Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Turistika > hory

Bílé Karpaty na sněhu i na blátě

Lukáš Urban / 28.03.2008

Po řadě letních, jarních i podzimních výletů jsme naplánovali pořádnou zimní akci, přechod Nízkých Tater. Zkušenosti však chyběly, a tak jsme za nimi vyrazili na krátký víkendový výšlap po Bílých Karpatech, které máme z Brna docela blízko.

V sobotu nás budík vytrhl ze spaní ještě za tmy a po sedmé hodině jsme si to už uháněli směrem ke slovenským hranicím. Cestou začalo vycházet slunko, rýsoval se krásný den. Jen s tím sněhem to bylo horší, pole, louky, lesy, vše bylo holé. To se však změnilo, když jsme se přehoupli přes první hřeben Bílých Karpat. Jejich jméno nezklamalo. Sjeli jsme do údolí a ve vesničce Květná našli místo na parkování.

Ztraceni v mlze

Po zelené jsme začali lesem stoupat na hřeben Bílých Karpat, kterému vévodí nejvyšší vrchol Velká Javořina (970 m n. m.). Sněhu postupně přibývalo. Asi po půl hodině a mnoha výškových metrech se o slovo přihlásily sněžnice. S nimi to šlo hned lépe. Kousek pod hřebenem jsme vystoupali do mraků a vyrazili po hřebenu k Velké Javořině. Viděli jsme tak na padesát metrů. Minuli jsme vleky s hrstkou lyžařů a najednou se před námi z mlhy vynořila budova. Byla to horská chata, kde ale bohužel nevařili. Venku v zavřeném bufetu jsme z vlastních zásob poobědvali a pokračovali k nejvyššímu vrcholu naší trasy. Mlha stále houstla, nebylo vidět ani na dvacet metrů. Navíc se přidal silný vítr.

Dílo okamžiku

Červená značka se ztrácela a znovu objevovala. Skoro jsme narazili do velké budovy, která stála na vrcholu. Ve skutečnosti se jednalo o vysoký vysílač, ale to jsem zjistil až druhý den z protějšího hřebene. Vítr s námi cloumal a v nejsilnějších poryvech jsme byli rádi, že stále stojíme na nohou. Tušili jsme, že tady někde musíme odbočit z hřebene a začít se vracet po červené. Za chvilku se skutečně červená vydala vpravo dolů. „Skvělé! Našli jsme to,“ říkáme si s Jirkou. Z kopce se šlo na sněžnicích parádně. Chvíli jsem i běžel a užíval si sněhu i s krosnou na zádech. Asi po hodině a půl chůze po mírně se svažujícím hřebeni se zarazím a říkám: „My jdeme po hranici!“ Zarazil se i Jirka, bylo mu jasné, že je zle. Celou dobu jsme šli špatně. Nezbývalo než se otočit a znovu dobýt vrchol Velké Javořiny, tentokráte od jihu. Nechápali jsme, jak je to možné. Až důkladné studium mapy vše vysvětlilo. U budovy na vrcholu jsme minuli asi o dvacet metrů rozcestník, kde odbočovala naše červená. Šli jsme dále a našli asi po padesáti metrech druhou červenou směřující dále po hřebeni. V neznámém terénu a husté mlze to bylo dílo okamžiku.

Konec únavného dne

Sešli jsme tedy z hřebene po správné cestě a našli si vhodné místo pro spaní. Do stanu jsem se už opravdu těšil. Nohy mě bolely únavou po celodenním pochodu a hlavně od puchýřů, které se mi vyklubaly na patách. Botky jsem měl docela nové a málo prošlapané. Stan jsme rozdělali v mžiku, zalezli dovnitř na karimatky a začali vařit večeři. Uvařili jsme kuskus v roztátém sněhu a koukali se, jak se nám všude sráží voda. Nejen na stanové plachtě, ale i na podlážce pod karimatkami. Bylo potřeba dávat pozor, kam člověk sedá a šlape. Byla už úplná tma, i když bylo jen šest hodin. Usnul jsem ihned.

Nepříjemné probuzení

Ráno jsme ze spacáků vylezli až před devátou hodinou. Byl jsem úplně v šoku. Vše bylo mokré. Voda se srážela na spacáku, na karimatce a tekla i ze stanu.

Teplota kousek nad nulou je pro zimní táboření snad to nejhorší, co nás mohlo potkat. Vylezli jsme ven a začali vařit snídani. Koukám na hrnec, spodek je celý modro-fialový a dno má pěkně zkroucené. A to byl ještě večer úplně nový. Další z mnoha cenných zkušeností této cesty. I vařit ze sněhu se musí umět a používat na to drahé titanové nádobí není dobrý nápad.
Klesali jsme po hřebínku stále dolů, sněhu ubývalo. Nedlouho po odchodu jsme zuli sněžnice a pokračovali bez nich. Po sněhu nebylo ani památky. Na rozcestí jsme zvažovali mezi kratší osmi kilometrovou trasou a delší variantou. Myslel jsem na svoje bolavé nohy, ale nakonec jsme se vydali na delší cestu, vždyť je teprve dopoledne. Po chvíli jsme sešli ze značky a vystoupali po louce na kopec s úžasným výhledem. Konečně jsme viděli, kde jsme včera chodili a bloudili. Sluníčko nás pěkně hřálo, vítr nefoukal, jednoduše odměna za včerejší utrpení.

Bahenní lázeň

Trasa vedla dále po polní cestě. Místy ležel sníh, místy bylo bláto. Zdálo se nám, že budeme za chvilku u auta, tak jsme si sněhu užívali, až z toho Jirkovi promokly botky. Netušili jsme, že bude cesta ještě pěkně dlouhá. Když už se mi zdálo, že to nějak dlouho trvá, našel jsem zkratku přes pole. To nebyl dobrý nápad. Za chvilku měla každá bota pět kilo. Bahno přes špičku stoupalo až ke tkaničkám a sněhové návleky začaly chránit proti úplně jiné hmotě, než mají v názvu.

Česnečka na závěr

Pole jsme naštěstí překonali a po lesní cestě se pustili dále. Cesta byla rozježděná od traktorů a zafoukána sněhem. Člověk nevěděl jestli šlápne do stopy, nebo na ní. Často jsme trefili pod sněhem ukrytou kaluž. Jít tudy bylo opravdu větší utrpení než blátivé pole. Naštěstí přišla asi po kilometru louka a dále zelená, která se svažovala dolů do vsi, kde na nás čekalo auto. V hospůdce jsme si dali česnečku a vyrazili na cestu do Brna. Slunko už bylo dávno schované za obzor.