Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Stopem po Islandu

Stop s Elvissonem a Nemluvsonem

Milan Silný / 24.05.2006

V noci nám tedy rozhodně teplo nebylo, proto jsme hodně rádi, když ráno krátce po půl osmé začínáme skládat stan. Na loužích škraloupy ledu, na trávě a větvích stromů poprašek jinovatky. Prsty prokřehlé zimou, od úst se valí pára a na teploměru mínus 3 stupně. První nádherné islandské ráno.

Jelikož se nám včera nikde nepodařilo sehnat bombičku na náš vařič, snídám zimou ztuhlé müsli, které zapíjíme ledovou vodou. Mohlo být hůř, je totiž bezvětří a jasně modrá obloha. Vychází slunce a klube se nádherný podzimní den.
V ohromném obchodním domě hodláme koupit bombičku k vařiči, ale máme smůlu, mají úplně všechno jenom bombičky ne. No, aspoň jsme se trošku zahřáli.
Oteplilo se. Postupně se vysvlékáme z několika už přebytečných vrstev oblečení a opouštíme Reykjavík. Ovšem rozlučka s hlavním městem není žádná romantika. Šlapeme pěšky v trávě podél čtyřproudé výpadovky z Reykjavíku přibližně osm až deset kilometrů. Silnice v tomto úseku vede přes řeku Ellidaár, což je jediná evropská řeka protékající hlavním městem, ve které se dají lovit lososi. „Zřejmě je navýsost nezasviněná chemikáliemi a jiným bordelem.“
Kus před námi se rýsuje čerpací stanice. „Hele k ní dojdem a zkusíme něco stopnout.“ Ono se to lehko řekne, ale skutečnost je mnohem smutnější. Přemlouváme desítky řidičů a stopujeme určitě přes hodinu, ale odpověď je stále stejná. „Nou.“ Jednoduše nikdo nejede do města Selfoss, kam máme namířeno. Anebo tam jede, ale nás vzít prostě nechce. Jednu hodně pozitivní věc nám však tvrdnutí u čerpačky přineslo, perspektivu teplé stravy, protože se zde dala koupit propanbutanová bombička na náš vařič.
Pomalu začínáme přemýšlet o pěším pochodu trávou podél silnice zpět do Reykjavíku na autobus za 24 eura, když se na nás usmálo štěstí. Jakýsi mladík s hustými širokými kotletami a celkovou vizáží včetně oblečení a la Elvis Presley, v červeném terénním autě nám dal radu, že tady stopujeme na špatném místě. Musíme jít ještě dál a teprve tam začíná silnice vedoucí přímo do Selfossu. Chvíli váháme a pak vyrážíme, stejně nemáme moc na vybranou. Jenomže po deseti možná patnácti krocích u nás brzdí onen mladík Elvis, po islandsky Elvisson, že prý nás na výpadovku hodí. „No tak to je super.“ Nestačil jsem pořádně ani nasednout, natož zabouchnout dveře vozu a už se jede. Z Elvissona se nakonec vyklubal slušný parťák. Odvezl nás, kam slíbil, pak ještě vytáhl vlastní podrobnou mapu a začal nám na ní ukazovat, popisovat a doporučovat místa, která stojí za to na Islandu navštívit. „No jo, jenomže to bychom na to museli mít minimálně tejden.“ Děkujeme, loučíme se a Elvisson odjíždí.
Osaměli jsme na silnici za městem uprostřed travnaté pustiny. V dálce před námi se rýsují bílé zasněžené horské vrcholky. Zas tak docela sami nejsme, opodál se pase několik poníků. Přibližně po třiceti minutách stopování se na nás usmívá štěstí. Staví nám hubený vytáhlý chlápek, stáří něco po padesátce, červená kostkatá flanelová košile s vykasanými rukávy, kšiltovka na hlavě, zrcadlové brýle na očích a kam že prý chceme? Do Selfossu. A co tam prý budeme dělat? Budeme stopovat dál ve směru na Geysir, náš dnešní cíl. „Připoutejte se,“ poručil rázně chlápek a pak už téměř nepromluvil, takový islandský Nemluvson.
Přejíždíme náhorní plošinu. Černé lávové pole, kamenné útvary hodně bizardních tvarů, potažené do zelena zbarveným kobercem mechů a lišejníků. To vše orámované bíle pocukrovanými vrcholky hor. Nevíme, kam dřív koukat. V autě je příjemně teploučko. Nemluvson úzkostlivě dodržuje silniční předpisy a mlčí. Rychlost jízdy nepřekračuje 70 kilometrů za hodinu. Protijedoucích vozidel málo, zatáčka téměř žádná a za okny našeho auta určitě velká zima. Sjíždíme do Selfossu. Nemluvson nabízí, abychom chvíli počkali, že si ve městečku něco zařídí a že nás ještě kousek sveze. „No, to zní lákavě.“ Do Geysiru zbývá zhruba šedesát kilometrů, takže každý kilometr dobrý.
Nemluvson se předvedl v tom nejlepším světle. Nejprve si v Selfossu koupil noviny, pak se podíval do mapy a vyrazil s námi směr Geysir. V autě je teploučko a pod víčka se nám začíná vkrádat spánek. Na Island se člověk nedostane každý den, a tak odoláváme spánku a s vypětím všech sil držíme oči otevřené, abychom viděli co nejvíc. Nemluvson stále mlčí a na každé křižovatce vyhodí blinkr správným směrem. Ano, ano, je to tak. Udělal přesně to, na co jsme ani v skrytu duše netroufli pomyslet. Odvezl nás celých šedesát kilometrů až do Geysiru. Tam si dal v hospůdce kafíčko a jel dalších šedesát kilometrů zpátky. „No, tak to před Tebou milý Nemluvsone smekáme klobouk.“ Jen tak, pro nic za nic, si kvůli nám zajel stodvacet kilometrů.