Náročná cesta z Kyrgyzstánu

Rozdělení výpravy

Jedem dál do 5ti ráno. Zastavuje nás překvapivě málo policajtů, ale nakonec nás jedni sekýrují půl hodiny. Místním hlídkám nezastaví každý desátý auto, ale nic si z toho nedělají. Když na nás pískaj a mávaj potom co projedem, taky nestavíme. Pri opravě gum se kolemjdoucí ptají kudyma jedem a významně nám poklepávají na ramena. V noci nás ještě překvapuje zmatený mercedes na oddělené dvouproudovce v protisměru. Po cestě potkáváme plno účastníků Mongolia rallye. Kazašská rodinka se s námi nadšeně fotí pod dojmem, že jedem závod.
Do Aralu dojíždíme další den (8. 8.) kolem páté. Hledáme lodě, ale za šera nenacházíme nic a Škeblopeklo láme panhartskou tyč. Na dojetí do servisu jí museli odseknout sekyrou. Peklaři zůstávají celý další den v servisu a zbytek jede směr hranice, aby nás (jak říká Škebla) nevyhostili všechny. Přejezd Aral - Aqtebe jsme si docela užili. Podvečerní Aqtebe vypadá moc dobře, všude u silnic barevný světýlka, na kruháčích a křižovatkách svetelný tyče hrající všemožnýma barvama. Vánoční výzdoba Brna nuda. Začínáme do žigulů brát osmdesátku (stojí tu asi 5,50) tak uvidíme co to udělá.

Rusko

11. 8. 09 RUS – Litujeme předchozího rozdělení výpravy. Škeblopeklo urvali uprostřed pouštního přejezdu přední kolo, auto obratem prodali za 30 000 tenge a čekají v Aqtebe na vlak. Bojíme se, co jim na hranicích řeknou na to, že jedou bez auta. Modrej a hnědej žigul překročily hranice do Ruska. Dvakrát se konalo auto ven a kompletní prohlídka věcí, drogový psi, byla to pruda a trvalo to 4 hodiny. V Rusku to válíme. Spíme mezi Saratovem a Volgogradem.
 
12. 8. RUS ROSTOV NAD DONEM – Modrej a hnědej žigul dojeli na naší starou známou autostojku v Rusku u Rostova. Těšíme se na první sprchu po několika dnech. Navštívili jsme Volgograd a památník padlým obětem oblíhání tohoto města za války. Neúspěšně se snažíme spojit se posádkou Škeblopekla.

Přechod na Ukrajinu

13.8.09 – 20. 8. 09 RUS/UA – Razíme na hranice směr buržoazní západ. Dovídáme se, že peklaři prodali žigo za těžký tenge a valijou dom vlakem. Na hranicích fronta, vedro a nuda. Už nám docela vadí, jak si všichni celníci myslí, že do KGZ jezdí zásadně narkomani. Ruský celníci klasicky profesionálové (ač jsme to nečekali, nejlepší celníci na cestě byli krom kyrgyzskejch právě ty rušští). Na Ukrajině už to taková pohodička nebyla. Prudu na pohled zvěstoval asi devatenáctiletý celník, kouřící Marllbora. Naštěstí se vyřádili příkladnou buzerací Rusů před náma, takže už nebylo dost energie. Bagáž kontrol se při otevření kufru modrýho žigula zhrozil a prohlídku vzdal.

Ukrajina

Potkali jsme tam docela optimistýho Němca, který vyrazil starým eskortem na převozních SPZtkách do Číny. Zrovna se vracel na UA a hrozně se divil, že potřebuje do Ruska víza. Ptal se nás, odkad jsme věděli, že potřebujeme víza. Po jednoslovné odpovědi "internet" neskrýval své překvapení. Neměl víza do žádné země, ani žádné info, ale za to měl pěknej slamák.
Další dny zevlíme po UA. Hledáme jeden dobrej flek u moře, co nám poradil jeden bohatej Ukroš. Byli jsme rádi za další lekci východoslovanského vkusu a smyslu pro pěknou dovolenou, ale na pláži zastavěné unimobuňkama jsme nakonec nespali a vyrazili směr Zakarpatí. Tam nás prudili peckoši za přetížení aut, váhy neměli a vysvětlovali nám svoji matematickou metodu výšky zadního nárazníku. Nakonec byla aj chvilu sranda a valili jsme dál.
Vidina dobrého jídla nás žene do Četnické stanice v Koločavě, kde nás čeká řízek. Potkáváme tam partu 4 pražských cyklistů a motorkáře z Ostravy, kteří baví historkama celou hospodu. Během noci nás chytá další otrava, u někoho horší než potom slavnym beranovi.
 Následující den byl rozhodně docela náročný, protože nás čekalo 200 km, nákup na tržisťu na dom a přechod hranic, kde jsme se báli, aby nás nedali Evropani do karantény pro podezření na nějakou dnes moderní zvířecí nemoc. A teď už jsme doma.

