Z kazašské stepi do kyrgyzských velehor

Už za tmy před Achtubinskem nám ostraha benzínky ukazovala, že ve městě nás podřežou. Hned se nám jelo líp. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že se nebudeme s nikým bavit, nikomu zastavovat. Pojedeme podle plánku co Škeblovi nakreslil jeden kamioňák a když budou cedule na náš směr, mají přednost. Na první křižovatce, opačným směrem než ukazovala cedule, si Škebla našel kámoša v novém nablýskaném SUV a jal se ho následovat, že nás provede městem. Provedl a naštěstí nás nezařízli.

Drsná jízda kazašskou stepí

Pokračovali jsme do třech hodin ráno a v 6 zas dál směr Aral. Cesta Achtubinsk - Aral je na mapě značená jako hlavní tah. To co přišlo jsme fakt nečekali, už se nesmějem lidem co nám říkali že do Kazachstánu jedině jeepem. Kdysi tu cesta asi byla, ale teď už z ní zbyl jenom násep, kolem kterýho je písečná step a v ní vyježděný brázdy od Kamazů. Plno vyježděných cest vede sem a tam a orientace probíhá podle náspu. 200 km surovýho Dakaru, průměrná rychlost 20 - 30 km. Od svítáni do soumraku a byli jsme rádi, že tam nemusíme nocovat. Byl tam docela provoz. Terénní dodávky, Kamazy a jiný náklaďáky, kořen v novým mercedesu co tam jede asi doteď a pak bojovníci s kamionama a jeden s autobusem. Když sme si dělali oběd tak na nás ještě vesele troubil a mával. Odpoledne se ho pasažéři snažili na písku marně roztlačit. Zůstali na noc v pustině. Už je nám jasný proč Dakar vyhrál Cagin s Kamazem. Kazaši cestu budují, ale zrovna začali. Peklo tým po cestě stihl urvat výfuk a následně ho za pomoci místního pouštního jezeďáka přivařit.

Policejní stát

V noci jsme dojeli do Aralu. Lodě v poušti se bohužel nekonaly, protože jsme museli kvůli tranzitnímu vízu razit dál. Vzdálenosti mezi městy jsou tady třeba 200 km. Policajti co nás v noci uprostřed ničeho staví v neoznačeným rezavým žigulíku a neumí si v pasu přečíst ani Česká republika nás docela znervózňují. Škeblopeklo každou zastávku krámujou, rádi vybalují a zabalují, naštěstí se jim zasek zámek od kufru. Další den nám servisáci říkali, že uniformy se tady prodávaj v kšeftě. Párkrát se nás snažil v noci někdo zastavit jenom tak, ale naštěstí mu to zatím nikdy nevyšlo. Na modrýho žigula přestalo při startování platit kladivo.

Při průjezdu Turkestánem (město) nás pecky stavěli 5x na 5ti km, pěkná pruda. Za městem nás brali s úmyslem neskrývané buzerace a hned říkali, ať solíme love. Nebyli ale dost tvrdí jak Ukroši a vyvázli jsme. V sobotu začal startér poslouchat. Byl to vypadlej konektor, ale kdo by čekal, že to kluci z Toggliati vymysleli tak, že se kvůli tomu musí rozdělat málem půlka auta. Při opravě nám šofér kamiónu, opravující svoje Volvo naproti, donesl meloun. Peklotýmu už jde otevřít kufr (vybalují a zabalují vesele dál). Těsně před hranicema stihla ruka zákona ještě dostihnout modrý žigo, jak jede 75 na 60tce. V dodávce jsme chvilku povídali, peckoši se zasmáli co to máme za šunku a pustili nás. Obecně se všichni diví jaktože Češi nepřijeli mercedesama a mají nás za somráky.

Přechod hranice do Kyrgyzstánu proběhl nečekaně hladce. Celníci byli překvapivě vstřícní. Kyrgyzec dokonce mluvil anglicky a nebyl spolčenej ze šmelařema za plotem. Za hranicemi je pěkná přehrada s hrází a vytesaným asi 20ti metrovým Leninem. Spíme v alejích mezi dědinama (25.7.).

Kyrgyzstán

26. 7. 09 KGZ/TALAS – Po pěti dnech závodního tempa konečně odpočinkový den. Spíme do 12, zevlíme, posádka Škeblopekla nadšeně kramaří. Kyrgyzové se přišli zeptat odkud jsme, kam jedem, z jakýho je auto roku a "češi na sajůzkych mašinach?" Začínáme mít podezření, že se to učí ve škole v hodinách české konverzace. Krom toho, že modrej žigul přestal dobíjet se nestalo nic, naštěstí to byl jenom vypadlej konektor.
Horskej přejezd mezi Talasem a Biškekem vypadá jak v Alpách, krásná nová silnice a dokonce i tunel. Dosáhli jsme 3335 m n.m., ale už od 2000 m se žigulům vůbec nechce a vyjet nahoru chce trpělivost. Kocháme se, fotíme a kupujem kumiš, aby jsme večer zjistili, že nic horšího jsme zatím nepili. Na hranicích jsme si zapomněli koupit strachovku, tak se teď trochu obáváme. Policajti ji vidět ale nechcou a nakonec nám řidič dodávky říká, že pojistka se tu platí zároveň s SPZtkou, takže ji má každý a peckoši to nekontrolují. Večerní spaní v horskym lomu je jak z postapokalyptického filmu.