Lednová vyjížďka na Ještěd

Je leden, zima jak má být. Teploty se dlouhodobě drží pod nulou, občas spadnou až na hrozivých -18 °C. Všude leží spousta sněhu, prostě ideální počasí pro nějaký výlet na kolech. Co třeba Ještěd? Leží vysoko, ale ne zas moc vysoko. Leží od Slaného dost daleko, ale ne zase moc daleko. Za tři dny to ve třech zvládnem! Rezervujeme si přes internet ubytování ve 100 km vzdáleném Bakově nad Jizerou a můžeme jet.

Rozehřívající úsek
V sobotu ráno vyjíždíme zasněženou krajinou. Nálada je výborná. Přibližně po patnácti ujetých kilometrech již zebou prsty u nohou. Za Kralupami nad Vltavou začíná mrholit. Postupně mrholení přechází v nepříjemný déšť. Cyklistické brýle jsou neustále upatlané od deště a tající rozbředlé břečky ze silnice, kterou nám kola neúnavně stříkají rovnou do úst. Na vlastní jazyk mohu potvrdit, že silničáři fakt solí.

„Dej si ještě jednu sklenku, nevíš co tě čeká venku,“ láká nás tabule v hospodě na okraji Mšena. Slogan je dost výstižný. Venku se ochlazuje a stmívá, mlha houstne, kopec je bez konce, tachometr nefunguje. Ukazatel hlásí, že do Bakova zbývá jen devět kilometrů. Máme docela krizi. Ovládá nás hlad a chlad. Ládujeme do sebe sladkosti a s vypětím posledních sil míříme za tmy k našemu dnešnímu cíli. Na železničním přejezdu v Bělé pod Bezdězem Spído padá i s kolem. Určitě si to doma pořádně natrénoval a chtěl nám jenom ukázat, že umí padat na obě strany. Ráno padnul na úplně jiném přejezdu doprava a teď doleva.

Promrzlé končetiny nám tají v horké sprše čtyřlůžkového pokoje v Bakově. Vyléváme vodu z našich pravděpodobně nepromokavých cyklistických brašen, na topení sušíme mokré oblečení. Večer, cestou z hospody, konstatujeme námrazu na silnici. Kola jsou schovaná na chodbě, takže by se mohla do rána z toho počasí taky trochu vzpamatovat. „Co si s kolama nasviníte, to si po sobě musíte vytřít,“ loučí se s námi večer dosti odměřená paní domácí.  

Ostrý výšlap
Ráno si balíme jen nejnutnější věci: teplé prádlo, náhradní rukavice a kulicha. Po osmé hodině nasedáme na kola. Bolí nás celé tělo, ale na Ještěd prostě musíme, protože nevíme o nikom, kdo by nám věřil, že to v lednu dokážeme. Pláště kol na namrzlých kočičích hlavách hlasitě vržou, ale nepadáme ani jednou. Jen co vyjedeme z Bakova, válí se Pítrs na zledovatělém asfaltu.

Je zima, mlha, viditelnost nic moc. Na našem oblečení se začíná usazovat jinovatka. Za Mnichovým Hradištěm začíná na silnici převládat sníh. Palce u nohou zebou už po třinácti kilometrech jízdy. Po ledovce se zvolna přibližujeme k Českému Dubu. Silnička se klikatí mezi okolními kopci. Tachometr přestává fungovat i Pítrsovi. Musíme se pekelně soustředit na jízdu, nebezpečí pádu stále visí ve vzduchu. V Českém Dubu se ptáme prvního chodce na hospodu. Otvírají až v 10:30 hodin, zhruba za patnáct minut. Pod ochranná křídla nás bere uklízečka. Vaří nám čaj s rumem. Místní řidič hlásí, že naším směrem leží metr rozbředlého sněhu. Nenecháváme se odradit.

Z Českého Dubu silnice už jen stoupá. Rozbředlý sníh se s každým nadmořským metrem mění v uježděnou souvislou vrstvu sněhu. Výjimečně se najdou i místečka, kde je sníh měkčí. Tam když kolo nečekaně uklouzne, máme co dělat, abychom se nesvalili.

Překvapivě šlapeme stále bez pádu. Ve Světlé pod Ještědem doplňujeme na parkovišti energii a na zdejší mapě zkoumáme, co nás ještě čeká. To nejhorší máme teprve před sebou. Jedeme stále vzhůru bílou krajinou. Nad námi visí mlhavá obloha, obklopuje nás pohádkově zasněžený les a pod bicykly křupe sníh. „Mrazíkovskou“ atmosféru ruší jen policejní auto zaparkované na křižovatce. Využíváme situace a posádce vozu pokládáme otázku, na kterou předem známe odpověď. „Je to do kopce?“ „Předem vás lituju,“ odtušil soucitně policista.