Trnitá cesta domů Škeblopekla

V Kazachstánu se Peklaři oddělili díky velké touze spatřit Titanik na nekonečných písečných pláních a vykoupat se ve vysychajícím Aralském moři. Posádce Škeblopekla nedělá problémy jezdit se sirkama v očích, tudíž na tuto skutečnost vsadili a vydali se na Aralskou misi s tím, že ostatní dojedou v následujících dnech. Sotva stačili ujet 60km od rozdělení, už tu byl první problém - urvala se Panhardská tyč a nešlo jet. Profesionální povolování šroubu M19 pomocí sekery nedopadlo podle plánu a tak sem ju urval!!! Na to že nám něco upadne jsme byli zvyklí a tak jedem dál, ale moc to nejde. Obracíme a jedem zpět do Aralu rychlostí 30 km/h. Spíme před branami města a další den jedem na trh, sháníme novou tyč a maséra se svarkou (svářečkou). Po dnu stráveném v péči Nurbika vyrážíme opět směr Titanik a móóóře.
Zatím jsme ztratili jen jeden den. Fotíme se u zrezlých torz lodí (většina plechů z trupu je upálena autogenem a místní z nich mají ploty a střechy). Postupujeme dál po dně a toužíme spatřit hladinu ustupujícího Aralského moře. Všechno kolem nás je poseto bílými mušlemi, které stojí za foto – stavíme, fotíme! Řikám Škeblovi, že 150 fotek už fakt stačí, a že jedem dál k vodě. Brutálně jsme se zahrabali a kdyby v poušti, kde prší tak jednou za rok, nezačalo lít jak z konve, asi se vyhrabem. Zachraňujeme se až další den.

Osudová nehoda

Začíná jít do tuhého – ztratili jsme už dva dny. V Aralsku bereme plnou, zásoby vody a připravujem se na pouštní přejezd Aralsk – Aktubinsk. Cé cé á 50 km za Aralskem při osmdesáti kilometrové rychlosti pravé spodní rameno nevydrželo nápor místních cest a praská. Jen díky mistrným zkušenostem a bleskovým reflexům profesionálního šoféra Šůši nehoda probíhá v poklidu a s urvaným kolem jedeme 20 metrů po vaně. Diagnostickým pohledem zjišťujeme, že je to v háji – jsme uprostřed ničeho a nikde ani živáčka. Za tři hodiny jede kolem autobus. Jeden z cestujících je naštěstí mechoš a říká že nám to zpraví. Jedu s ním do nedaleké dědiny – Sekseuil. Piju čaj s velbloudím mlékem a sušenkami, jím chléb s velbloudím masem a vykládám odkud že jsme a ve kterém roce je žigo vyrobené. Po jídle sháníme pravou spodní lapu (rameno) – nikde v dědině není automagazín (kšeft s ND) tak objíždíme jeho kamarády a na večer tak u 15. známého máme konečně štěstí. Při setmění už tušíme, že se nestíháme vlézt do pěti-denní lhůty tranzitního víza. Pohled mechanika, který zjišťuje, že mu kamarád dal horní a ne spodní rameno to jenom potvrzuje. Oprava by trvala další dva až tři dny – v tuto chvíli je nám jasný, že Škeblopeklo už do Brna nedojede.

Poprvé bez žigula

Přespáváme u nového majitele Lady, ráno nás odváží na nádraží a domlouvá s průvodčím, že smíme za 5000 tenge cestovat v přeplněném vlaku do Aktubinsku jako černí pasažéři. Z Aktubinsku jedem 500 km do Uralsku autobusem, protože železnice vede přes Rusko. V Uralsku na poslední chvíli Škebla kupuje lístky na vlak (předběhl asi 10 lidí) a Šůša stojí u abměny valjut (prostě směnárny) a pořvávají po sobě přes celou nádražní halu kolik je třeba ještě vyměnit na lístky do Kyjeva. Cesta vlakem je v klídku, jedem sami v kupéčku. Všechny hranice jsou po železnici bez problémů, kromě UA – PL, kde celníci běhají s vrtačkama a rozebírají celý vagón, všechny tapecy, světla, postele, podlahy, stropy a vynášejí tři obří pytle pašovaných cigaret. Mezi tím jsme stihli vyměnit podvozky z východního (1520 mm) na evropský (1435 mm) rozchod kolejí. Pak už jsme se hladce dokodrcali domů.