Práce na Aljašce - kuchař

Měl jsem sice zkušenosti s brigádou v pizzerii, ale tohle vypadalo na skutečnou kuchařinu.
Do aljašského města Anchorage jsem přiletěl o půlnoci, a tak jsem na letišti zůstal až do rána. V letištní hale jsem objevil reklamu hotelu, kde jsem měl pracovat, s telefonem na bezplatný odvoz z letiště. Využil jsem ho. Na personálním oddělení hotelu mě přivítala sympatická úřednice s typicky americkým úsměvem. Sdělila mi, že musím podstoupit drogový test, což je v USA u všech větších společností běžný postup. Potěšila mě informací, že v hotelu se mnou budou pracovat další studenti z Čech, Polska a z Ruska. Dokonce nám obstarala společné ubytování v domě se zahradou, který byl hned přes ulici. Ještě ten den jsem si zašel na Social Office a vyřídil SSN (social security number) - identifikační číslo, pod kterým jste evidováni na úřadech a poskytujete ho zaměstnavateli, když žádáte o práci.

První dny v kuchyni jsem byl tak trochu vedle. Problémy jsem měl především s angličtinou, protože většina kuchařů byli Filipínci a jejich výslovnost byla naprosto tragická. Už vůbec jsem nerozuměl kuchařské terminologii a ani jejich systému odměřování a vážení. Celý první den jsem proto krájel zeleninu do salátů a učil se připravovat dresinky. V závěru dne přišel šéfkuchař a zeptal se mě, jakou doma vařím polévku. Nedokázal jsem si vzpomenout na nic jiného než na hovězí. Řekl mi, abych ji uvařil. Ukázal mi asi 40litrový hrnec a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, mám-li se přiznat, že žádnou polévku vařit neumím, ale nakonec jsem se raději dal do díla. Dal jsem vařit vodu a nakrájel do ní veškerou zeleninu, kterou jsem si v hovězí polévce dokázal představit. Pak jsem byl v koncích. Jeden z kuchařů mi poradil, ať tam přidám pár lžic bujónu. A skutečně z toho byla hovězí polévka! Nicméně vzápětí ji šéfkuchař doslova zasypal pepřem, tymiánem a dalším kořením. Naprosto ji zkazil! Po pár dnech jsem však poznal, že většina jídel se velmi koření, mnohá jsou hodně mastná, jiná naopak moc sladká. To je americká kuchyně. Následujících pár týdnů jsem dělal víceméně to samé, připravoval saláty, obložené mísy pro catering, míchal dresinky a každou neděli obsluhoval na banketu hosty hotelu a veřejnost.

Po nějaké době jsem si našel ještě jednu práci na plný úvazek. Připravoval jsem na letišti jídla do letadel. Tomu jsem musel přizpůsobit pracovní dobu v hotelu. Po dohodě s šéfkuchařem jsem v hotelu začal vařit snídaně, což představovalo přípravu vajec na 10 různých způsobů, omelet, šunky, slaniny, kaší, amerických brambor atd. Byla to o poznání náročnější práce než příprava dresinků a polévek, ale po 14 dnech jsem se zapracoval a již se ke své původní práci nevrátil. Odpoledne jsem přejížděl na kole do druhého zaměstnání na letišti. Organizace zde byla o poznání lepší než v hotelu. Každý pracovník měl na daný den připravený seznam věcí, které se mají udělat. Stanovená pracovní doba se kontrolovala. Jestliže se zaměstnanec opozdil třikrát do měsíce, hrozilo mu propuštění. Na druhé straně, pokud si chtěl vzít jeden den volna, stačilo zavolat vedoucímu 2 hodiny před začátkem směny.

Přestože jsem měl dvě práce na plný úvazek a býval jsem často unavený, neprožíval jsem žádný větší stres. Kolegové a šéfové byli velmi přátelští a v kuchyních panovala pohodová nálada. Po určité době jsem zaznamenal velký pokrok v angličtině a začínal rozumět různým vtípkům mých kolegů. O zábavu tak bylo postaráno.

Pracovní smlouva se zaměstnavatelem musela být získána již v České republice. Jednu smlouvu jsem podepsal s rybárnou na Aljašce, na kterou mi dal kontakt kamarád. Na Job fairu, na kterém se v Čechách prezentují zaměstnavatelé z USA, jsem podepsal další smlouvu se zástupcem hotelu v aljašském Anchorage, kde jsem nakonec pracoval. Práce v rybárně nebyla tak finančně výhodná a navíc v hotelu jsem mohl nastoupit již v červnu. Celkové náklady včetně letenky, pojištění, víza, poplatků za získání pracovní smlouvy a pro zprostředkovávající agenturu se vyšplhaly na 55 000 Kč. Po prvním měsíci práce se mi vložené peníze vrátily.