Zimní přechod Oravských a Kysúckých Beskyd

Oravské Beskydy vyplňují severní část Oravy, kde tvoří státní hranici s Polskem. Směrem k jihu přechází v pohoří Oravská Magura, na západě sousedí s Kysúckou vrchovinou, na jihu s Malou Fatrou a Velkou Fatrou a na východě hraničí s pohořím Roháče a Podtatranskou kotlinou. I když se jedná o třetí (po Vysokých a Nízkých Tatrách) nejvyšší pohoří Slovenska, leží jaksi mimo zájem davů turistů a nabízí nezničenou přírodu a pěknou pohraniční hřebenovku s nádhernými výhledy na ostatní Slovenské hory.

Babí hora

Druhý svátek Vánoční jsme se sešli večer na hlavním nádraží v Praze, podle statusu jsme zabrali patřičné místo ve vlaku (pracující lehátko a studenti kupé) a vyrazili vstříc našemu zimnímu dobrodružství.
Okolo 4:30 jsme dorazili do Ružomberoku, odkud jsem se busem přesunuli do Dolního Kubína, kde už na nás čekal poslední člen výletu - Peťo. Po krátké snídani jsme se přesunuli na zastávku s tím, že za chvilku přijede bus a my s ním pojedeme dál. Ovšem po chvilce čekání jsme se museli smířit s tím, že se řidič trochu seknul, a odjel poněkud dříve, než bylo zdrávo. Další autobus měl odjíždět za chvilku tak jsme si na zastávku šli stoupnout raději ještě o trochu dříve.
Na druhý pokus se vše vyvedlo a my se dostali do další čekárny ve městě Námestovo a odtud dalším autobusem do naší cílové cestovní a startovní pěšácké Oravská Polhora, Jednota. Ovšem až poté, co jsme cestou projeli asi kolem 5 jiných Jednot. Pěšáckou část začínáme stupáním po žluté směrem k Babí hoře.
Jen co jsme vyšli nad mraky, naskytl se nám krásný výhled na oblačné moře, ze kterého vykukovali jen okolní pohoří. V dalším úseku cesty jsme již nasadili sněžnice. Na vrchol se škrábeme, až když už se začalo pomalu stmívat. Na vrcholu (Babia hora 1 723 m.n.m.) jsme si dali čokoládu, pokochali se výhledy, ale protože tam ukrutně fučelo, tak jsme se vydali na další cestu, a to po červené po hřebeni, hledat si nějaký nocleh.
Vhodné místo jsme našli v sedle Brona (1 408 m.n.m) a pokusili se rozdělat oheň. Podařilo se nám vyrobit jakousi sněhovou jámu a trochu prohřát suroviny na večeři, kterou jsme nakonec připálili na vařiči :-). Ale i to byl vzhledem k podmínkám (přes metr sněhu a nic moc dřevo) celkem slušný výkon. Zalezli jsme do spacáků, vzpomínali na teplo a začali se klepat k ránu.

Sedlo Brona -> sedlo pod Beskydom

Nový den nás vítá opět inverzí a mraky pod námi. I tak ale musíme boty zavazovat s mezipauzou na prohřátí rukou. Pokračujeme na Malou Babí horu. Ač je cesta prošláplá od lidí, kterých je už okolo 9. hodiny dost (dalších cca 10), celý den jdeme ve sněžnicích. Z Malé Babí hory (10:00) sledujeme modrou značku až do Jaloveckého sedla, odkud si cestu zkracujeme po žluté, na které vydatně obědváme a vaříme čaj z vody z potoka namísto sněhu (šetříme plyn). Zjišťujeme, že přemrzlá okurka není dobrá ani jako zmrzlina.
V Horných Gluchačkách se opět vracíme na čáru na hřeben a přes vrchol Javorina dojdeme až do sedla pod Beskydom (16:30), kde po Rosťově průzkumu obsazujeme roubenku (http://www.boudy.info/bouda.php?txt=cz&id=799&st=def&p=def), či spíše seník asi 200 m od turistické cesty směrem do Polska. Nejsou tam funkční kamna, nejde zcela uzavřít a na "půdě" profukuje, tak raději ve vnitř stavíme stany, které se vešly oba (2x2x2 m) na senem vystlané patro. Druhá (užší) strana patra by jistě ještě jeden pojmula. Gauč naproti opřeným dveřím (vratům) nakonec nikdo nevyužil.

