Pohřební jeskyně na Sulawesi

"Psí maso, to nás horaly dělá tak silné" tvrdí šlachovitý stařík v malém dřevěném domku na vrcholu nejvyšší hory, kterou zdoláváme na našem čtyřdenním sulaweském treku, stejně tak jako kafe, které tu pijí všichni včetně batolat od rána do večera a říkají, že to je "normálka".

"Dál už nemůžu, tam dole je hrozně moc lebek a já na ně nechci šlapat" křičí Péťa z hloubi pohřební jeskyně v Tana Toraje. Obracíme se tedy a ještě jednou směřujeme kužel světla z baterky na ztrouchnivělé rakve a z nich čouhající kosti.
Obědváme s veselícími se smutečními hosty a je zdvořilé pozdravit nebožtíka. Vedou nás do tradičního domu s rohatou střechou a ukazují na třemi perzovkami něco zakrytého a říkají, že tady spí babička.

Bloudíme jeskyní mezi krápníky, ztrouchnivělá lávka pod námi varovně praská. Nalétávají na nás netopýři. Jeskyně je mnohem delší než jsme čekali a my máme strach, aby nám nepřestala svítit baterka. Po hodině šťastně vylézáme po čtyřech na denní světlo a neúprosné horko a utíkáme se osvěžit pod nedaleký vodopád. Samozřejmě oblečení, abychom nepohoršovali místní muslimy. Na břehu pobíhají kluci, kteří se nám snaží prodat pestrobarevné maximotýly a sušené okřídlené ještěrky.

Na dlaždičkách rybího trhu v Ujung Pandangu jakoby nic leží pět dvoumetrových ryb a nikoho to nevzrušuje... kromě nás. Opodál je několik žraloků a půl metru široký platýz s metrovým ocasem. K obědu si musíme dát na dřevěném uhlí rožněnou rybu za pár šupů.