Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Práce v zahraničí > zkušenosti

Práce v Irsku ve fastfoodu

Petr Bulka / 10.05.2006

Obcházím místní restaurace, ale pořád nic. Rozdávám životopisy, ale už mi začínají docházet. Jedeme do asi dva kilometry vzdáleného luxusního hotelu. Kolem je golfové hřiště. V recepci se ptám svojí oblíbenou frází na práci. Dostávám formulář, vyplňuji a už na nás vystartovala manažerka hotelu. Vyptává se, jak jsem dlouho dělal jako chef (kuchař) a jestli mám zkušenosti jako zahradník. Ubezpečuji ji, že jsem ten nejlepší zahradník, kterého kdy potkala, a že jsem tu práci dělal i na Novém Zélandě. Něco si čmárá do mého formuláře a prohlíží si životopis. Snažím se koutkem oka rozluštit co. Nakonec tam napsala velkým písmem YES a zakroužkovala to. Pak řekla, že zavolá, a já ji docela uvěřil. Nezavolala.

Večer ještě zkouším štěstí v restauracích. Bez úspěchu. Začínám propadat panice a leze mi to na mozek. V nedalekém bistru Take Away Roma mají vyvěšenou ceduli, že přijímají zaměstnance. Hned tam jdu. Je mi to divné, protože jsem se tam ptal již před dvěma dny a neuspěl jsem. Tentokrát se ptám přímo majitele - malého Itala, který mi není ani po ramena. Řekl bych, že jeho přízvuk je ještě horší než ten můj. Vnucuji mu svůj životopis. Ubezpečuje mě, že určitě zavolá, ale nedělám si naději. Je to takový malý slizák a vidím mu na očích, že by raději přijmul pěknou holku. Když spatřím jeho manželku, ani se mu nedivím.
Ital překvapil a zavolal. A už mi vysvětluje, jak to v bistru chodí a co budu dělat. Začínám si připadat jako tatar, když mi to opakuje asi podesáté. Stále mu odpovídám, že mu rozumím, a zdá se, že je spokojený.
Mám za sebou první šichtu. Od šesti večer do dvou ráno. O hamburgrech se mi bude asi ještě dlouho zdát. Dveře se tam netrhnou a tolik hamburgerů, kolik jsem jich tam nasmažil, bych nesnědl za celý rok. Je to kolem 500 kusů za den. Mám velké problémy porozumět Irům, se kterými pracuji. Je to náročné na psychiku. Ptal jsem se šéfa na plat. Chvilku se vytáčel a pak z něj vypadlo, že snad 7 Euro / hod. Nic moc, minimální mzda v Irsku je 7,65 Euro, ale tohle je bez daně a přímo na ruku jednou týdně. Správně bych si měl zažádat o PPS number pro finanční úřad, ale zdá se mi to zbytečné kvůli třem měsícům práce lítat po úřadech. Navíc ho zatím po mně nikdo nechce. Pracovní povolení jako občan Evropské Unie v Irsku nepotřebuji.
Dostávám echo, že v jedné továrně, kde už mám životopis a vyplněný formulář, zrovna teď nabírají další lidi. Hned tam utíkám a spouštím na ně, ať mě koukají rychle zaměstnat. Sekretářka v recepci s interkomem na hlavě jenom chvíli kouká a pak mi sdělí, že skutečně shánějí nové zaměstnance a že mě určitě budou kontaktovat a pozvou si mě na pohovor. Jsem spokojený a odcházím. Nezavolali.
Večer v práci jsem se opravdu zapotil. Smažím si spokojeně hamburgery, lidí přibývá a přibývá, až se utvoří pořádná fronta. Lidé si objednávají a objednávají, mně na grilu začínají přibývat masové placky a pásový topinkovač začíná přetýkat houskama. Už mám na grilu asi osmnáct masových plácek, některé velké, některé malé, podle druhu hamburgerů. Začínám se v tom topit a zapomínám který druh hamburgerů mám udělat přednostně. Dalších pět lidí za pultem zběsile pobíhá a hledí si své práce. Sem tam od nich slyším něco vykřiknout mým směrem, zřejmě další objednávku, ale toho už si nevšímám. Maso se kupí na maso a spodní karbanátky se začínají připalovat. Do toho všeho zvoní telefon s dalšími a dalšími objednávkami. Nestíhám, ale snažím se. Hlavně žádnou paniku. Ale to se nevede, protože i když už umím udělat všechny druhy hamburgerů, tak je mi to houby platný. Skoro každý hambáč je totiž na přání tupého, arogantního, protivného, nedočkavého, mlsného a obtloustlého zákazníka upravován podle jeho chuti. „Chci QTR POUNDER, ale navíc se sýrem a slaninou, zároveň se salátem, ale bez rajského, nicméně místo syrové cibule pouze opečenou a místo kečupu majonézu!