Mongolsko suma sumarum

Nejprve bych chtěl vyvést z omylu ty, které snad napadlo, že se nám v Mongolsku nelíbilo. Opak byl pravdou, ona nevyvinutá infrastruktura a všechna ta zaostalost má svoje kouzlo. Na druhou stranu všeho moc škodí a těch 26 dní, které jsme tam strávili, bylo úplně akorát a teď se z nich snad konečně začneme rehabilitovat v Číně. Pár údajů pro statistiky: Naše výdaje na osobu:
Ubytování - 0 Kč - 1x v jurtě, 1x v maringotce, 1x v dace, 2x ve vlaku a zbytek ve stanu
Stravování - čajovny, kantýny, bufety, polotovary koupené doma i v Mongolsku - 1700 Kč
Tři hodiny jízdy na koni - 270 Kč
Doprava - stop placený i neplacený, minibusy, džípy, vlaky, pěškobus - 1800 - 2100 Kč
takže všechno víceméně za hubičku (s výjimkou vlaku Peking - Ulanbátar 2400 Kč).

Z UB, odkud jsme se vám naposledy ozvali, jsme jeli do Sajnsandu, okresního města v Gobi, které se může pyšnit sovětským tankem coby pomníkem a spoustou srpů a kladiv. Jenže ještě než jsme v něm stačili rozkoukat, zatáhl nás místní svářeč k sobě domů na vodku, nakládanou zeleninu made in Poland, čínský rejžový pivo (pěknej humáč, ale normální čínský je hodně mňamkoidní, chutná podobně jako doma naše). A pak když jsme se chtěli naobědvat, jsme vkráčeli na pohřební buddhistickou hostinu v domnění, že jdeme do restaurace... Nezlobili se a tak jsme na babičku zavzpomínali s nima.

Vlakem jsme potom přejeli do pouštní vesnice vybudované na vlně komunistické megalomanie a la osídlíme poušť - k 5 panelákům vede šedesát km železnice. A dál po vlastní ose po kamínkách a píscích do oázy okolo buddhistického chrámu. Taky jsme umírali žízní, hladem a vedrem v Černých horách - které, jak název nenapovídá, jsou nejpestřejší skály, jaké jsem, kdy viděl. Pohřbili jsme totiž batohy i s vodou kdesi, aby je nikdo nenašel, a vydali se na nejvyšší vrchol pohoří jen tak a pak je sami nemohli najít. Cestou jsme klopýtali mezi nábojnicemi a dělostřeleckými střelami (zřejmě zde kdysi bylo vojenské cvičiště) a pozorovali sovičky, muflony, kamzíky...

A pak nás čekal pětidenní přejezd do jihočínské provincie Junan. Ne pětidenní kdyby na sebe spoje hezky navazovaly a nestrávili jsme 8 hodin na hranicích kvůli líným Mongolům, kteří na rozdíl od Číny mají demokracii, ale nechápou co je tržní ekonomika a jednou na svoji lennost pochcípaj. Přes Žlutou řeku i Jang ce jsme přejížděli a po záplavách ani památky.
K našemu ještě většímu zděšení cestou do Junanu zjišťujeme, že všechno, co nás šokovalo v Pekingu, neplatí pouze v hlavním městě, ale i na mnoha a mnoha dalších místech Číny. Erlian, město na hranici s Mongolskem, je nejvýstavnější hraniční město, jaké jsme kdy viděli. Proč asi? Kunmin je ještě modernější než Peking a doba polorozpadlých domků na venkově je už dávno pryč. Všechny vesnice, které jsme viděli z okna vlaku jsou nově postavené, dvou-třípatrové zděné budovy. Stále se nám vkrádá do mysli otázka: kde na to ti Číňani proboha berou???

Mysleli jsme, že čínské jídlo oceňujeme už napoprvé, ale po měsíci toho mongolského jsme teprve poznali, co Číňani umí. Dneska jsme se, stejně jako včera, totálně přejedli CELOU grilovanou kachničkou za 30 Kč atd.
Společně s kormoránama jsme lovili na loďce v jezeře ryby a zítra odjíždíme za etnickými menšinami do vesniček.
Dobrou noc.