Jak z letiště v Limě do centra

Co budeme jíst a kde trávit noci? Ještěže na tu dnešní máme rezervaci v hostelu nedaleko centra a na letišti na nás bude čekat nějaká Monica, která nás odveze až na místo.
Po bezproblémovém absolvování vstupních formalit - vyplnění imigrační karty, jejíž jedna část nám byla ponechána v pase (pozor, neztratit!), jsme obdrželi razítko a vyrazili pro batohy. Během poměrně krátké chvilky se naše dva „bágly“ objevují. Vypadá to, že jsou bez újmy. Paráda, začíná to dobře.
Dobrá nálada nás opouští se vstupem vstupujeme do veřejné příletové haly. Pomocí policejních zátarasů je rozdělena na dvě části. Kromě policistů a přijíždějících turistů není před zátarasy nikdo. Až sem je to bezpečné. Mnohem horší je to za nimi. Mačkají se tam davy místních podnikavců – taxíkářů a poslíčků hotelů. Někteří z nich drží cedule se jmény a všichni přes sebe hulákají: „Taxi, amigos, taxi!“ nebo „Amigos, hotel, hotel!“
Rozpačitě stojíme ještě před zátarasy a vyhlížíme naši záchranu – Monicu. Na žádné ceduli ale nevidíme ani svá jména, ani jméno našeho hostelu. Nezbývá nám než se do té masy vřítit, jinak se odtud nedostaneme. Vrhají se na nás jako vosy na bonbón a každý nás přemlouvá k využití právě svých služeb. Ani páté odmítnutí jim nic neříká. Vycházíme před letištní halu, kde je situace mnohem horší a navíc se setmělo. Někteří z těch nejaktivnějších nás už skoro strkají do přistaveného taxíku. Dostáváme se z jejich dosahu a trochu to rozdýcháváme.
Přistupuje k nám jeden z davu a snaží se nám „pomoci“. „Kam potřebujete odvést?“ Říkáme mu jméno hostelu, kde máme rezervaci. Za 20 USD nás tam prý hodí, ale je to dost v nebezpečné oblasti. On ví o mnohem bezpečnějším a levnějším ubytování – 15 dolarů za oba. Souhlasíme, ale jen za podmínky, že nás tam odveze za poloviční cenu. Bez nejmenšího zaváhání kývá hlavou a hvízdá na kámoše, který mu přiváží jeho „tágo“. Batohy si raději ukládáme sami a čekáme, až zavře kufr od auta. Pak teprve nastupujeme a začínáme si ověřovat naše základy španělštiny, vlastně kastilštiny.
Jsme vysmátí, jak jsme ten začátek zvládli. Úsměv se nám vytrácí v okamžiku, kdy jsme na místě. Andre zvoní na zvonek u mříže před hotelem a mizí za jeho dveřmi. Za pár minut se vrací a začíná se omlouvat: „To je ale smůla, zrovna ty nejlevnější pokoje jsou všechny obsazené! Mají tu jen ty dražší za 25 dolarů, ale jsou moc hezké. Kam bychom teď v noci šli, všude je to tu nebezpečné!“ Moc mu nevěříme, ve lhaní není zrovna profík. Pochybujeme, že v tomhle hotelu vůbec nějaké levnější pokoje mají. Nezbývá nám nic jiného, než být drsní. Slíbil hotel za 15 dolíků, tak ať nás odveze do jiného, když je tenhle obsazený. Moc se mu nechce, ale přece jen si ještě na jeden vzpomněl. Jedeme o dům dál.
Situace u hotelu se opakuje. Náš amigo se vrací s tím, že tu mají pokoj za dvacet. Odmítáme a máme sto chutí mu nezaplatit ani za ten taxík. Po chvilce handrkování souhlasí s 16 dolary a my vcházíme do „hotelu“. Pro jistotu se ptáme i dámy v recepci: „Dieciséis (šestnáct)?“ Seňora přikyvuje a Andre nám strká účet za taxík. Nezapomněl si připočítat tip, a tak mu dáváme 11 dolarů. Na rozloučenou nám podává ruku a s pocitem dobrého obchodu v podobě 3  dolarů od dámy z recepce odchází. My jsme rádi, že jdeme na kutě. Náš strach se pomalu vytrácí. Bude to tu těžký, ale zvládneme to!

Pokud se chystáte do Jižní Ameriky, naučte se smlouvat. Díky vaší barvě pleti, oblečení a batohu na zádech je cena, kterou vám „obchodníci“ nabízejí několikanásobně vyšší než ta, za kterou danou službu nabízejí místním, a která je pro ně i tak výhodná. A pamatujte: o ceně se smlouvá vždy předem.