Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Stopem po Mongolsku

Ulánbátar a život v jurtě

Zdeněk Chaloupka / 18.02.2010

Když jsme za poledního slunce vyšplhali na hřeben pohoří obepínající městečko Tariat a dosedli do suché trávy, kterou zatím stáda koz a ovcí nestačila spást, vzpomněl jsem si na jeden sychravý podzimní den. Den, kdy můj kamarád Jirka navrhl, že bychom mohli příští léto vyrazit do Mongolska. „Proč zrovna do Mongolska?“ zeptal jsem se udiveně. O státu ležícím někde mezi Ruskem a Čínou jsem toho věděl pramálo. Jirka se však mým nezájmem odradit nenechal a mluvil o zemi panenské přírody, nekonečných stepích i pohostinných lidech. O zemi bez cest, o zemi, kde se nic nepočítá na minuty. Tři čtvrtě roku uteklo jako voda a já jsem při pohledu na tyrkysově modrou hladinu Velkého bílého jezera poznal, že mluvil pravdu.

Transmongolskou magistrálou přes hranice

Vagóny Transmongolské magistrály líně projíždějí hraničním pásmem u ruského města Nauški a po chvíli se zastavují u dřevěného domku s nápisem „Mongolia“. Zmocní se nás zvláštní radost. Tak jsme opravdu tady… Před půl rokem se na dva jednadvacetileté studenty mnozí dívali s nedůvěrou, když jim vyprávěli o svých plánech na cestu do Mongolska.
V pohraničním městě Suchbátar přesedáme z obyčejné třídy do kupé, protože se chceme v klidu vyspat. Na Mongolsko padá tma, vlak sebou škubne a jeho dvacet zeleně natřených vagónů uhání k mongolskému hlavnímu městu – Ulánbátaru. Dobrodružství začíná.

Naháněči a překupníci

Sotva vystoupíme z vlaku, vrhnou se na nás naháněči nabízející ubytování v guesthousu, čili ubytování u někoho v bytě nebo v domě za velmi nízké ceny – obvykle od čtyř do šesti dolarů za osobu. Dolar funguje v zemi jako univerzální měna, oficiálním platidlem je však tugrik. Jeden dolar byl v době naší návštěvy zhruba 1400 tugriků. Měnit u překupníků na nádraží není problém, jen je potřeba znát skutečnou hodnotu měny. Bábuška v Suchbátaru nám původně nabízela za dolar pouhých tisíc tugriků…

Ulánbátar – město prachu, neutuchajícího provozu a kapsářů

V hlavním městě Mongolska sevřeném pohořím Bogd-úl žije přes milion lidí, což je více než třetina obyvatel tohoto vnitrozemského státu. Zdržujeme se zde dva dny a za tu dobu stačíme poznat třeba obludný památník Zaisan. Na kruhové betonové obruči je zobrazen příběh o tom, kterak Rudá armáda porazila nacistické Německo. Nikdo nem ůže minout ohromnou Třídu míru, jež protíná město a zavede nás až k Suchbátarovu náměstí s monumentální budovou mongolského parlamentu. Posledním lákadlem je klášter Gandan, který jako jeden z mála přežil sovětské čistky. V Mongolsku je hlavní vírou lamaistický buddhismus, leckde smíšený s lidovými tradicemi. Bohužel je nutné poznamenat, že je to buddhismus hodně zkažený. Zatímco komunismus perzekvoval mnichy a ničil kláštery, kapitalismus dal mnichům novou šanci – a ti se jí chopili. Platí se za všechno. Za focení, za bohoslužby, v areálu kláštera stojí stánky prodávající zob pro všudypřítomné holuby. Ulánbátar osciluje mezi starými tradicemi, šedým socialismem a moderním kapitalismem. Není to pěkné město a není důvod se tu zdržovat. Další den ráno nasedáme do plného autobusu. Řidiče jsme museli uplatit, abychom mohli sedět alespoň v uličce mezi sedačkami. Vyrážíme do města Charchorin.

Mongolské cesty

Cesta ubíhá bez problémů do té doby, než autobus sjede z asfaltu do pole kvůli jakési opravě silnice. Kymácí se ze strany na stranu, nahoru a dolů, což mi připadá hrozně zábavné. Po chvíli se vrací zpátky na asfalt. O několik kilometrů dál však asfalt končí definitivně. Teď už se autobus jen kymácí. Mongolské cesty necesty jsou zvláštní. Vždy existuje několik vedle sebe vyježděných cest a řidiči, s nimiž jsme jezdili, si pravidelně vybírali tu nejhorší. Cesty nedrncají. Ony se opravdu mocně kymácí, průměrná rychlost tu není vyšší než 35 km/h. Po sedmi hodinách, při nichž málem dostáváme mořskou nemoc, dojíždíme do města Charchorin, které leží na místě starobylého Karakorumu. Největším lákadlem je místní klášter Erdene-Zuu, nejstarší klášterní komplex v zemi. I když se před ním můžete za deset dolarů vyfotit s orlem a pravidelně sem přijíždějí džípy s turisty, je tu o poznání méně komerce než v Gandanu. I ranní modlitba mnichů je velmi uklidňující.

