Dálkové spoje v Peru

Každá dopravní společnost nám vždy před koupí jízdenky ukazovala na fotce, jaké mají pěkné autobusy. Zpočátku jsme si libovali, jakým pěkným autobusem pojedeme. Realitu jsme poznali celkem rychle, skutečná kvalita byla vždy několikrát horší. Dálkové autobusy v Peru jsou všechny staršího data, většinou páchnou zatuchlinou, která se mísí s pachem nepříliš čistotných Peruánců. Ti navíc převážejí ve svých zavazadlech hlavně svou zemědělskou úrodu včetně různých trav a obilí pro dobytek.
Většina "lepších" společností natáčí všechny svoje pasažéry při nastupování do autobusu na videokameru, prý kvůli snazší identifikaci. Měli jsme z toho vždy dost zvláštní pocit, který často ještě umocňovalo zjištění, že autobus má dveře oddělující kabinu řidiče od části pro cestující, které bylo možné otevřít jen ze strany řidiče. Nejdůležitější při cestování po Peru autobusem je neustálá kontrola svých zavazadel při nakládání do autobusu a během zastávek. Jednou jsme byli svědky toho, kdy se zavazadla vyložila, protože překážela při vykládání jiných, ale pak už se zpátky nenaložila.

Koupě jízdenky

Většina měst v Peru má svůj "Terminal Terrestre", kde najdete velké, ale i menší autobusové přepravce. Dopravních společností je opravdu mnoho a nabídka široká. Každá ze společností má svého "naháněče", který se snaží odchytit pasažéry i několik minut před odjezdem autobusu. A tak je na terminálech pěkný šrumec a naháněči se navzájem překřikují. Kdo má silnější hlas, uspěje. Přestože je spojů mezi velkými městy opravdu dost, kupovali jsme si jízdenky většinou den předem. Jednak jsme to nechtěli nechat náhodě, ale hlavně se nám tak s lepším pocitem usínalo - věděli jsme, že další den pojedeme zase kousek dál.
Při koupi jízdenky nás vždy dožírala šílená byrokracie. Museli jsme uvádět kromě jména a příjmení i číslo pasu, někde dokonce i pohlaví, rodinný stav, datum narození a zemi původu. Úředníci sice měli k prodeji jízdenek k dispozici počítače, ale málokdo z nich je uměl používat. Několikrát se tak stalo, že jsme si údaje na jízdenku museli vyplnit sami. Podali nám klávesnici a už jsme datlovali. Před odjezdem z autobusového terminálu je nutné zaplatit "uso de terminal" nebo "servicio de embarque" v hodnotě 1-1,50 Solu. Bez potvrzení o jeho zaplacení vás nepustí do autobusu. Jediným městem, kde se tento poplatek nevybírá je Lima. Tam totiž neexistuje centrální autobusové nádraží a společnosti jsou rozesety po celém městě.
Ceny jízdného odpovídají kvalitě. Těmi nejlevnějšími autobusy jezdí převážně nejchudší Peruánci, mezi střední a vyšší kategorií není příliš velký rozdíl. Mezi námi nejužívanější společnosti patřily především Flores, Ormeňo, Julsa, Movil Tour a Cruz del Sur. Poslední jmenovaná společnost byla sice nejdražší, ale kvalitou poněkud zaostávala. Jejich služeb jsme využili za celý pobyt pouze dvakrát a podruhé vlastně jen proto, že jiná společnost nebyla na námi zvolené trase k dispozici. Nejlevnější spojení jsme vyloučili a vzhledem k omezenému rozpočtu volili zpravidla společnost z nižší střední třídy. Hodina cesty vyjde zhruba na 3-4 Soly (1 USD), záleží ale na oblasti. Na vzdálenost v kilometrech mezi jednotlivými destinacemi se zaměstnanců autobusových společností neptejte. Je to zbytečné. Veškeré vzdálenosti se udávají v hodinách. Do turisticky známých míst je jízdné pochopitelně vyšší.

 Cena a délka cesty na vybraných trasách v Peru (říjen - listopad 2004)

 Trasa  Cena (v Solech; 1 USD = 3,30 Sol.) Délka cesty v hodinách
 Lima - Huaraz  35 - 45    7
 Lima - Pisco  10    3
 Pisco - Ica  3    1
 Ica - Cusco  67    16
 Cusco - Puno  15    7
 Puno - Arequipa 15    6
 Arequipa - Tacna 15    6

