Sněhové podmínky V nedělním závodě klasické padesátky byly sjezdy ve zledovatělých zatáčkách nebezpečné a lyže neovladatelné. Nezkušení závodníci svým plužením a hůlkami roztaženými do stran bránili v průjezdu zkušenějším. „Srazil jsem dva Němce. Plužili těsně za sebou do stran a já neměl kam uhnout“, líčí situaci na trati další z účastníků. Do cíle přijížděli lidé i s do krve odřenými obličeji. Kdo nespadl, jakoby na Jizerské padesátce ani nebyl.
"Rychlý" sníh také divácky zatraktivnil dojezd medailistů hlavního závodu. Na bedřichovský stadion, místo startu a zároveň cíle, přijížděli čtyři nejrychlejší závodníci společně a v závěrečné rovince nabrali rychlost, kterou pocítili na vlastní tělo i v cíli čekající kameramani. Ve vzduchu po střetu létala hůlka, na zemi leželi kameramani i rozbitá kamera.
Klidné stání neměli ani ostatní lidé na bedřichovském stadionu. Od stánku s párkem ke stánku s ponožkami se po nedobrovolně klouzalo a do kopce do převlékacího stanu chodilo po čtyřech. Nejjistěji se pohybovalo u stánku s grilovaným masem, kde se popel ze spáleného uhlí sypal na zem.
„Tak kde je ten cíl?“ křičeli si sami pro sebe závodníci na posledních pěti kilometrech. Tisíci lyžaři rozjetý sníh zde tál rychleji a stávala se z něj brzdící kašovitá hmota. Po poledni navíc začal namrzlý sníh podléhat síle slunečních paprsků a klistr vhodný na ledové plotny lyže brzdil.
Nejlepší sněhové podmínky tak měli nedočkaví závodníci, kteří denně upravovanou trať testovali již od středy, ale také přes 300 lyžařů, kteří si v pátek odpoledne zajeli volnou technikou Jizerskou třicítku.
Organizace „Jsem z New Yorku, syn studuje v Amsterdamu a já se za ním přijel podívat. Doslechl jsem se o tomhle závodu a rád bych ho jel, ale nevím, kde se přihlásit“, okupuje naší lavičku opět cizinec. Radím mu, ať jede dolů do Liberce, kde je možné se přihlásit. Ptá se mě, kde to v Liberci je. Dochází mi řeč. Sama jsem po Liberci kroužila půl hodiny autem, než jsem sokolovnu našla. Nedokázali mi poradit ani místní, dokonce ani samotná sokolovna nejevila žádné známky toho, že by zrovna v jejím nitru probíhala registrace všech přihlášených závodníků.
Drobná silnější žena středního věku, s očima jak uhel, se mě francouzsky zeptala, kde se může její manžel na závod převléci. Přeci v tom velkém bílém stanu ve svahu! Nevěřila mi. Je přeci ve velkém bílém stanu! Neustále ukazovala a mluvila o bílém domě ve stráni, kde měli organizátoři své dočasné sídlo. Tak tenhle pár přijel až z Itálie a určitě není jediný, kdo německy vyslovovaným pokynům moderátora - překladatele nerozuměl.
Prostor nad bílým stanem sloužícím jako šatna připomínal v době závodu sklad tříděného odpadu. Do barevných řad byly na stojanech rozvěšeny naplněné plastové pytle. Jeden z nich se objevil při mé chvilkové nepozornosti v našem stánku, umístěného v jednom z velkých bílých stanů. Vzala jsem odpadkový pytel do ruky a nesla k popelnici. Počkat, vždyť do stejných pytlů si odkládají závodníci své věci!
Půl hodiny před startem si na lavičku v našem stánku zcela nevinně posadil vyšší muž s prošedivělými vlasy. Postupně naplnil svůj červený pytel odkládanými věcmi. Přezul se, převlékl, a až za chvíli se otočil a plynulou francouzštinou se začal omlouvat za to, že mi sedí ve stánku. Byl z Paříže a v Bedřichově byl zmatený stejně jako Italové, Skandinávci a Japonci.
Mazací servis Již v pátek se tvořila fronta před dlouhým červeným stanem s bílými nápisy SWIX. Na speciální stojany zde pokládali lyže chlapi v červených zástěrách. Po ruce měli žehličky, štětce, kartáče a zednickou fanku s teplým klistrem. Podobně to vypadalo i ve žlutém stánku konkurenční značky TOKO blíže k parkovišti.
