Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Jiří Kalát / 21.01.2010 | ||
„Krvavý Kavkaz“, tak byla nazývána jedna z nejkrásnějších oblastí naší planety v reportážích MF Dnes. Nechci nesouhlasit, protože znám historii mnoha místních válek. Jen si říkám, že nazvat Kavkaz krvavým je vytváření mylného obrazu lidí, kteří zde žijí a pracují. Malé cestovatelské zastavení v gruzínském regionu zvaném Svanetie mě o tom přesvědčilo. | ||
Na hranicích
Po mnoha peripetiích se objevilo
turecké hraniční stanoviště. S ujištěním, že se s autobusem
setkáme na jeho druhé straně, klidným krokem míříme k budce.
Chyba. Okolo nás se prohnalo několik desítek Ázerbájdžánců a
začalo okupovat celnici. Probojovat se k okénku si vyžádalo ostré
lokty, slzy mé přítelkyně a pomoc jednoho ohromného Gruzínce.
Se štěstím na tváři procházíme první zátarasy, bohužel o
dalších pár metrů dál nás čeká situace podobná, tentokrát
na gruzínské straně. Další minuty strávené bojem, výhružkami,
další minuty plné nepříjemných obličejů… Podařilo se, jsme
v Gruzii. Ale autobus není nikde. Pohraniční ZudgigiDíky pomoci místních se nám podařilo sehnat odvoz maršrutkou (místní obdoba hromadné dopravy) až do Zudgigi. Země působí smutně a zanedbaně. Jak později pronesl můj kamarád Wolf: „Vypadá to tu jako po bombardování, ale ne po tom loňském. To, co způsobilo tuhle spoušť, tu muselo být už tak před dvaceti lety.“ Zudgigi se nachází několik kilometrů od neklidné hranice s Abcházií a je plné uprchlíků. Po ulicích se občas mihne bílý vůz OSN, který je tu naprosto nepatřičný a popravdě i zbytečný. Podle nedávné studie EU se na loňském konfliktu podílely obě strany stejným dílem, a proto není třeba zasahovat. Kam se poděly sliby amerických a evropských politiků o pomoci pro Gruzii? Zametly se pod koberec společně s mnoha podobnými. České setkání
Čekání na další mikrobus by nám
zabralo skoro celý další den, a proto jedinou možností, jak
pokračovat dál, je taxi. I po zdlouhavém smlouvání je cena skoro
třikrát vyšší než jízda maršrutkou. Ve chvíli nouze největší
se za rohem vyloupnou dva lidé mluvící česky. Jedou stejným
směrem, a tak jsme se dohodli, že se ještě dnes pojede dál.
Nakládáme batohy a čekáme na krajany. Nakonec nám ale oznamují,
že se jim nevyplatí jet dnes taxíkem, raději zůstanou na noc v
hotelu a pojedou ráno s místními. Se zoufalstvím v hlase slibuji,
že zaplatíme dvě třetiny cesty. Souhlasí a s úsměvem se
nasoukají do malého Fiatu. „Lidé by si přeci měli pomáhat,“
říkám si pro sebe se zatnutými zuby. Cesta hrůzy do MestiePřed námi je asi 150 km přes řeky,
údolí a hory. Minutu od minuty přibývá výmolů a silnice se
stále zužuje. Drhnutím podvozku o kameny se nikdo z nás nezabývá,
nejméně však řidič. Po dvou hodinách cesty kilometrovník
ukazuje ještě 80 km. Pokračujeme a s přibývajícími kilometry
se snižuje naše rychlost. „Zákaz vjezdu na most,“ tak nějak
bych si přeložil značku před vjezdem na železnou konstrukci ze
40. let 20. století. Řidiči to nedělá nejmenší starosti. Když
vidím několik prken přehozených přes traverzy místo betonu (ten
je dole v řece), říkám si, že by mělo. Zavřu oči a čekám
koupel. Ta nepřichází, jedeme dál. „To nejhorší máme za
sebou,“ uklidňuji sám sebe. Jak moc se pletu, mi dojde za několik
kilometrů. Silnice se zvedá nad řeku. Je tak úzká, že se na ni
skoro nevejdeme. Jedním bokem narážíme do skály a druhým visíme
nad řekou. Když v jedné ze zatáček spatřím, kolik z podkladu
si už odnesla eroze, nechápu, na čem cesta ještě drží. Blíží
se tunel, a tak se těším na chvilku bezpečí. Další chyba.
