Pravda o buddhistických klášterech

Sedí v tureckém sedu, kolíbají se dopředu a dozadu a drmolí text z podlouhlých posvátných knih. Modlitba je doprovázena troubením na velkou bílou mušli a zvučnými údery do gongu. Každou sloku ukončuje starý láma hlubokým mručením. Naše oči již uvykly mystickému pološeru uvnitř hlavní chrámové místnosti a naši pozornost upoutává socha zlatého Buddhy umístěná přímo naproti námi. Musíme se pořádně zaklonit, abychom si mohli prohlédnout pětadvacetimetrový kolos v celé jeho kráse. Do směsi zlata a mědi při odlévání sochy bylo zalito několik svatých knih, mnoho kilogramů léčivých bylin a další buddhistické relikvie.

Nacházíme se v největším mongolském klášterním komplexu Gandantegchinlen Khiid v Ulan Bátaru. Díky své jedinečnosti a výstavnosti přežil komunistické čistky srovnatelné snad jen s Maovou kulturní revolucí a byl ponechán na odiv turistům. V současnosti působí v Gandanu asi 150 mnichů, kteří po pětasedmdesát let ztichlý komplex opět probouzí k životu.
Většina ostatních mongolských klášterů takové štěstí neměla a byla ve třicátých letech komunistickou vládou na znamení upevnění nového řádu srovnána se zemí. Na sedmadvacet tisíc lidí (hlavně mnichů) bylo popraveno, "ztratilo se" nebo bylo posláno na "převýchovu prací" na Sibiř. Kromě Gandanu zůstalo zachováno jen pár dalších klášterů, a to pouze pod podmínkou, že budou přeměněny na muzea.

V devadesátých letech, po pádu komunistického režimu, se začalo se znovuvýstavbou většiny svatostánků a stále se v ní pokračuje, přestože od roku 2000 je mongolská vláda opět komunistická. Tedy ona je vlastně neokomunistická, jak si říká, a svůj vzor vidí v britských labouristech. Kláštery vyrašily jako houby po dešti a jsou známé případy některých bývalých komunistických činitelů, kteří oblékli mnišské roucho. V roce 2002 je situace taková, že kamkoliv se v Mongolsku hnete, narazíte na nějaký, ať už v "hranatém" tibetském či v čínském slohu "se zvednutými okraji stříšek". Někdy se ani člověku nechce věřit, že stavba pochází z našeho desetiletí, jak je bohatě vyřezávaná a malovaná. Jindy je to poznat už z dálky. Strohé cihlové stěny, vlnitý plech na střeše. K duchovním účelům v Mongolsku slouží dokonce i velké, pestře zdobené jurty.

Co mi však stále vrtá hlavou je, kde se vzalo po pětasedmdesát let trvajícím zákazu buddhismu tolik mnichů, aby naplnili všechny ty nově vzniklé kláštery? Přeci mniši, kterým bylo ve dvacátých letech pouhých deset let, by v současnosti museli být osmdesátiletí stařečkové! A kolik mnichů vůbec pronásledování a internaci skutečně přežilo?

Jak se u buddhistů sluší, obcházíme místnost podél zdi ve směru hodinových ručiček a pošilháváme po malých mniších. I my jsme pro ně atrakce. Strkají do sebe, hihňají se a ukazují si na nás. Pozorujeme, jak modlitba probíhá. Tu se mnišata pošťuchují, támhle se mlátí, berou si knihy a jinde se neučila, neumí správně drmolit svatý text a jen tak hučí. Po skončení modlitby mladí lámové vstávají, vykasávají si suknice a opouštějí místnost naprosto nedůstojným úprkem ze schodů na klášterní náměstíčko. Ti dva, co se pošťuchovali, pokračují v praní přede dveřmi. Poslední se pomalu courá za ostatními a hází si hadrovým míčkem. Zkouší, jak vysoko dohodí. Právě trefil jakousi látkovou výzdobu u stropu a ona se pomalu snáší do klína zlatému Buddhovi. Mnich se rychle klidí pryč.

S překročením chrámového prahu se ocitáme v jiném světě, zalitém sluncem, plném tlustých bílých a rudých potících se amerických a německých turistů, pijících chlazenou Coca Colu z plechovky. Přijeli klimatizovaným turistickým autobusem, navzájem se vyfotí před schody do kláštera a v obchodu se suvenýry a zase odjedou. O buddhismu neví zhola nic, mnichy viděli jen na obrázku v katalogu své cestovní kanceláře a z Mongolska si pamatují akorát hotel Intercontinental, ve kterém v Ulan Bátaru bydleli, otravné horko a milé spoludovolenkáře.

