšan, když má to statisticky velmi nepravděpodobné štěstí a potká cizince, je nadšený a velmi zvědavý. Ihned přiskočí a ptá se Petra: "Odkud jsi?, Jsi turista? Jak se jmenuješ? Kdo je ona?". Někteří Bangladéšané po každé odpovědi slušně poděkují. Hlavně poté, co mu Petr vysvětlí, že jsem jeho žena spadne jim kámen ze srdce, že ne všichni cizinci jsou promiskuitní a mají spolu mimomanželské vztahy, a předchází tak opovržení z nelegalizované svazku a zároveň nabídkám mladíků na sňatky se mnou, děkuje třikrát za sebou a má radost. Ještě se zeptá, jestli máme děti a může odejít. Ale to už se k nám žene další Bangladéšan a kolotoč otázek začíná nanovo. Země původu zajímá všechny naprosto nejvíc. Ti, kteří moc nevládnou angličtinou a ani si nejsou jisti, že je v pořádku se s námi dát do hovoru, nás nechají projít kolem sebe a pak z bezpečné vzdálenosti vykřiknou ze všech sil něco jako "jo kontryyyy?" (your country - vaše země?) nebo "jo prooom?" (you from - vy odkud?) nebo jakýkoliv jiný zvuk, který signalizuje zájem o nás. Zvláštní je otázka "Which country do you belong to?", což doslova znamená "K jaké zemi patříte?". Všem trpělivě odpovídáme. Někteří se tváří, že svoji životní šanci popovídat si s cizincem berou hrozně vážně a stojí nám v cestě a nepustí nás dál, dokud jim neodpovíme na všechny otázky. Překvapivě Českou Republiku zná více lidí, než jsme čekali, jiní si to spojí s Československem a někteří se nesměle zeptají, jestli je to nějaká nové vzniklá země, že to nikdy neslyšeli. V hlavním městě Dhace se přidává otázka na naše nejvyšší dosažené vzdělání.

Ti Češi lžou, jsou Korejci!

Naprostá většina Bangladéšanů, které jsme potkali byli velmi milí a přátelští. Problém je v tom, že vyptávací horečka Bangladéšanů nezná mezí a dokáže dost vyčerpat. Vždyť přeci vidí, že se snažím ze všech sil vysadit krosnu na rikšu a místo toho, aby mi pomohl, aby mě krosna nezavalila, začne se ptát odkud jsme. Vrcholem je pobyt na lodi, kde se snažíme usnout v nejlevnější třídě na palubě. Nad námi stojí tazatel v bílém obleku z 2. třídy a obvyklý dav zvědavců sedí, stojí i leží kolem nás. Vyskytl se dokonce i arogantní zvědavec, který začal svůj výslech větou: "Korejci, ze které Koreje pocházíte - z Jižní nebo Severní?" Petr odmítl věřit svým uším a očím a nereagoval. Arogant vysvětlil ostatním, že tito Korejci asi nemluví anglicky, nicméně se vyptával dál. Nikdy neslyšel o ČR, takže tvrdil, že mu lžeme a že taková země neexistuje a že tudíž musíme být z Koreje. To si vysvětluji jen tím, že Bangladéšané opravdu nevidí moc cizinců a mladí Korejci jsou hojně cestující národ. Snadno se mohlo stát, že někdo potkal v Bangladéši cizince z Koreje, tak jsou pro něj nyní všichni ostatní cizinci logicky taky Korejci.

Špína a hluk Dhaky

V hlavním městě Bangladéše, Dhace, žije údajně něco přes 12 miliónů Bangladéšanů. Dhaka nemá metro, jako přibližně stejně velká Kalkata, ani tramvaje, ani příměstské vlaky jako třeba Bombej. Dhaka má totiž 600 tisíc cyklorikš. Na každou z těchto tříkolek, kde řidič šlape jako na kole, se vejdou tak akorát dva Evropané nebo třeba šestičlenná bangladéšská rodinka s nákupem. A teď si představte, že všech 600 tisíc (oficiálně registrovaných jen 100 tisíc) rikš má zvonky. A všech těch 600 tisíc rikš věčně zvoní, A co nemá zvonek, to troubí, a pěkně nahlas, protože s tolika rikšami, přičteme-li pár osobních aut, taxíků a městských autobusů, dokonce i dvoupatrových, jsou klikaté uličky staré Dhaky neustále zacpané. Jako chodec jsem sice stále na ucpaných ulicích nejrychlejší, ale přijdu si jaksi méněcenná, že neumím vydávat žádné pronikavé hlasité zvuky. Určitě bych je využila - přejít imaginární šestiproudou ulici je totiž jinak nemyslitelné.