Stopem na západ

Čím více se vzdalujeme Ulánbátaru, tím více narážíme na tu tvář Mongolska, kterou tolik toužíme poznat. Stopnout auto v Mongolsku je jednoduché, zastaví totiž téměř každé. Někdy jen proto, aby nám řidič názorně ukázal, že jsou plní a nikdo další se už dovnitř nevejde. Mongolové jsou prostě ochotný národ. Za odvoz se ale platí. Není se čemu divit, při stavu tamějších cest to člověk udělá i rád. Stopujeme bílého Nissana. Do rozervané krajiny auto nezapadá. A my se poprvé seznamujeme s jevem, který později nazýváme „syndrom hamižných manželek“. Vypadá asi takto: stopařům (nám) zastaví auto. Řidič s úsměvem vystoupí a chce naložit naše batohy. Protože však chceme předejít nedorozumění, ptáme se předem, kolik za cestu bude chtít. Řidič se tázavě otočí na manželku. Té se rozsvítí oči v představě rychle nabytého jmění od turistů ze západu a vykřikne přemrštěnou částku. My naopak nabízíme částku neslušně nízkou. Možná čekáte, že nastane smlouvání. Nenastane. Většině manželek je dobrá i ta malá částka. Když nesouhlasí, jedou dál. Není problém stopnout někoho jiného.

Ticho v okolí Zezerlegu

Ke konci dne dojíždíme do města Zezerleg. Město v Mongolsku však není to samé jako město v Evropě. Každé mongolské město kromě Ulánbátaru je malé a pěšky se dá přejít maximálně za patnáct minut. Zezerleg je ve srovnání s ostatními poměrně pěkný – má centrální betonové náměstí a kousek nad ním se tyčí malý klášter. Dva dny jsme strávili v okolí města pochodem krajinou. Když jsem pak v podvečer odešel dál od stanu a hleděl na otevřenou krajinu před sebou, poprvé v přírodě jsem poznal, jak vypadá absolutní ticho.

Jak se žije v jurtě

Jedeme zadarmo! Veselý chlapík nás vzal do své dodávky a nic za to nechce. Popojíždíme však jen dvacet kilometrů do městečka Ich-Tamir, kde řidičova cesta končí. Vystupujeme v prudkém dešti, nápad navštívit jurtu se jeví jako jediné možné řešení. Jurta (správně mongolsky ger) je nejčastější způsob bydlení mimo město. Kulatý stan se dřevěnou konstrukcí se dá jednoduše sbalit a odvézt někam jinam. Podle všech vyprávění cestovatelů je každý návštěvník pohoštěn čajem a něčím malým k snědku. Jdeme tedy vyzkoušet, jestli je to pravda. Uvnitř budíme spícího Mongola, jeho žena v

enku v dešti zatím dojila krávu. Návštěva tedy nezačíná nejšťastněji. Nedá se navíc ani nic vysvětlit, protože v zemi téměř nikdo nemluví jinak než mongolsky. Přesto dostáváme pravý mongolský čaj – zbytky z listů zeleného čaje smíchané s kobylím mlékem a ochucené solí. Výsledek? Je to dobré. Skutečně. Moc dobré. A hlavně mimořádně výživné. Rádi bychom vyzkoušeli, jaké je to spát v jurtě, ale nevíme, jak to obyvatelům sdělit. Několikrát se zvedáme, přičemž dáváme obyvatelům dostatek času, aby v anglicko-mongolské konverzaci našli slovíčko „stay“ – zůstaňte. Nocleh na dnešek máme nakonec zajištěný. Nikdy jsme se však nedozvěděli, kde tu noc spaly dvě dospívající děti, které v této jurtě bydlí. Rodiče je po společné večeři poslali na motorce neznámo kam – jen proto, abychom tam mohli přespat my. Takhle nějak vypadá mongolská pohostinnost. Krajinu halí neprostupná tma a my trávíme první noc v opravdové jurtě.

V příštím dílu se můžete těšit na ledové kroupy, další mongolskou nezištnou pomoc v nouzi, Francouze, nebo třeba třídenní pochod po silnici, po níž nejezdí auta.