Rumunsko a Bulharsko vlakem

Nesmyslné částky

Až do poslední maďarské osady Lököshaza se tedy dostáváme vlakem. Maďarsko – rumunskou hranici do první rumunské osady Curtici přejíždíme načerno. Odmítáme zaplatit 2600 forintů (100 ft = 10 Kč) za prosté přejetí hranice. Těšíme se na rumunské dráhy, které by stále měly být levnější než maďarské.
V Curtici z vlaku nevystupujeme, lístky si koupíme u průvodčího. Nemilým překvapením je částka, kterou po nás ovšem průvodčí požaduje. Nám se však nechce za 50km úsek do Aradu zaplatit podle jakési tabulky 20 lei za osobu (1 lei = 8 korun). Nakonec vítězí podstata celého Balkánu - korupce. Dávám průvodčímu do kapsy zmuchlanou pětieurovku a můžeme nerušeně pokračovat v cestě.

Kouzlo rumunských železnic

V Aradu jsme příjemně překvapeni, protože slečna pokladní ovládá angličtinu a rozumí tomu, o co ji žádáme. Kupujeme jízdenky a místenky na noční rychlík do 500 km vzdáleného Calafatu a platíme 41 lei za osobu. Jsme uklidněni, že rumunské železnice stále patří k těm levným. Nechápeme tedy, proč po nás průvodčí v Curtici chtěl tolik peněz. 
Cestování nočním vlakem v Rumunsku o víkendu je ovšem něco, na co se jen tak nezapomíná. Tak jako se říká, že Itálie přes den spí a ožívá v noci, tak Rumunsko vypadá, že žije 24 hodin denně, a to ve vlaku. Na každém nádraží se uprostřed noci do již tak přeplněného vlaku nahrnou další tucty lidí. Téměř všechny vlaky jsou povinně místenkové a místenku vám prodají společně s lístkem za cenu kolem 1 lei. To ovšem neznamená, že budete ve vlaku sedět. Často se ke svému místu ani nedostanete. Také kupé, ve kterém sedíme my, se během několika zastávek kompletně plní a mladá Rumunka se vehementně dožaduje, aby okno zůstalo zavřené. To je při teplotě 34°C ideální stav na upadnutí do mdlob. Sezení v kupé raději měníme za pohodlnější pětihodinové stání v přeplněné chodbičce, kde dýcháme hustý cigaretový kouř. „Alespoň je čerstvý, na rozdíl od vzduchu v kupé,“ snažím se povzbudit Ivu.
Ve městě Craiova přesedáme na nejlevnější vlak „tren personale“, což je ta největší rachotina, kterou jsem kdy na kolejích viděl. Dvoupatrové monstrum se dveřmi, které nejdou zavřít, se záchodem v podobě díry v podlaze a zapatlanými okny, přes které není téměř nic vidět, se jen pomalu loudá nekonečnou podunajskou nížinou. Sto kilometrů do příhraničního Calafatu trvá přes 3 hodiny. Jednu velikou výhodu však tento vlak má – je poloprázdný. Pohodlně usazeni dospáváme deficit z nočního rychlíku. Kvalita vlaků se tedy v Rumunsku zobecnit nedá a jejich ceny také záleží na konkrétním typu vlaku. Příplatky se platí za vlaky Accelerate a Rapid. Rozhodně se však v Rumunsku nevyplatí kupovat lístky na mezinárodní rychlíky.

Vlaková přestávka

V říčním přístavišti v Calafatu kupujeme za 3 Euro lístky na přívoz do Vidinu a čekáme přes 3 hodiny, než se loďka naplní lidmi. Přítomný namyšlený mladý policista mě dvakrát upozorňuje, že pokud si Dunaj ještě jednou vyfotím, tak mi napaří pokutu. Ve Vidinu jsme z 900km nonstop jízdy vlakem unaveni tak, že se ubytováváme v místním hotelu (10 Euro na osobu a noc) a celé dva dny trávíme ochutnáváním místních dobrot v pouličních občerstveních a letních restauracích.

