Výlet za velrybami

Podruhé nám zvoní budík přesně v 7:00. Teď už je to ale doopravdy. Nevím proč, ale naše první myšlenky patří Mojmíru Maděričovi z pořadu „Prima vařečka.“ Asi máme hlad. Spídovy hodinky nejsou vybité, jdou naprosto přesně.
 
Se Spídem se známe už přes dvacet let a dávno jsou pryč doby, kdy jsme se spolu na hřišti prali o skleněnky. Ale teprve dnes mě prokouknul, teprve dnes mě odhalil. Nazval mě totiž „Nejpomalejším Organismem,“ asi proto, jak rychle umím balit stan, když chci.
 
Naše kroky směřují rovnou do přístavu. V ranních ulicích Reykjavíku není ani noha. Zato se tu válí spousta střepů z rozbitých láhví a prázdné flašky od vodky, které se rozbít nepodařilo. Spousta zapáchajících zvratků. „To teda muselo bejt včera velký.“ Od Tatíksona víme, že včera hrál Island důležitý zápas proti Německu o postup na fotbalové mistrovství Evropy. Zřejmě všichni důkladně fandili a podle nepořádku v ulicích to vypadá, že Island prohrál. Po návratu domů se dozvídáme, že se tak skutečně stalo.

V přístavu rovněž ani noha, jen prázdné opuštěné lodě, obrovští rackové, prudký vítr a my dva. Vlajky na stěžních sebou ve větru hlasitě plácají jakoby se chtěly utrhnout. Kotví zde i vojenské bitevní lodě Dánska, Norska a Islandu.

V 8:30 hodin přijíždí auto a v něm na první pohled typický námořní kapitán. Pod kapitánskou čepicí delší šedivé vlasy. Šlachovitý větrem ošlehaný obličej orámovaný bílým plnovousem. Pouze v koutku úst má místo očekávané fajfky párátko. Sděluje nám, že na moři jsou příliš velké vlny a že na velryby se pojede až po obědě, někdy kolem čtrnácté hodiny. „No to je pěkný, co budeme dělat? Trošku nám to rozhodilo plány.“

Začalo pršet, ale nám to vůbec nevadí, našli jsme si totiž náhradní program. Zatímco lije jako z konve a je celkově nevlídně, my sedíme po krk ponořeni ve venkovním bazénu s teplotou vody 41 stupňů. Hned vedle bazénu se nachází vířivka s teplotou mezi 37 – 40 stupni. Rozhodli jsme se  totiž navštívit některé z pověstných islandských lázní. Ty naše byly postaveny už v roce 1937 a máme pocit, že od té doby je navštěvuje stále stejná klientela. Kromě nás je tu ještě jedna šikmooká slečna a jinak samí důchodci v hodně pokročilém věku. Pozvolna si plavou v krytém plaveckém bazénu sem a tam, pak si protáhnou tělo na rotopedech a žebřinách a poté rychle hup k nám do bazénu nebo vedle do vířivky.

Doporučená doba pobytu v horké vodě je maximálně 15 minut. Proč? To zjišťujeme, když vylézáme ven z horké vody. Na studeném vzduchu se mi zamotala hlava a v nohou jsem pocítil takovou slabost, že jsem si musel okamžitě sednout, aby mě tady nemuseli sbírat s dlaždiček. Cena za libovolně dlouhou dobu strávenou v lázních je 220 krón.

Z koupele jsme příjemně unaveni a kolem poledního vyrážíme zpět do přístavu. Počasí nám nepřeje, buď prší nebo hustě mrholí. Zajímavostí je, že místní vůbec nepoužívají deštníky. Ono totiž zápasit s deštníkem v prudkém větru není nic jednoduchého.

Přicházíme do přístavu a čeká nás zklamání. Loď nikde. „Co budeme dělat?“ „No tak chvíli počkáme.“ Vítr zesílel a začalo pršet téměř vodorovně. Řešení je jednoduché, schováváme se za jakousi budku a i když nad námi není žádná stříška nedostane se na nás ani kapka. Díky vodorovnému dešti je všechny pochytá ona budka.