Tunel někdo někdy nahrubo vytesal do skály, s podpěrami se
neobtěžoval. Průjezd je lemován spadlými kameny, které jasně
dokazují pevnost materiálu kolem nás. Už vím, proč má tolik
místních aut rozbité přední sklo. Po šesti hodinách cesta
končí v malé horské vesnici jménem Mestia. Sice jsme dojeli živi
a zdrávi, ale za pár dní nás čeká cesta zpátky. Nevydařený stopRáno s batohy na zádech sháníme autobus do Ushguli. Paní recepční se směje. Ona na rozdíl od nás totiž ví, že všechny odjely už v šest ráno. Tedy asi před hodinou. Je však milá a nabízí nám svezení. Cca 180 Lárí (tedy asi 1800 Kč) za padesátikilometrovou cestu. S úsměvem na tváři odmítáme a raději odcházíme pěšky. Je krásný den a my máme dost času, nic nás netrápí. Okolní hory vypadají nádherně. Těsně za námi se objevuje ohromné auto s polskou poznávací značkou. Řidič zastavuje, vyndavá pivo a nabízí místo uvnitř. S Andrejem a Katou nám cesta ubíhá mnohem příjemněji. Bohužel přicházejí problémy. Kata dostane křeče a zvrací. Potřebuje k lékaři, a tak se naše polské auto otáčí zpět do Mestie. Pomoc od studentůJsme tedy opět na nohou. Podle mapy
jdeme dobře, podle cesty ale ne. Ta končí v plotě. Nezbývá nic
jiného než se zeptat na cestu. Nakonec se nás ujímají čtyři
mladíci, studenti, kteří domů přijeli na prázdniny. Ovčí
stezka vede mezi poli a domy. Sami bychom ji nikdy nenašli. Další
vesnice je vzdálena jen několik kilometrů. Nejsem si moc jistý,
kde vlastně jsme. Nejstarší mladík nás vede do svého domu,
představuje rodině a nabízí pohoštění. Na chvíli se vzdálí,
pak přinese informace. „Maršrutka pojede kolem sedmé večer, ale
můžeme jet UAZem, stačí jen sehnat benzin,“ vysvětluje.
Slovíčko „jen“ bylo celkem zásadní, celá operace trvala
několik hodin. Jakmile je benzin v nádrži, nasedneme - na
sedadlech pro pět nás sedí osm. Na místo určení, tedy k odbočce
do hor vzdálené třináct kilometrů, to zabere hodinu a pár
minut. Kavkazské turistické značení
Jdeme vlhkými cestami Kavkazu.