Bulharská pohodlná divočina

Cestování vlakem v Bulharsku je mnohem příjemnější než v sousedním Rumunsku a vlaky jsou často dokonce kvalitnější než u nás. Na rozdíl od Rumunska nejsou povinně místenkové, ale místenku lze za půl leva koupit společně s lístkem. Za 280 km vlakem z Vidinu do Sofie platíme každý 10 leva (1 lev = 15 Kč), sedíme na měkkých semišových sedačkách v prázdném kupé pro šest lidí a celou cestu si užíváme krásných výhledů do kaňonů řek Botunja a Iskar.
Po čtyřech dnech v Sofii se rozhodujeme, že pojedeme nočním vlakem do 450 km vzdáleného černomořského letoviska Burgasu. Den před plánovaným odjezdem se ještě na informacích pro jistotu dvakrát ptáme, jestli je třeba si místa rezervovat předem. „Ne, opravdu není,“ je nám řečeno. Druhý den ráno si tedy jdeme s úsměvem koupit jízdenky na noční rychlík do Burgasu. Nejprve nás od jedné pokladny posílají k druhé a od druhé ke třetí, aby nám tam ta nejnepříjemnější byrokratka řekla, že jsme si měli včera koupit rezervaci, že už není ve vlaku místo. Úsměvy z našich tváří nahradily vražedné pohledy. Informace jsou na sofijském hlavním nádraží patrně od toho, aby cizincům zkomplikovaly cestování. Buď se totiž dovíte (samozřejmě v bulharštině) že nic neví, u čehož se na vás oficírka zašklebí, a nebo vám poradí špatně, u čehož se škodolibě usměje.
„No nic, moře jako moře,“ říkáme si a měníme Burgas za Varnu. Kupujeme tedy lístky za 17 leva na osobu a pro jistotu i rezervace na noční rychlík do 540 km vzdálené Varny. „Ještě, že nám ten lístek do Burgasu neprodali,“ říkáme si při pohledu na rychlík do Burgasu. Vypadá to, že celá Sofie jede do Burgasu. My si pěkně sedíme v poloprázdném kupé. 

Prokletá hranice Giurgiu

Po jednom dnu stráveném u Černého moře pod černou oblohou se vydáváme na zpáteční cestu domů. Hranici zpátky do Rumunska přejíždíme vlakem přes Dunaj v Ruse. Vím, že je vždy mnohem dražší kupovat jízdenku v jedné zemi na tratě země sousední. Tak investuji posledních 8 leva na osobu do nekřesťansky drahého lístku do první rumunské stanice za hranicí Giurgiu, což v praxi neznamená nic jiného než obyčejné přejetí železničního mostu. Zjistili jsme, že vlak čeká v Giurgiu dvě hodiny a poté pokračuje až do Aradu, naší cílová stanice. „Lístek na trasu Giurgiu – Arad si koupíme až na pokladně v Giurgiu, to bude levnější,“ přemýšlíme s Ivou. Jenže vlak přijíždí se čtyřhodinovým zpožděním a celníci a pohraničníci vlak ještě další hodinu důkladně kontrolují. Vlak, který měl jet před námi do Bukurešti, také nejel, a tak v konečné fázi jedou dva vlaky spojené v jeden a kdesi v Rumunsku se opět rozdělí. Stačí nasednout do správného vagónu.
Místo ve tři hodiny odjíždíme z Ruse v osm. Pokladna v Giurgiu je již zavřená a nám nezbývá nic jiného než si lístky opět koupit ve vlaku. Za 58km úsek do města Videle chce průvodčí za každého 20 lei. Snažíme se mu vysvětlit, že pokladna byla zavřená. „Mě nezajímá jestli byla zavřená, mě zajímá lístek,“ odpovídá nám. Po chvíli přemýšlení vyhrkne: „Deset lei fifty fifty no tiket!“ „I tak je to drahé, ale aspoň něco,“ otáčím se na Ivu a dávám průvodčímu půlku ceny s nadějí, že ve Videle konečně koupíme lístky u normální kasy.

Pokladna bez lístků

Na nádraží ve Videle musíme přestoupit do úplně jiného vlaku, protože tenhle jede nakonec do Bukurešti celý. Prodejna jízdenek je otevřená a dokonce v ní je přítomna i pokladní. Nicméně nám do Aradu lístky prodat odmítá. Vytočeni na nejvyšší míru na ní voláme přítomnou policii, proč že nám nechce prodat lístky. Pokladní nám i policistům znovu nepříjemným tónem říká, ať si lístky koupíme u průvodčího ve vlaku. Nechávám si alespoň říct, kolik stojí lístek do Aradu. Přítomným policistům velmi důrazně oznamuji, že průvodčímu nedám ani o lei víc, než kolik bych zaplatil na pokladně. Štěstí v neštěstí pak je, že průvodčí si nás po dobu 650 km dlouhého přejezdu nevšímal, tudíž jsme celé Rumunsko až do Aradu přejeli skoro prázdným, čistým a pohodlným rychlíkem zdarma, protože většina lidí čekání na 5 hodin zpožděný vlak vzdala. Rumunsko a jeho železniční národ opouštíme pěšky na rumunsko – maďarských hranicích v Nadlacu, kam jsme dojeli z Aradu starým motoráčkem s dřevěnými sedačkami.

Nejlepší rada na konec

Pokud se vám něco nezdá, chcete si koupit lístek a oni vám ho nechtějí prodat, či máte pocit, že s vámi jako s cizincem mají tendenci zametat, nenechte si to líbit. Zvyšte hlas, klidně ztropte scénu, seřvěte namyšlenou a drzou pokladní, dupněte si, bouchněte s dveřmi, prostě si za svými právy stůjte. Uvidíte, jak půjde najednou všechno vyřídit rychle a bez problémů.
Takže Drum bun!