Silnice se točí v serpentinách, kola se nám boří a přitom podkluzují. Každý si hledáme tu svoji nejvýhodnější stopu. Relativně dobře se jede těsně při krajnici cesty, kde není sníh rozježděný, ale od mrazu ještě ztuhlý. Druhou možností je jízda v hlubších kolejích, které tu zanechala auta. Z ničeho nic u nás zastavuje vůz jedoucí v protisměru. Řidič s námi dává řeč. Je dost překvapen a potěšen, že tu teď v lednu potkává cyklisty. „Vy ste kousci. Tohleto je poslední zatáčka. Nahoru vám zbejvá už jenom dvěstě metrů, ale nevim, jestli tam maj votevřeno. Tak Vám držim palce. Čau. No, vopravdu ste kousci,“ ukončil svůj monolog, nasedl do auta a odjel. Přibližně po šesti stech metrech dojíždíme k ceduli: Ještěd 3 km. Jsme v Tetřevím sedle 770 metrů nad mořem. Čeká nás tříkilometrové stoupání s převýšením 80 metrů na jeden kilometr. Z lesa vyjíždí lyžař na běžkách. Koukáme po sobě a za blázny jsme tady určitě my.

Cesta už není příliš udržovaná, kola se více boří do sněhu. Přehazovačka je zamrzlá, tudíž nepřehazující. Mlha, ledový vítr, sníh, zima, mráz - je to boj o každý metr. Vnitřně se přemlouvám ke každému dalšímu šlápnutí. Tři metry za mnou jde páreček. My se suneme na kole k vrcholu s vypětím všech sil, oni si jdou s úsměvem procházkovým tempem. Vzdálenost mezi námi je stále stejná - tři metry. Několik desítek metrů pod vrcholem, na němž se hrdě tyčí restaurace, je taková mlha, že z kuželovité stavby, která i s anténním nástavcem měří 90 metrů, nevidíme nic. V neděli 11. ledna ve 13:15 hodin dobýváme na kole Ještěd ve výšce 1012 metrů. Unaveni zdoláním nejtěžších 3 kilometrů v takovém nečase nemáme náladu na vrcholové foto. Spěcháme do tepla restaurace. Kola si pro jistotou vynášíme po točitých schodech s sebou.

Před 15. hodinou zahajujeme sjezd. Již po prvních metrech se z něj stává adrenalinová záležitost. Kolo je takřka neovladatelné. Zmrzlé ruce máme neustále připravené na brzdách, které stejně svoji funkci neplní. Nezbývá než jet a být smířen s velmi prvaděpodobným možným pádem. Naštěstí to na sněhu moc nebolí. Až do Světlé pod Ještědem padáme celkem pětkrát. Autorem nejhrůznějšího pádu je Pítrs, který skončil hlavou v závěji půl metru od statného kmene vzrostlého stromu. Od Českého Dubu už není na silnici po sněhu ani památky. Na asfaltu zůstaly jen samé louže. Voda nám opět cáká do obličeje a na záda. Jedeme poměrně ostrým tempem. Do cíle nám zbývá ještě deset kilometrů. Začíná pršet. Před Mnichovým Hradištěm nás dohání tma a Pítrsovo světlo vypovídá službu. V pět hodin dorážíme do Bakova. Najeli jsme 86 kilometrů. Na Ještěd nám to trvalo pět hodin jízdy tam a dvě hodiny zpět. V bakovské hospodě "Na růžku" nám servírka neustále točí podmíráky a my to blahosklonně přehlížíme. Právě jsme pokořili Ještěd a nehodláme si kazit večer malichernostmi.

Druhý den kolem jedenácté hodiny vylézá spolu s námi slunce. Škoda, že nesvítilo včera. Do reality nás vrací čerstvě nabourané auto u svodidel. Silnice je v některých úsecích namrzlá, což máme možnost si několikrát vyzkoušet. Fouká nepříjemně ledový vítr. Kličkujeme mokrým špinavým Mělníkem a přejíždíme polozamrzlou Vltavu. Po čtvrté hodině přijíždíme do Slaného. Jsme doma. Během tří dnů jsme v mrazu, sněhu, větru i dešti ujeli výhradně na kole 282 kilometrů. Zodpovědně prohlášujeme: V zimě na kole na Ještěd už nikdy……. Možná někam jinam."