„Prej se na to dneska hodí univerzál“, snaží se ze servismana vymámit informaci jeden z lyžařů, podávaje mu vzhledem unavené lyže. Servisman neodpovídá a namáčí štětec do fialového klistru. Majitel tři roky starého modelu lyží Sporten se posunky ve tváři dožaduje alespoň kývnutí nebo pár slov na vysvětlenou. Mladý servisman si brumlá pod vousy, že na základě svých zkušeností dnes volí klistr fialový, že na ledovém sněhu déle vydrží.
Mám bruslařské lyže s čerstvě najetými prvními 50 km. Vysoký servisman v červeném kompletu si je patřičně vychutnává. Nemá to štěstí každý den, aby mazal nové lyže. Na černou skluznici nanáší po celé délce růžový parafín a zažehlí ho. Poté stěrkou ztuhlý parafín ze skluznice i žlábku seškrabe. Původně jsem si jako nejdůvěryhodnějšího servismana v tomto stanu vyhlédla zástupce firmy Madshus, kterým byl Fin - štíhlý vysoký pán s brýlemi spadlými ke špičce nosu. Jako jediný rozmazával teplý klistr po skluznici rukou. Nakonec tento servisman připadl více než šedesátiletému člověku přede mnou. Ten však se servisem spokojený nebyl. Přišel ke mně a díval se, jak mi stahují růžový parafín z celé skluznice. „No vidíte, nakonec tihle mladí čeští kluci jsou lepší než ten cizinec. Vůbec se s tím nepáral, prostě na to kydnul klistr a bylo to. Žádný podklad, jako to dělají vám. A manželce ten klistr dokonce dal na špinavou lyži!“ stěžoval si nahlas, v doslechu mladých servismanů. Polykám slova o tom, že dávat těmto servismanům lyže s rok starým voskem je minimálně neslušnost a snažím se mu vysvětlit, že já zase nedostanu více než tento podklad, protože mám lyže na bruslení. „Aha, takže na bruslení se nedává klistr“, žasne nad novinkou a odchází.
V neděli je již situace vypjatější. Více než hodinová fronta před stánkem není optimální rozcvičkou pro účastníky dálkového běhu. Někteří jsou zde již od 6 hod, startuje se v 9 hod. U zábradlí podél tratě vytahují samostatnější závodníci z batohů přenosné žehličky na líh nebo propanbutan. Ve skupinkách diskutují nad výběrem vosků. Servismani od Swixu mají jasno – modrý podklad a růžový klistr.
V cíli Kolem poledne ti nejrychlejší již čekají na vyhlášení, které bylo pozdrženo neuznanými protesty bramborového Švéda Oskara Svarda. Prý mu vítěz před cílovou rovinkou vjel do stopy a zbrzdil ho. Prostor za cílovou páskou se zaplňuje přijíždějícími závodníky ze všech 6 startovních vln. Někteří s křečovitým výrazem na tváři, jiní s rampouchy u nosu a na bradě. Po zkušenosti s prvními závodníky organizátoři pomáhají finišujícím včas v cíli dobrzdit a snímají jim číslo. Číslo 4269 dojíždí se zlomenou holí, číslo 358 se v cíli sune k zemi. „Jelo se rukama“, sotva popadá dech absolvent 50km trati. „Až do Kristiánova to bylo rozorané, až nahoře to jelo rychle“, odpovídá na dotazy svých kamarádů a pomalu se sune ke stanu, kde se závodníci posilují těstovinami s bylinkovou omáčkou a chlebem.
Shrnutí Celkový vítěz z Norska i český medailista Stanislav Řezáč si na tiskové konferenci stěžují na turisty, kteří jim neumožnili jet v jedné ze tří stop. Nejrychlejší závodníci byli nuceni jet po okraji a riskovat tak mimo stopu zlomení holí. Jízda to byla přesto rychlá. Vítěz zajel druhý nejlepší čas v historii Jizerské padesátky (2:03,00), obhájkyně titulu z minulého roku Italka Cristina Paluselli si loňský čas vylepšila o 8 minut (2:24,27). Posledního závodníka vítá moderátor na bedřichovském stadionu před 16. hodinou.
Kateřina Smutná, čtvrtá na padesátikilometrové trati v ženské kategorii, v cíli prozradila, že má letos najeto 1500 km. Pro většinu závodníků však znamenala letošní Jizerská padesátka vůbec první najeté kilometry v této sezóně. Někoho tento masový závod motivoval k vyjížďce na hory. A pro pár desítek závodníků je touto motivací každý rok, dokonce již i popadesáté...
|