Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Amerika > Peru

Přílet do Limy

Redakce, Eva Gassauerová / 10.12.2003

Asi každý zná ten pocit vlastní neohroženosti. Člověk si sice uvědomuje možnost nebezpečí, ale v koutku každé dušičky žije usměvavý skřítek, který mu neustále napovídá, že zrovna jemu se nic strašlivého nemůže stát. Jakmile ale skřítek mlčí, je zle.

Odletěli jsme do Limy - hlavního města Peru, ráje zlodějů, banditů a podvodníků (hojný počet slušných obyvatel Limy nechť promine). Společnost na cestě mi dělali můj přítel a můj starší bratr. Jelikož mluvím španělsky, uvolila jsem se, že dvanáct hodin v letadle nestrávím vedle nich, ale ve společnosti cizího člověka, nejlépe Peruánce. Celé letadlo již bylo obsazené, jen místečko vedle mě zelo prázdnotou. Na poslední chvíli se objevila. Jmenovala se Miriam a byla Peruánka. Mé přání se mi splnilo. Přiřítila se k poslednímu volnému místu vedle mě a vzápětí se letadlo odlepilo od země.

První hodiny letu s touto mladou paní utíkaly báječně. Popíjely jsme společně vínko, povídaly si o Peru, ona přidávala pár cenných rad, já vyprávěla naše plány. Čím více se hromadilo umělohmotných kelímků od vína, tím jsme byly veselejší a sdílnější jedna k druhé. Zpětně jsem si uvědomila svoje nerozumné počínání - ona získala skvělý přehled nejen o místech, která jsme chtěli navštívit, ale i o přibližném rozpočtu financí. Poté tvrdě usnula. Probudila se, když bylo nutné vyplnit vstupní lístek do země, mimochodem i s místem našeho bydliště či přechodného ubytovaní v Peru. Jen tak ledabyle mi řekla nějaké jméno hotelu, které jsme tam všichni tři pěkně čitelně napsali. Chybila jsem podruhé.

Po přistání kluky poprosila, jestli by ji nemohli vzít jedno z příručních zavazadel. Byla to taška plná nějakých dokumentů. Jela prý ze služební cesty. Tato již několikátá chyba nám sice cestu nezkomplikovala, ale nakonec kdoví, co v té tašce vůbec bylo…
Při kontrole pasů na letišti nastal první problém: pasy nám nemilosrdně a bez většího vysvětlování vzal statný plešatý a přísně vyhlížející úředník a má dokonalá španělština nám pomohla pouze k vymodlení jakéhosi cáru papíru, který nám měl přechodně sloužit jako cestovní dokument. Nikdy jsme se oficiálně nedozvěděli, proč nám pasy sebrali, ale když jsme v Limě přežívali poslední dny bez peněz, při procházkách, které nic nestojí, jsme na to přišli. My, trojčlenná skupinka mladých „gringo“ lidí s batohem, jsme napsali na vstupní lístek jméno nejluxusnějšího hotelu v celém Peru.

Vraťme se ale opět o pár týdnů zpět. Po nepříjemných procedurách na letišti, po prvním kulturním šoku, po návalu lidí, kteří nám slibovali odvoz do centra, výborné ubytování, průvodcovské služby, zkrátka hory doly, jsme si to už bez pasů uháněli s dvěma tmavými Peruánci kamsi do centra šestimiliónového města. Naše cestovatelské zásady (pozor na drogy na letišti, nedávej z ruky pas, nevěř cizím lidem…) se tak zcela rozplynuly nasednutím do auta přítele Miriam, namísto do pravého taxíka s platnou licencí. Značně unavená jsem poslouchala konverzaci našich nových hostitelů. Najednou ztišili hlas a já nastražila nenápadně uši. To co jsem slyšela, mi ve vteřině podlomilo veškerý pocit falešné neohroženosti. „No sé, tendrías que matarlos y enterrarlos en aquel pozo allí cerca de la ciudad…(Nevím, musela bys je zabít a pohřbít v tý studni za městem…)“.
Skřítek nevydal ani hlásky, se mnou se točil celý svět, můj bratr, který mi s nadšením ukazoval nulovou nadmořskou výšku na nových hodinkách, můj kluk, co seděl vedle mě a hlásal, že má hlad a celé mé já se staženými otvory na celém těle, krve by se nedořezal. Na povrch jsem zachovala klid, uvnitř jsem se loučila se životem a myslela na milión věcí a na jednu vzápětí - hlavně zachovat klid a neplašit kluky, dokud není třeba. V tu ránu se na mě Miriam obrátila s pozváním na večeři. Poté co jsem to klukům přeložila, nadšeně přikyvovali a já přes jejich vyčítavé oči plných otazníků přesvědčovala Miriam, že chceme do hotelu, nemáme hlad, jsme unavení a pozvání nemůžeme přijmout. Mezitím jsem se ve tmě na jakési výpadovce kolem Limy snažila sledovat ukazatele na centrum.

První kámen ze srdce mi spadl, když ten chlápek na centrum odbočil, druhý kámen mi spadl, když zastavil u hostelu, který jsem našla v průvodci, a konečně třetí kámen spadl, když jsme další den po různých peripetiích a vysolení jisté sumy peněz vyšli z peruánských úřadů s pasy, zašli si konečně na dobré teplé jídlo. Hned druhý den ráno z Limy zmizeli, již obezřetnější, vstříc dalším zážitkům a dobrodružstvím.

Co měla Miriam za lubem se nám zjistit nikdy nepodařilo. Večeře a prohlídka Limy, na kterou nás druhý den zvali, se nikdy neuskutečnila. Můj skřítek se ještě několikrát na cestě odmlčel, ale to už je zas úplně jiný příběh.