Možno zakousnout pečeným ságem (upravené palmové dřevo, kterým se kromě mentavajců živí i slepice, prasata, krávy, kočky a psi..) nebo vařeným tarem (nasládlá hlíza).
SIBERUT Opatrně balancujeme na kládě hozené přes močál. Marně šmátrám klackem přes sebe, tady kláda končí. Noha zajíždí hladce až po koleno do bahna. Trekovka se plní vodou. Co se dá dělat, je třeba jít dál. Rengge, náš mentavajský průvodce, hopká před námi bez větších obtíží. Bahno, denní rutina v siberutské džungli. Jdeme na lov polodivokého prasete, které si objednali šamani na obřad vyléčení Renggeho strýce z rakoviny. Obřad se protáhl na dva dny. Starší domorodci chodí jen v bederní roušce a jsou celí potetovaní. Těžko určit věk, jak jsou seschlí po celoživotní ságové dietě.
KERINCI Devět hodin se drápeme na vrchol nejvyšší indonéské sopky Gunung Kerinci (3805 m.n.m.) a co z toho? Můžeme si odfajfkovat další horu, ale to je asi tak všechno. Je strašná kosa, vítr nás odfoukává do strží, přes mraky a mlhu je vidět tak maximálně dva mtery před sebe, a tak ani nevíme, jestli se v kráteru opravdu nachází prý tak hezké zelené jezírko. Vzpomínáme na pohodovou procházku malou, roztomilou sopku Gunung Sibayak na severu Sumatry, na jejímž vrcholu jsme obdivovali žluté sírové krystaly a dusili se pukavcovými výpary. Jenže za odměnu jsme se mohli vykoupat v teplých pramenech, teď nás čeká velmi chladná noc (údajně 2 stupně) ve třech tisících. Už přes deset dní jsme se nemyli, nepočítám nedobrovolné koupání i s foťákem na Siberutu při nepodařeném přechodu klády přes řeku a jedno osvěžení v moři přes návratem na Sumatru. Chcem si to vynahradit, a tak se opět škrabeme na nějakou horu. Jenže tahle hora má na vrcholku ve 2000 m.n.m. jezero. Výstup trvá asi 3 hodiny a pomalu přestávám věřit, že někde nahoře opravdu voda je. Je a je pekelně studená, odhadujem na 16 stupňů. Přesto sjíždíme po kmenu padlého maxistromu jako po klouzačce do modré vody a cachtáme se.
TRANSSUMATERSKÁ DÁLNICE Říká se jí dálnice, ale na některých místech je tak úzká, že jedno z aut musí zastavit, aby to v protisměru mohlo projet. Čeká nás třicet hodin cesty v nacpaném autobuse s nulovým místem na nohy. Jenže nakonec jedeme padesát. Těžko se to vysvětluje trekováním bolavým svalům a zkráceným šlachám. Ve třech dnech jsme vystřídali 5 autobusů a jeden trajekt. Živili jsme se instantními nudlemi vařenými, a pro změnu smaženými, a málo pili, znáte to, když řidič staví každé 2 hodiny, tak si dáte půl litru vody a on pak nezastaví celou noc....Nicméně jsme v turistickým ruchem nedotčeném Cirebonu na Jávě a léčíme si žaludek po tom všem cestování spoustou mňamek...Hned vedle nás se domorodci myjí v řece, no vlastně po tom, co proteče půlkou města je to docela drsná stoka se vším všudy. Náctiletá holka vykasala sukni a začala do vody vykonávta VELKOU potřebu. Čekali bychom to na Siberutu, ale na Jávě? To je trochu překvapení.
PS 1: Naše siberutské trable vás asi potěch povodních u vás nijak nevyvádí z míry. Vidíte, jak je cestování bezpečné v porovnání s tím, co se všechno může stát v ČR. PS 2: Musíme uvést na pravou míru ty z vás, co si myslí, že tu jsou monzuny. O těch v Indonésii nikdy nikdo neslyšel, a i když tu občas prší, pořád ještě je na většině území období sucha. Období dešťů začíná až v říjnu. PS 3: Těžko o sobě můžeme dát vědět z ostrova (Siberut), kde ani není telefon, natož pak počítač, o netu ani nemluvě. Na větších ostrovech je pak i net, ale nechutně drahý či nechutně pomalý, v lepším případě obojí. PS 4: Utopený Canon nejde vypnout, a tak se modlíme, že to je jeho jediná újma a fotíme dál. Na Praktice přestal fungovat expozimetr (snad se jen vybila baterka), a tak musíme střílet čas od boku. PS 5: Zdravotní problémy, kromě občasných průjmů způsobených nepravidelnou stravou při delších přesunech, nemáme. Až na nateklé nohy z autobusu a vlaku. Po pár dnech se mi vždycky změní v maxi bambule. Zkrátka, nahoru se rozhodně v dopravních prostředcích dát nedají. Buď není místo nebo by mě domorodci ukamenovali kvůli lehkému odéru.
|