Dobytí vrcholu Pilsko

Ráno jsme se probudili do ledové jeskyně, ve kterou se během noci proměnil náš stan. Vše, co jsme přes noc vyfuněli, se proměnilo v led, který na nás při sebemenším pohybu padal ze stěn stanu. Další šok byl, když Rosťa oznámil, že mu přes noc zmrzlo víno. „Tak to jsem ještě nezažil!“ Jediné co tedy zůstalo tekuté, byl rum, studený čaj v termoskách a samozřejmě slivovice.
Nad krajinou se vznáší lehký mlžný opar a my pomalu stoupáme klidnou, jako by spící krajinou na vrchol Beskyd (923 m.n.m.). Stále pokračujeme po modré Slovenské a červené Polské hřebenové značce, převážně lesem. Jen občas přecházíme přes nějakou mýtinu či průsek, ale díky mlze stejně nic nevidíme.
Asi po hodině a půl se obloha začíná projasňovat a přicházíme do sedla Hliny, kudy vede silnice a nachází se zde bývalá celnice. Dnes je zde jen jakýsi hotel, dvě směnárenské budky, stánek se suvenýry a hlavně veřejné záchodky s teplou vodou. Dáváme si malou pauzu a natáčíme si do termosek a lahví horkou vodu.
Asi po hodině, posilněni další dávkou vánočního cukroví, začínáme stoupat na vrchol Pilsko. Stoupáme opět hraničním průsekem po modré značce (výhodnější než po červené, která vede přes polské lyžařské středisko Hala Miziowa) zasněženým lesem a při pohledu zpět se můžeme kochat výhledem na prošlý hřeben Beskyd a ve vyšších partiích i pohledem na panorama zasněžených Vysokých Tater a Roháčů. Čím blíže jsme k vrcholu, les se stává řidším, vzrostlé smrky nahrazuje sněhem zasypaná kleč a dělá se stále hezčí počasí.
Po dvou a půl hodinách se 750metrovým převýšením stojíme konečně na vrcholu Pilska (1 557 m.n.m.) a v mrazivém větru se můžeme kochat pohledy na všechny světové strany. Opět se rozplýváme nad výhledy na zasněžené Tatry, Babí Horu, hřeben Beskyd, omrzlé Polské nížiny a nebo hřeben Malé Fatry. Bohužel je zde opravdu velká zima a vítr, tak děláme společné vrcholové foto a dáváme se na „zbabělý“ ústup dolů.
U rozcestníku Piec Kopców si nebyli jistí, kudy vede správná značka, tak jsme se  vydali zkratkou podle GPS přímo dolů na západ. Byl to docela prďák, tak jsme si při sestupu na sněžnicích užívali i dost legrace. Zpočátku jsme šli ve stopách sněžných skútrů, které tady „zastřihují“ místní kleč, ale v nižších partiích jsme spadli do hlubokého dosud netknutého prašanu, ve kterém jsme se i se sněžnicemi bořili až po pás a někdy ještě hloub :-)
Všechno hezké však jednou končí a i my jsme se nakonec dostali opět na širokou vyrolbovanou červenou značku. Sluníčko už pomalu zapadalo, a my tak mohli sledovat každodenní neopakovatelný zážitek, kdy se obloha před námi barvila do oranžova a vrchol Pilsko, který jsme měli za zády, byl zahalen do růžového hávu z posledních dnešních paprsků. Když obloha vybledla, rozhodli jsme se postavit naše stany vedle cesty, kousek před vrcholem Trzy Kopce (1 216 m.n.m.).
Po zkušenostech z prvního dne jsme se ani nepokoušeli rozdělávat oheň a vařili na plynu. Aby bylo možné uvařit, museli jsme bomby hodně přemlouvat anebo, jako Jakubáč, zahřívat mezi nohami a doufat, že se mu vařící těstoviny nevylijí na potomstvo :-)

