Pochod pálivých podrážek

Kemp asi po půlhodince chůze nacházíme, ale je to spíš jenom taková louka s jezírkem, zamčenými záchodky a listím zapadaným grilem. Z kolonie blízkých chatiček se k nám line vůně pečínky. Úspěšně skládáme maturitu, když prokřehlýma rukama stavíme za svitu baterky stan. Náladu nám hodně zvedá pomyšlení, že si za chvilku uvaříme něco teplého a jelikož jsme hodně hladoví, bude to stoprocentně i něco chutného, protože jak známo, hlad je nejlepší kuchař. Do stanu definitivně zalézáme ve 21:30 hodin. Zaručeně se nám bude spát mnohem lépe než včera, protože už víme jak na to. Chce to trošku víc se obléknout.  „Dneska je pátek, to místní oficiálně chlastaj.“ „Hmmm a co  myslíš, že bysme asi dělali v pátek večer my, kdy bysme byli u nás?“ „Máš  pravdu, šli bychom na pivo.“ 

Trošku jsme zaspali. Vstáváme až v 8:00 hodin. První výhled ze stanu nic moc. Temně šedé mraky, tlusté kachny, hlučné vrány. Snídáme. Na obzoru se dere skrz mraky slunce. Je chladno, ale bezvětří a před šedivým pozadím mraků se tvoří nepřehlédnutelně barevná a krásná duha. Překračujeme po mostě řeku a sedá na mě básnická múza: „Na mostě přes řeku Hvítá, vítr nás svým chladem vítá. Voda v řece ledová dosti, plavat v ní, by bylo k zlosti.“

Na okraji městečka děláme u čerpací stanice zdravotní zastávku se vším všudy. Zjišťujeme, že horké kafe mají gratis, což je hodně příjemná informace. Dopřáváme si každý po dvou šálcích. Jako správní Češi bychom si teď měli kávou naplnit termosku až po okraj, abychom měli na horší časy, když už je zadarmo, ale naštěstí nemáme tu potřebu.
Přesně v 11:00 hodin vyrážíme pěšky na jedenáctikilometrový pochod nazvaný „Pochod pálivých podrážek.“ Máme v plánu dojít do městečka Hveragerdi a odtud jet buď autobusem nebo stopem po jižním pobřeží Islandu do městečka Grindavík a odtud zpět do Reykjavíku. Pochodujeme rovnou silnicí, po pravé ruce se tyčí podél silnice černá skalnatá stěna, po levé ruce nekonečná travnatá rovina a kdesi na jejím konci se dá tušit moře. Vítr pofukuje, občas sprchne a my jsme přes to celkem v pohodě.
Přibližně po šesti kilometrech chůze nám staví auto. Nejvyšší čas, protože už nás batoh na zádech začínal docela zmáhat. Naším zachráncem je žena, ale nikoliv z Islandu, jak by se dalo předpokládat, ale opět z Německa. Mladá, dlouhé světlé vlasy, hezká, sympatická, upovídaná, ochotná a příjemná. Už sedm měsíců pracuje na nějaké islandské farmě, kde pěstují rajčata a chovají ovce a koně. Práce je prý dost a chtěla by vydržet minimálně do dubna.
Když se dozvídá, že přespáváme pod stanem, udiveně si nás prohlíží a prohlašuje za blázny. Nabízí se, že nás odveze až do Reykjavíku, ale my s díky odmítáme a vystupujeme podle plánu ve Hveragerdi. Tato Sympatickádóttir nás vysazuje přímo před vchodem do turistických informací a s milým úsměvem se s námi loučí.

Informace získané v informacích nám trošku kazí náladu. Autobus po jižním pobřeží nejezdí do Grindavíku žádný, protože není důvod. Nejsou tam snad žádné vesnice. „Hmm, to je blbý i na stopování, tam asi moc aut jezdit nebude. Že jsme radši nejeli s tou Němkou?“ Jediná možnost jak se odtud dostat je autobusem do Reykjavíku, jede za hodinu a stojí 650 krón na osobu. No, ještě jedna osvědčená možnost by tu byla – stopování. Moc se nerozmýšlíme a jdeme zkusit štěstí.