Voda je čistá a dá se pít, což dost usnadňuje pohyb v horách. Přebrodění ledové řekyDvouhodinové prodírání se spletí všemožných rostlin končí až na břehu ledovcové řeky Chkhunderi. „Původně se cesty značily pro koně,“ cituje můj mozek jednu z vět v průvodci. To vysvětluje ten potok a roští. Stejně tak to osvětluje i záhadu zmizelého mostu přes řeku. Koně se i s jezdci přebrodí, na chodce se však trochu zapomnělo. Skoro hodinu hledáme vhodné místo k přebrodění, tok je silný a voda hluboká. Spíše ze zoufalství vstupuji do proudu. Představa škrábání se potokem zpět do sedla je tou nejhorší myšlenkou dne. Ve vteřině mě po břicho obklopí ledová voda, nohy se zapírají o kameny a tělo se sune dopředu. Hlavně nespadnout. Boj trvá jen několik minut, ale je vyčerpávající. Na druhém břehu padám únavou a odpočívám. Pohoštění v Adishi
Poslední kilometry k vesnici Adishi
schne oblečení přímo na nás. Slunce zapadá a my se těšíme do stanu. Tedy to byl původní plán. Na prahu prvního domu totiž
dostaneme pozvání na čerstvý domácí chléb. Žaludky neodolají
volání, vezmou s sebou tělo a mozku se neptají. Ze stolu se nese
vůně místního pečiva a sýru. K nim se posléze na oplátku
připojí i láhev české jablkovice a hostina může začít. I
přes omezené komunikační schopnosti se naše společnost za
chvíli rozrůstá o několik mužů z vesnice. Ženy se nás
očividně bojí, mezi muži všech věků není ani jedna. Čilá
výměna slovní zásoby trvala nakonec několik hodin. Na konci svých sil
Celý následující den stoupáme do kopce táhle a pomalu. Ke všemu ještě prší a kvůli mlze není vidět na metr. Nejhorší den. Na jídlo není ani pomyšlení, prázdné žaludky nás neuvěřitelně bolí. Čokoláda dává sice energii, ale prázdnotu nenaplní. Smutný pochod a ticho, noha nohu mine, pořád dokola. Po poledni se cesta zlomí. Jak volně a vytrvale stoupala, tak rychle nyní prudce klesá do údolí. Na rozbahněné pěšině si musíme dávat neustále pozor. Jedno uklouznutí a můžete skončit o pár desítek metrů níže. Pohostinní starousedlíciVyčerpání si vyžádalo
zastávku. Pod stromem na náměstí se naskytlo ideální suché
místo chráněné před větrem. Pomalu zavírám oči, najednou si
ale všimnu přicházejícího dědy. Mrká na mě a hned se snaží
zjistit, odkud pocházíme. Než se moje oči rozkoukají, jeho
manželka přináší víno, sousedka chléb se sýrem a zeleninou,
synovec cigarety. Starcova řeč je nezastavitelná stejně jako
touha dolévat místní víno. Vypráví nám o historii vesnice a
stěžuje si na mladé, kteří odcházejí za „lepším“ do
města. Nectí prý tradice a kvůli nim zde všechno zanikne. Dávám
mu za pravdu. Všichni místní mladíci, které jsme potkali, ve
městě buď studovali, nebo se tam chystali. Žít v zapomenutých
horách bez spojení, silnice a internetu se nikomu nechce. Hlava se
mi točí z množství vína, nohy mám přesezené z odpočinku.
Pozvání ke spánku ale odmítáme, musíme jít dál. Ten večer
dostaneme ještě další dvě nabídky k noclehu. Děkujeme a jen
těžko vysvětlujeme naši touhu spát ve stanu u řeky vzdálené
několik kilometrů od náměstí. Celá vesnice si o nás musí
myslet, že jsme blázni, kteří odmítají postel a čisté
povlečení. Větší bezpečí než v PrazeKruh se pomalu uzavírá a my se
vracíme do Mestie. Déšť se střídá se sluníčkem tak rychle,
že ani nestíhám sundavat a nandavat pláštěnku. Nevadí, kašlu
na to. Pořádné jídlo ve vesnici a kafe nás nabudí na další
cestu. Jedeme do přístavu Poti, tedy pryč ze Svanetie a poté i
Gruzie. Posledním dobrodružstvím má být cesta zpět přes
podemleté cesty a nestabilní tunely. Ale hned v prvopočátku mne
přemůže únava a spím jako malé dítě. Oči se opět otevřou
až několik kilometrů od Zudgigi. Během těch několika dní jsme
potkali mnoho lidí se zbraněmi na celkem odlehlých místech.
Přesto musím říct, že jsem se tam cítil mnohem bezpečněji než
po půlnoci v Praze na Václavském náměstí nebo na hlavním
nádraží. | ||
| ||
Přečteno 5596x | ||
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |