Na kole na Smrk

Teta bydlí v Janově nad Nisou. Ale možná že bydlí v Bedřichově, dodnes v tom nemám jasno. Na levém břehu říčky Nisy se rozkládá Janov a na pravém Bedřichov. Nebo je to obráceně? Každopádně Nisa protéká tetě přímo přes pozemek, takže fakt nevím...  Všichni jsme vyrazili na výlety podle svých plánů – rodina do ZOO a já s Jürgenem pokořit nejvyšší horu Jizerek na české straně. Jürgen je můj nový německý kamarád. Je fajn, moc toho nenamluví. Ještě jsme spolu žádnou podobnou výpravu neabsolvovali, tak snad se vše vydaří a budeme si na cestách rozumět.

Cesta nahoru

Počasí je téměř ideální pro celodenní cyklistickou vyjížďku. Pozvolna stoupáme silničkou vedoucí Bedřichovem. Koncem 16. století si tu v hustých lesích založil Peter Wander malou sklářskou huť, kolem které se brzy rozrostla vesnička pojmenovaná podle Bedřicha I. – majitele zdejšího kraje. Neodpustím si zajímavost o něco pozdější - počátky povinné školní docházky se tu odbývaly v domcích místních obyvatel. Zatímco pán domu odešel s celou rodinou za prací, učitel v jeho obydlí vyučoval děti z celého okolí. 
Na hrázi přehrady Josefův důl (největší přehrada Jizerských hor) předjíždíme rodinku na cyklovýletě. Maminka a dvě dcery na kolech, táta s velikým náskokem frčí na koloběžce. Projíždím osadou Kristiánov, kde před válkou sídlili vojáci. V roce 1938, než aby zde něco nechali Němcům, budovy raději zapálili. Několik desítek metrů za vsí předjíždíme rodinku na cyklovýletě. Maminka a dvě dcery na kolech, táta s velikým náskokem frčí na koloběžce. Mám pocit, že tuhle situaci už jsem dneska jednou zažil. Příště musím najít tu zkratku! Táta na mě šibalsky mrká, protože i on si je vědom toho, že je předjíždím už podruhé. „Sem se lek, že se na nás řítí tank,“ komentoval hukot mých plášťů.
Stoupám dál a kochám se okolní nádhernou krajinou. Jürgen mlčí, ale je na něm znát, že se mu vyjížďka taky líbí. Povrch cesty se v pravidelně nepravidelných intervalech obměňuje – asfalt, štěrk, panely. Jede se moc pěkně, navíc pofukuje příjemný větřík. Míjíme významný bod Předěl. Kdybyste sem spadli coby dešťová kapka, mohli byste se sázet  s ostatními, jestli doplujete do Baltského nebo Severního moře. Zkrátka předěl. Modrá turistická šipka ukazuje dál přímo nahoru k Nebeským schodům. Sám název napovídá, že to asi moc sjízdné nebude. A skutečně není. Úzká kamenitá stezka stoupající prudce vzhůru svahem. Zpočátku se snažím kolo tlačit, ale během chvíle už funím po balvanech vzhůru s kolem na rameni. Úsek je dlouhý 300, možná 400 metrů. Když jsme se dopachtili na rovinu, zjevil se před námi znenadání jako přízrak cyklista ve svítivě žlutém dresu. „Proč se sápeš tudy, když to můžeš tamhletudy vobject?“ Zeptal se mě místo pozdravu a kývnul bradou na širokou lesní cestu. Zjevně jsem ráno rekognoskaci terénu nad mapou neprovedl dostatečně pozorně.

Vrchol dobyt

Horu Smrk, která dostala své jméno po Dresslerově smrku, který tu stával a roku 1790 byl vyvrácen bouří, jsme pokořili v 11 hodin 26 minut přesně. Pod novou rozhlednou si zapisuju do deníčku a Jürgen stojí opodál opřený o zábradlí. Tak se kochal nádherným výhledem, že se na chvíli zasnil a při silnějším poryvu větru spadl a odřel se o kámen. Zachoval se ale statečně a nad svým zraněním nehnul ani brvou.       
Góry Izerskie odtud leží kousíček a v nich také Stóg Izerski (1105 m. n. m), pod jehož vrcholem pramení řeka Jizera. Byla by škoda se tam nepodívat. Po chvilce jízdy překračujeme turistický hraniční přechod. Kraťoučký dřevěný mostek, zábradlíčko, malá dřevěná bouda, polsky psaná cedule a jinak nikde ani noha. Stezka beze změny pokračuje do státu polského. Vítr na Stógu fouká o poznání silněji než v Čechách, tak se dlouho nerozhlížíme a po sedmi polských kilometrech překračujeme přechod zpátky do Čech. Vracíme se stejnou pěšinkou poměrně technickou jízdou zpět na Smrk.

Návrat do Janova

Pro cestu ze Smrku dolů do civilizace vylučuji nesjízdné Nebeské schody a dáváme přednost lesní cestě, na které beztak moc dlouho nepobudeme. Po chvíli uhýbáme na úzkou stezku vedoucí jakýmsi úvozem nebo spíš korytem. To je v pravidelných intervalech uměle přehrazeno vzpěrami, takže celé vypadá jako dlouhé klesající schody. Cestou dolu začíná pršet, na cestě přibývá vody i bláta. Po jednom skoku ze schodu mi na kolmé stěně úvozu uklouzlo přední kolo do strany, levé řidítko se zarylo do hliněné stěny a já blesku rychle vystoupil přes řídítka rovnou dopředu. Žádný držkopád se ale nekonal, neb jsem ho stihnul elegantně odvrátit. Dopadl jsem do parádního telemarku. Trenéři skokanů na lyžích by ze mě měli určitě radost. Jsem celý od bláta, ale to až uschne, tak opadá samo.   
Cestou dolů se chceme zastavit na oběd v horské chatě na Smědavě, ale není si kam sednout, pomalu není ani kde opřít kolo. Zkrátka je tady víc než plno. Najím se někde později. Příval deště mě přinutil schovat se na dvě piva pod střechu horské chajdy Kneipa. Po nich vyrážím dál, i když děšť ještě úplně nepřestal. Mokrý skrz na skrz přijíždím na pravděpodobně nejznámější rozhlednu Jizerských hor, na Královku. Nachází se v nadmořské výšce 859 metrů, na nejvyšším místě Maxovského hřebene. Rozhledna tu stávala už před 120 lety, ale sfoukla ji vichřice. Ta dnešní byla postavená v roce 1907.  Pro mě je momentálně podstatné to, že pod vyhlídkou je i restaurace, což znamená teplo, sucho a konečně teplé jídlo do žaludku.       

Osudové seznámení

V 17:30 jsme zpět v Janově nebo možná v Bedřichově a na tachometru 68 kilometrů. Můžu být spokojen, skalp Smrku, nejvyšší hory Jizerských hor na českém území, se mi „houpá u pasu.“ Jürgen se předvedl jako výborný parťák, takže z jeho strany taky naprostá spokojenost. Děti na výletě nezmokly a v zoologické zahradě se jim líbilo.
Ty zvědavější z vás by ale mohlo ještě zajímat, jak jsme se s Jürgenem seznámili. Poznal jsem ho, když jsem sháněl nové kolo. Pátral jsem po nejrůznějších bazarech a inzerátech, až jsem objevil to pravé. Byla to láska na první pohled, neváhal jsem ani minutu. Odpověděl jsem na inzerát, na všem jsme se dohodli, ale chlápek z Pardubic na poslední chvíli vycouval. To kolo se mi ale tak líbilo, že jsem se rozhodl trochu více zainvestovat, a obrátil se přímo na výrobce. Kolo jsem objednal a pak už jen čekal. Za týden v úterý mi poštovní auto přivezlo krabici. Pln napětí jsem ji dychtivě rozbalil a zevnitř se na mě jiskrně usmíval Jürgen, moje úplně nové naleštěné, nablyštěné a ještě nepoužité kolo z Německa.