Konečně připlouvá vytoužená loď. Byla někde s turisty na delfínech. I když jsou islandští řidiči opatrní, právě tady v přístavu jsme svědky nehody. Nějaká řidička couvá, zpětné zrcátko má víceméně pro parádu a sráží jakéhosi fotografa, který právě fotil vyloďující se turisty. I s foťákem se natáhl na asfalt do louže. Řidička to vůbec nezaregistrovala a hodlala odjet. Halekajícími přihlížejícími byla upozorněna na právě spáchaný prohřešek a teď se kajícně omlouvá. Chlápkovi se naštěstí nic nestalo a fotoaparát to zřejmě taky přežil bez úhony. Incident je zakončen oboustrannými úsměvy a omluvným podáním ruky.

Naloďujeme se jako první a možná i proto dostáváme jako jediní výborný jahodový dortíček coby pozornost podniku. Za palubní lístek platíme  každý 3500 krón a v houpavém teple a suchu podpalubí čekáme na další klienty. Přijíždí celý maďarský zájezd, loď se pozvolna zaplňuje.

Ve 14:30 hodin vyráží vstříc velrybám. Fouká vítr, na obloze se honí temné mraky, ale neprší. Mladá Islanďanka v slabé šusťákovce, velitelka to výpravy, sedí na stříšce lodi a do megafonu čas od času anglicky křičí po vzoru válečných pilotů „velryba na devíti hodinách.“ Pak zase „velryba na dvou hodinách“ a my pobíháme po palubě sem a tam a ze předu do zadu jako stádo blbečků. Většinou nevidíme nic, možná ti nejbystřejší zahlédnou v rozbouřených vodách něco, co by mohlo být hřbetem kosatky. „To víte, nejsme zoologická zahrada,“ omlouvá se šusťáková velitelka.

Stojíme na přídi a vyhlížíme velryby. Přichází první vlna a mám mokré boty. Vzápětí přichází druhá vlna a mám mokré kalhoty. Třetí vlna a…… „sakra, to moře je slaný i tady na severu,“ utírám si rukávem mokrý obličej.

Velryb moc k vidění není a tak se kormidelník rozhodl, že nás trošku pohoupe. Jak si usmyslel, tak udělal a rozjel se přídí rovnou proti vlnám. Tohle zpestření nevydržel jakýsi Japončík, který teď v podpalubí decentně zvrací do pytlíku a v pauzách mezi blitím se na všechny kolem omluvně uklání a křečovitě usmívá. Opakem Japončíma je tlustý Maďar, který pro sebe zabral tři sedačky, spokojeně se na ně rozvalil a usnul. Asi ho velryby moc neberou a to, že se loď naklání, vůbec necítí. Jenom špeky pod svetrem se mu vlní do rytmu moře.

V 17:00 hodin připlouváme mokří a promrzlí do přístavu. Velrybí výlet je u konce. Sice jsme si to představovali malinko jinak, ale několik velrybích hřbetů jsme přeci jenom zahlédli, takže v našich myslích panuje spokojenost.

Během plavby jsme se dostali na nejsevernější místo, na jakém jsme v životě zatím kdy byli. Podotýkám, že zatím, protože do budoucna nás hodně láká Grónsko. Podívat se do Grónska by nabyla věc ani levná ani jednoduchá, ale jak praví jedno cestovatelské přísloví „Cíle blízké nejsou méněcenné a cíle vzdálené nejsou nemožné.“ 

V turistických informacích zjišťujeme nejbližší autobus do Keflavíku a venku mrholí. Autobus odjíždí přesně v 18:00 hodin. Mrholení se přeměnilo v déšť. Teploměr ukazuje deset stupňů. Řidičem autobusu je hodně mladá žena, což nás docela překvapuje. Podle vzhledu bychom jí otipovali někam do třetího ročníku střední školy. V uniformě vypadá spíš jako rozverná mažoretka než zodpovědná řidička. V autobuse je sucho a příjemně teploučko. Zatímco se venku setmělo a začalo hustě pršet, my jsme pohodlně rozvaleni na sedačce busu a začíná nás zmáhat spánek.