“, zní objednávka na míru. Když mi něco podobného řeknou při pátém hamburgeru, ztrácím se u druhého. Vše v poklusu, navíc jim moc nerozumím.
Když to vidí šéf, jde mě zachránit. Jen mu podávám housky a hotové pak balím každý do specifického papírového sáčku. Tohle se děje v nepopsatelném chaosu a křiku všech zúčastněných. Pro přiblížení celé situace si představte chaos na New Yorské burze. Tak jsem si tu připadal. Jedna z malá výhod na téhle práci je, že nikdy nejdu domů hladový a navíc šichta neuvěřitelně rychle uteče.
Volá mi potencionální zaměstnavatel s tím, že hned v pondělí ráno mám nastoupit do práce na stavbu. Tak to je super, ale já jdu v neděli v pět odpoledne do bistra a vrátím se kolem třetí ráno. Než usnu bude 5 a v 7 abych vstával. No ale zkusím to. Buď budu neuvěřitelně bohatý, nebo neuvěřitelně strhaný. Jedno z toho určitě vyjde. Možná i obojí.
Tak mám za sebou snad nejtěžší týden v životě. V pondělí jsem totiž ráno od osmi nastoupil na stavbu. Byla zima a hrozně foukal vítr. Půl hodiny mi trvalo, než jsem našel svého předáka Shona Finighena. Ten mi určil práci. Dostal jsem reflexní žlutou vestu, kladivo s majzlíkem a osekával jsem devět hodin v kuse zbytky betonu na zdích mezi domky. V deset začalo pršet. Byla mi neskutečná zima a byl jsem promoklý na kost. Doufal jsem, že skončím ve čtyři, abych se doma stačil dát trochu dohromady před další prací. Na Shona jsem ale čekal marně. Nevěděl jsem, do kolika se dělá, tak jsem na stavbě vydržel do pěti hodin. Pak jsem se sebral a šel domů. Shon na mě zapomněl. Jeden horký čaj a už jsem mastil do bistra. Tam jsem se alespoň ohřál. Vrátil jsem se ve tři a v sedm znovu vstával. Na stavbě jsem jediný cizinec, jinak samý Ir. A večer opět do bistra. Další dny probíhaly ve stejných kolejích. Ráno stavba, večer bistro. Pomalu jsem přestával vnímat, jestli je den, nebo noc. Denně jsem spal maximálně 4 hodiny.
Mozoly a puchýře ze stavby už ani nepočítám. Říkám si, jestli mi to vůbec za tu dřinu stojí. Musím vydržet. Počkám na výplatu a pak se uvidí, kterou práci pustím. Dostal jsem pečlivě zalepenou papírovu obálku se svým jménem. Vzal jsem ji a stahaný a v polospánku cestou domů otevřel. PARCHANTI! To jsem zas jednou nalít. Pět dní tvrdé dřiny venku, na dešti, v zimě a teď tohle! Dostal jsem jenom 210 Euro! Ani ne 6 Euro na hodinu. Je rozhodnuto. Na stavbu kašlu! Vzali mě pěkně na hůl. Od hlavního šéfa jsem měl slíbeno na začátek 8 Euro, později 12 Euro na hodinu. Bylo to ale slíbeno v baru. Málokdy se poštěstí se s někým na baru bavit, aby byl zrovna v tu chvíli střízlivý. No co, musím se oklepat, překousnout to a jít dál. Nechal jsem si na památku jejich reflexní vestu. Doma si ji pověsím na zeď a budu do ní házet šipky.
V pondělí dostávám prapodivnou SMS ze stavby. Prý proč jsem nenastoupil do práce a že jsem tu výplatu asi špatně pochopil. Prý mi zaplatili jenom část a zbytek mi doplatí za čtrnáct dní. Nevím, co si o tom mám myslet, nicméně už mě tam neuvidí. Už takhle mám práce dost a zdá se, že i férového šéfa. Zpočátku jsem sice žbrblal a nadával na malého slizského italského šéfa Jiona, ale postupem času se z něj vyklubal docela fajn chlapík.