V autobuse

Do větších měst jezdí autobusy několikrát denně. Můžete si tedy vybrat, zda pojedete ve dne či přes noc. Preferovali jsme denní autobusy, z těch nočních jsme měli strach. Nakonec jsme se neubránili - z Icy do Cusca se odjíždělo jen večer v sedm hodin. Nic jiného nám nezbývalo. Příruční batůžky jsme si přivázali k noze, veškeré peníze a doklady jsme měli v kapsičce na krku pod oblečením a celou noc jsme doufali, že vystoupíme ve stejném stavu a se vším, s čím jsme nastupovali. Přestože vše dobře dopadlo, víckrát jsme už nočním autobusem nejeli. Není o co stát. Při cestách po Chile a Argentině jsme noční spoje využívali mnohem častěji, ale to je zcela o něčem jiném.
Za celých pět týdnů našeho pobytu v Peru se nám nestalo, že by autobus odjel přesně v dobu, kdy měl. Zpoždění 15 - 30 minut je zcela normální. Nedodržuje se ani doba cesty. Vždy jsme si připočítali hodinu nebo hodinu a půl, ale i to bylo někdy málo. Do levnějších autobusů totiž během cesty neustále někdo nastupuje. Jsou to hlavně prodavači, kteří vám nabízejí různá jídla a nápoje nebo lidé bez práce a žebráci, kteří vám líčí těžkost jejich života a doufají, že neodejdou s prázdnou. Především na okrajích měst je takových lidí spousta a intervaly mezi zastávkami pro ně se zkracují. Prodavači nabízejí pečivo, sýr, ale i teplá divně vypadající a zavánějící jídla, nápoje, nejčastěji vodu, Inca Colu nebo po domácku uvařený bylinkový čaj, bonbony, čokoládu, oříšky a dokonce i nanuky.
Především při cestách s levnějšími společnostmi tak má člověk o zábavu postaráno. Nenudili jsme se nai při sedmihodinovém přejezdu z Cusca do Puna. Přes uličku vedle nás seděla dobře živená Peruánka, která do sebe neustále něco cpala.  Prodavači nabízené "dobroty" jsem tak sice měli neustále na dohled, ale ani ten největší hlad nás nedonutil si něco z těch divných pokrmů zabalených v několikrát použitých sáčcích či novinách koupit a pozřít. Hned za terminálem nastoupil Peruánec ochrnutý na pravou ruku. Vylíčil nám, jaký má osud a jak je těžké pro takové lidi, jako je on, sehnat práci. Během svého dvacetiminutového monologu neustále mával tou ochrnutou rukou a svůj výkon zakončil prodáváním bonbonů po padesáti centimech. Okamžitě po něm přišel na řadu další týpek. Stoupl si k našim sedadlům, začal hrát na kytaru a velmi hlasitě pěl peruánské písně. Po půl hodině své vystoupení ukončil a obešel cestující s kloboukem. Mysleli jsme si, že už máme pro tentokrát vybráno a cesta bude dál probíhat v klidu. Kdepak! Asi dvě hodiny před naší cílovou stanicí nastoupily dvě ženy s typickým peruánským rancem na zádech, ve kterém nosí úplně vše, včetně dětí. Shodily šátek ze zad, rozvázaly ho, rozbalily divně vypadající papír, vytáhly sekáček na maso a prkýnko a ... přímo v autobuse za jízdy a ještě ke všemu u našich sedadel začali porcovat pečená kuřata. Kdyby aspoň voněla! Hodně lidí si jednu nebo dvě porcičky koupilo. Já jen otevřela okénko, na kterém jsem byla přilepená až do Puna. Ten šílený smrad ze zapařených kuřat v autobuse zůstal po celý zbytek cesty.

Vybavení autobusů

Otevírací okénka v autobuse byla z našeho pohledu velkým plusem. Většina společností upozorňovala na "klimatizaci" u svých vozidel, ale ta bohužel málokdy fungovala. Cesta v takových autobusech, kde vzhledem k zavedené klimatizaci nebyla otevírací okénka, byla téměř k nepřežití. Raději jsme volili autobusy bez klimatizace a pouštěli dovnitř pravidelně trochu kyslíku. Mnohdy jsme byli jediní! Další věc, o kterou jsme se před koupí jízdenky zajímali bylo, zda má autobus během své trasy nějaké zastávky. K tomu nás donutila zkušenost ze 16hodinové cesty do Cusca. Jeli jsme přes hory, zatáčka následovala zatáčku a řidičské umění většina z cestujících oprávněně hodnotila zvracením. První a rovněž poslední čtvrthodinová přestávka byla po 10 hodinách jízdy. Nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a jelo se dál.
Naopak z pohledu Peruánců byla velkou výhodou autobusu televize s videem. Pokaždé, když tuto možnost měli, si doslova křikem vybojovali puštění nějakého filmu. Televize, ale i film byly dost špatné kvality. Televize zrnila, obraz skákal a podle nás se na to nedalo vůbec koukat. Našim spolucestujícím to ale ani v nejmenším nevadilo, měli "películu", z které celou cestu nespustili oči a byli maximálně spokojeni. Jen nesměl autobus moc často zastavovat a nakládat prodavače. To je ve sledování filmu rušilo, a tak pokřik "Película!" občas vystřídalo hromadné "Vamos!". Pokud není v autobuse televize, stará se o zábavu řidič prostřednictvím svého rádia. Zpravidla celou cestu poslouchá pro nás dost monotónní peruánskou hudbu, někdy dokonce i místní "popík", a řádně "to okouří", aby byli spokojeni i cestující v zadních řadách. Z počátku jsme mysleli, že nám praskne hlava, později jsme dokonce některé písně znali.