Přejdi a zemřeš

Troufnu si říct, že umím přejít osmiproudou silnici v indickém Dillí. Tam člověk prostě vpluje mezi plynoucí dopravu a pomalu se proplétá pruh za pruhem. Řidiči ho vidí, a započítají ho do své trajektorie, takže se po pár minutách dostane na druhou stranu. Chce to jen dodržovat konstantní rychlost a neměnit prudce směr. Ale tohle není určitě to, co by si mohl dovolit někdo (kromě sebevraha) v Dhace. Tady nikdo na nikoho nekouká, nikoho nezapočítává. Mnoho městských autobusů v Dhace je tak otlučených, že je stěží poznat původní barva nátěrů. Když můžou, prostě se řítí kupředu rikša nerikša, chodec nechodec. Navíc rikši v dopravních zácpách zastavují tak, že se předním kolem zarazí o zadní nápravu předchozí rikši. Takovou ulici těžko přejdete, protože vozidla tvoří jednu nepřetržitou kolonu. Když uléhám večer v hotelu, zvoní mi v hlavě zvonky všech 600 tisíc rikš.

Přes výkaly vpřed

Adrenalinem se stává i samotný pohyb po městě. Chůze vpřed může být pěkně namáhavá. Chodníky ve Staré Dhace, pokud jsou, zabírají krámky. "Chodníky" jsou často tvořeny betonovými panely přes kanál. A sem tam se stane, že nějaký ten panel chybí nebo je děravý. Nebo na něm sedí černá lesklá hromada něčeho, co hrozně páchne. Ucpal se kanál, tak z něj bylo třeba vylovit všechno, co tam překáželo. Tedy hromada výkalů sedí na "chodníku" a čeká, až ji slunce vysuší a vítr rozfouká. A člověk se musí držet u zdi, pokud nechce být zajet. Jenže řidiči rikš jsou taky zvědaví na cizince. Takže si nás jedou prohlédnout ze všech koutů ulice, kde se právě nacházíme. A postaví se právě před nás, aby na nás dobře viděli. Nějak jim nedochází, že překážejí. Na méně rychlé zbude jen méněcenné místo vedle nás, ale ani to není k zahození. Jsme obklíčení rikšami. Jediná cesta je přes tu černou slizkou hromadu.

Svatý kal

Chceme utéct k řece Padmě, jak tu nazývají Gangu vtékající tady do Bengálského zálivu. Jenže přístav ve staré Dhace není příliš romantický. Není ani příliš cítit rybinou. Je to spíše o jedné velké stoce. Chudák Ganga, svatá řeka. Omlouvám se jí, když jsem o ní prohlásila v indickém Varánasí, že je špinavá a nesmočila bych v ní ani podrážku trekovky. v Dhace už to není ani řeka, ale černá stoka. Doslova. Tady se setkávají výkaly z celého města. Břeh tvoří na jedné straně asi tři metry vysoká vrstva odpadků, na druhé straně asi pět. Kolem něj kotví desítky a desítky velkých lodí i dřevěných kocábek.

Zažité návyky

Je zvláštní, že každý obchodník i stánkař ve staré Dhace se neustále snaží mít před svým obchůdkem čisto. Každou chvilku zametá nahromaděné odpadky na hromadu. Problém ale zůstává s veřejnými prostranstvími. Ta jsou s oblibou používaná jako veřejné WC, zvlášť veřejné zídky a ploty. Některá místa jsou denně omývaná snad hektolitry moči. A co je nejhorší, zdá se, že to nikomu nevadí. Lidé rezignovali. Ráda bych se v této domněnce mýlila. Třeba jsem byla v Bangladéši příliš krátce na to, abych pronikla do duše Bangladéšanů. Když večer peru v koupelně oblečení, teče z něj špína, jako bych ho prala po dvou měsících. Ale je třeba chápat, že v zemi, jejíž obyvatelé mají průměrně jednu z nejhorších životních úrovni v Asii, není ekologie až tak moc prioritou.

Z Bangladéše do Indie

Bangladéš byla nezapomenutelná. Ale teď jsme zpátky v Indii. Ta Indie, která nám dříve přišla tak chaotická a špinavá, je teď vrcholem civilizace. Frčíme čisťoučkým klimatizovaným metrem skrz Kalkatu, milí lidé mi uvolňují sedačku, abych si s krosnou mohla sednout. "Kde jsou všichni Indové?" ptám se Petra, protože mi přijdou ulice  podezřelé  prázdné. Mají tu trochu širší ulice a v moderním centru  Kalkaty mají na těch ulicích pořádek, takže můžeme chodit po chodníku a nikdo se nám neplete pod nohy, ani nás nic nepřejíždí. "Prosím tě, vidíš mě?" ptám se Petra. "Jo, a ty mě?" ptá se na oplátku. Máme trochu problém s tím, že si nás nikdo nevšímá. Nikdo se nás na nic neptá, nikdo na nás neukazuje a neběží domů pro celou rodinu, aby si nás prohlédla, jak tomu bylo často v Bangladéši. Pohybujeme se tu úplně inkognito. Nikdo neví a nikoho nezajímá, odkud jsme a jak se jmenujeme. Dokonce tu mají i popelářské vozy, takže kopičky odpadů, které tu obchodníci vytváří stejně jako v Bangladéši, po ránu zmizí a je čisto... Ne, že by v Indii neměli smrduté hromady "odpadů" z ucpaných kanálů, odpadky na ulicích a davy civících lidí - to všechno tu taky je. Ale náhodou jsme nic z toho nepotkali hned po našem návratu z Bangladéše ve vymeteném nedělním centru Kalkaty a to znásobilo náš kulturní šok.