Temnou nocí do sedla Prislop

Po snídani opět vyklepáváme ze stanů oloupanou jinovatku a valíme dál. Slunce nám svítí do zad a my brzy zdoláváme Trzy Kopce a následně i Magurku (1 142 m.n.m.). Hřebenovka je opět jen úzkou pěšinou vedoucím v nevelkém průseku lesa. Setňa se snaží rozluštit systém číslování hraničních patníků, ale stejně jako předchozí dny, se to nedaří.  Výhoda těchto kamenných strážců nicméně je, že jsou zakreslený v mapě, a tak jsou plnohodnotným orientačním bodem.
Za krásného počasí s chutí pokračujeme přes Wielki Groń na Hrubou Bučinu (1 132 m.n.m.) Odtud už je to coby kamenem dohodil na Krawców Wierch (1 064 m.n.m.), kde si v nedalekém schronisku PTTK dáváme čaj a rozhodujeme se pokračovat až do sedla Prislop.
Po modré značce míjíme další zrušenou celnici v sedle Glinka. Přes menší vrcholy Sollsko, Smerekóv maly a Jaworzyna postupujeme poměrně rychle. Nemáme moc vody, a tak se s Jakubáčem pouštíme do okusování zasněžených větviček listnáčů. Na vrchol Úšust (1 155 m.n.m.) dorážíme už za tmy tmoucí, následný sestup tak celkem stojí za to. Dole zjišťujeme, že z listnáčů to není ono a olizujeme jedli, načež se přidává i Martin, protože jedině jedle je prý jedlá :-). I přes zmrzlinové osvěžení však sil ubývá, a tak se na vrchol Panski Kamien škrábeme poměrně dlouho. Další cesta nočním lesem už opravdu moc záživná není, a tak rádi v sedle Prislop konečně shazujeme batohy. GPS ukazuje 28 našlapaných kilometrů.
Mírné zklamání  přichází ve chvíli zjištění, že ve srubu ani bývalé celní budce nejsou kamna. Za srubem (http://www.boudy.info/bouda.php?txt=cz&id=800&st=def) je ale ohniště s lavičkou, a tak razíme na dřevo a rozděláváme oheň. Jde to o dost lépe než předevčírem, a tak brzy tavíme sníh, vaříme čaj a sušíme, co se dá.
Sestoupení do doliny a Silvestr ve vlaku
 Po noci strávené namačkáni v bývalé strážní budce vedle hromady odpadků jsme se po snídani nasoukali do na kost zmrzlých bot, které svou tuhostí připomínali spíše lyžáky, a vyrazili po zelené do ostrého kopce na Rycierovu horu (1 225 m.n.m.).
 Hřebenová pohraniční cesta nás spolehlivě vede na další kopec – Májov (1 134 m.n.m.), odkud je z paseky nádherný výhled na Tatry. Dál jsme pokračovali v duchu v mokrých botek po červené značce, která nás vedla přes vrcholy Priehybok, Klkula a Javorina. Na Javořině jsme sundali po čtyřech dnech naše sněžnice, neboť to už bylo pohodlnější bez nich a začali se opět učit normálně chodit. Vrchol Bugaj (1 140 m.n.m.) jsme ze severu obešli a téměř traverzem jsme se dostali až do sedla Orol (1 119 m.n.m.), odkud jsme zahájili výstup na náš poslední vrchol – Veľká Rača (1 236 m.n.m.).
S vidinou vyhřáté světničky a talíře s kouřící polévkou jsme kopec téměř vyběhli. Ještě před tím, než jsme se nechali zlákat teplem a suchem, jsme si vyběhli na vrchol nafotit a pokochat se jedním z mnoha neopakovatelných západů Slunce. Výhled z Velké Račí stojí opravdu zato, neboť jako na dlani před sebou máme hřeben Tater, Malé Fatry, Beskydy nebo Martinské Hole. Hlavně pohled na do růžova zbarvený Velký Rozsutec patřil k těm nezapomenutelným.

Silvestrovský večer

Na chatě jsme si objednali horký čaj, horkou fazolovou polévku a jen Vítek si dal vlažný, za to však dražší, guláš. Jediné, co nám kazilo radost a plány, byl fakt, že nás tu nenechají přespat, a to ani na chodbě. Peťo se tedy pokoušel zjistit nějaké spoje z Oščadnice, ale moc optimisticky to nevypadalo. Tak jako tak, tady zůstat nemůžeme, takže jsme se vydali, s vidinou Silvestrovské noci v mokrém spacáku a zmrzlém stanu, dolů do údolí.
 Nejprve jsme šli po zelené značce až k sjezdovkám a pak dolů po červené sjezdovce, kde právě probíhalo večerní lyžování. Dole byla ještě větší kosa než nahoře, a tak pro většinu z nás byla cesta v totálně mokrých botách naprostým utrpením. V Oščadnici na zastávce u kostela jsme zjistili, že nám za dvacet minut jede autobus do Čadci.
V Čadce jsme se, asi díky naší celkové únavě, rozhodli pro jedinou připadající možnost, a to jet domů, do Čech, do Vlašimi, do tepla .... Takhle jsme si sice Silvestra původně nepředstavovali, ale co se dá dělat. Před zavřenou reštauráciou v rohu nádraží jsme si uvařili na plynu večeři a vlakem se vydali do Čech.