Mongolové a západní turisté po jejich vzoru obcházejí a osahávají do země zapíchnutý dřevěný sloup, úplně stejný jako ty vedoucí na některých místech Čech telefonní dráty. Mongolům to určitě přinese štěstí (nebo splní přání nebo tak něco) a co kdyby to náhodou fungovalo i pro turisty. "Ty cizokrajné pověry jsou tak roztomilé!", vykřikuje obézní Američanka a potřetí krouží kolem sloupu. Co už cizinci neví, že Mongolové pokračují ve své "osahávací" pouti podél zadních zdí dvou dalších domů, které se hladí po celé délce těsně nad podezdívkou. Místo žlutého nátěru je v těchto místech černý, perfektně vyleštěný pruh. Narazí-li náhodou na nějakou dírku či nerovnost ve zdivu, zaplní jí sirkou.

Vracíme se ke vchodu, kde se dějí roztodivné věci. Tři doktoři v bílých pláštích za pultem na počkání radí Mongolům. Jak těm z Ulan Bátatru, oblečených v džínsách a značkových sportovních tričkách, tak vesničanům v tradičních mongolských délech - teplých kabátech převázaných v pase pruhem látky. Bez prohlídky a jakéhokoliv vyšetření jim na malé papírky cosi předepisují. Jestli léky nebo počet modliteb potřebných k uzdravení, to nevím. Ten nejdůležitější lékař stojí u pokladny a kasíruje od chorých penízky. V další budově sedí starší mniši na lavicích a naproti nim za stolkem věřící. Ti "svému" mnichovi platí za to, že se za ně pomodlí, tedy předrmolí určitý text ze svaté knihy. Po přečtení každé další stránky přihazují na hromádku nové bankovky. Text je psán tibetsky a mniši se jej povinně učí nazpaměť. Většina z nich, hlavě mladší, však pořádně tibetsky neumí a tudíž neví, co přesně ve svaté knize stojí. Kromě toho, tibetština čtená mongolským mnichem zní k nerozeznání od mongolštiny…

Jeden láma světí modrými fáborky ovázaný model rodinného domu. Bylo by moc drahé přivést mnicha k domu, donesli tedy "dům" k mnichovi. Jeho soused plní igelitové sáčky kadidlem a prodává je spolu s nějakými "zázračnými" lahvičkami. Mnichovi u okna zvoní mobil. Přerušuje placené modlení, v klidu vyřizuje hovor a pokračuje v práci. Vzadu v rohu dva lámové jemně plácají manželský pár svatými knihami po hlavě.

Chceme znovu vidět obrovskou sochu Buddhy. Jenže ouha, teď už po nás chtějí za vstup jeden americký dolar. Měli jsme předtím štěstí. Stejně se mnišata pod ním už domodlila a odešla. Jedinečná atmosféra je ta tam. Zkoušíme tedy jiný chrám. Náctiletý mnich hlídá vchod. Vcházíme suverénně branou a on nás nechává projít. Mongoly dovnitř nepouští. Už vidíme proč. Jeho kumpáni si do místnosti zatáhli stůl s dary věřících a vrhnuli se na něj. Všechno, co je jedlé bez milosti konzumují. Sušenky, koblihy a bonbony, ty jim chutnají nejvíce.

Na hlavním náměstíčku klášterního komplexu nám prodavač nutí velmi předražené proso. Asi se nám zlepší karma, když jím nakrmíme všudypřítomné holuby. Čtvrt kila prosa za dolar? Ne, děkujeme. Komerce dorazila i do mongolských klášterů. Naštěstí jen do těch v Ulan Bátaru. V ostatních chrámech po nás zatím nikdo nic nechtěl, ani nám nic neprodával. Zato co se rozverného chování mladých mnichů týče, je to všude v Mongolsku stejné.

Doufám, že jsem svým vyprávěním nepopudila žádného zaníceného buddhistu. Pouze popisuji, co jsem viděla očima zvídavého cestovatele, který vleze všude, kam ho jen pustí, v místech, do kterých průvodci turisty nevodí. A musím uznat, že to, co jsem zhlédla mě velmi překvapilo, často rozesmálo a hlavně utvrdilo v tom, že lámové jsou také lidé z masa a kostí. Možná zdejší zvláštní směsice tibetského lamaismu s mongolským šamanismem, možná nedostatek "zkušených" lámů, mají na svědomí fakt, že buddhistické kláštery v Mongolsku opravdu nejsou takové, jak se prezentují v západních filmech - místa absolutního duchovna, božské posvátnosti a nadpozemskosti.