Domluva v turecké nemocnici

Při pohledu na město z vyhlídky nás zaujal kopec trčící nad městem. Když jsme k němu přišli, zjistili jsme, že je skrz naskrz prošpikován chodbičkami a že pod zemí ukrývá prastaré svatyně a tajné místnosti. Sundali jsme batohy, nasadili čelovky a pustili se do prolézání. Všudypřítomný prach nám nevadil a my se protahovali úzkými štolami, bloudili ve spletitých chodbách a byli neustále překvapováni, když jsme vylezli úplně někde jinde, než jsme čekali. Rozděleni na několik skupinek jsme si hráli na myši v ementálu.
Byl to opravdu skvělý zážitek – až do okamžiku, kdy jsme se seběhli ke kamarádovi, který si zlomil zápěstí. Llezl komínem, uklouzla mu noha, a spadl nešťastně na ruku. Zlomenina naštěstí nebyla otevřená, ihned jsme ji dali chladit pod proud studené vody z kohoutku. Docela štěstí, že tam byl – na tak vyprahlém místě. Hořečnatě jsme přemýšleli, co udělat dál. Nejdříve jsme zkusili volat 112. K našemu zhrození však slečna na druhém konci neuměla ani slovo anglicky! Museli jsme vymyslet něco jiného. Poblíž pracovali na vykopávkách dělníci, divokou gestikulací jsme jim naznačili, aby přišli. Když jsme jim neustále opakovali „ambulans“ – jediné slovíčko, které jsme pro tento případ znali – rychle pochopili a vysílačkou přivolali sanitku. Nemocnice byla hned pod kopcem, a tak jsme viděli, jak během minuty odtud vyjela sanitka a zamířila k nám. Naložila kamaráda, se kterým jel jeden z nás jako doprovod, a během pár minut se nám ztratila z dohledu.
Přesunuli jsme s batohy na náměstí a šli se poptat na kamaráda do nemocnice. Při vstupu se nám naskytl zajímavý pohled – chodba nemocnice sloužila jako jedna velká čekárna. S mírnými předsudky jsme pozorovali dění v nemocnici, ale všude bylo naprosto čisto. U okénka, které vypadalo jako příjem nebo informace, jsme se anglicky zeptali na našeho kamaráda. Zřejmě nám nerozuměli a asi jsme gestikulovali příliš opravdově, protože nás ihned zavedli do místnosti, kde seděli kolem stěn čekající pacienti a v rohu závěs odděloval lůžko od zbytku místnosti. Doktor nás pozval za závěs. Usoudili jsme, že nám chtějí ošetřovat zlomenou ruku, po chvíli se nám však podařilo situaci vysvětlit. Doktor byl tak laskavý, že telefonicky  zjistil, kde náš kamarád je – byl převezen do města Nevşehiru.
Sdělili jsme tuto novinu ostatním z naší party a odebrali jsme se do parku. Ve stínu jsme tu čekali, než se ti dva vrátí z nemocnice zpět. Dostavili se za několik hodin: kamarád dostal sádru, ve které však měl vyříznutý otvor na kontrolu odřeniny. Doktoři se báli infekce. I když byl pojištěný, v nemocnici po něm chtěli hotovost. Naštěstí to bylo v přepočtu něco kolem 1000 Kč. Kamarád byl odhodlaný s námi pokračovat i s rukou v sádře. Musel však další den ráno do nemocnice na kontrolu kvůli infekci. Naštěstí mezi Ürgüpem a  Nevşehirem jezdily pravidelně autobusy. Přespali jsme tedy na verandě před turistickými informacemi, kde měli o víkendu zavřeno. Velké štěstí měl mimo jiné i v tom, že doktor, ke kterému se první den dostal, uměl jako jediný v nemocnici rozumně anglicky. Ochota lidí v nemocnici (ale i jinde) a obecně všech Turků, se kterými jsme se dostali do styku, je obrovská. Ovšem znalost angličtiny je mizivá.
Museli jsme dál – pustili jsme se tedy do okolí Ürgüpu, kde na nás čekala další nádherná místa – zapomenuté domy vytesané do skály v několika patrech, malované raně křesťanské svatyně, tmavé chodby a políčka s vínem ukrytá ve spletitých skalních  roklích, ve kterých jsme se další dva dny potulovali. Po cestě na západ jsme se ještě podívali k moři v letovisku Antalya, na věčné ohně v parku Olympos, do spíše betonových než travertinových Pamukkale – řeckého města Hierapolis, do Izmiru a pak už přes Dardanely domů. Kamarád se zlomenou rukou s námi v pořádku zlezl ještě pohoří Ala Dağlar a stopoval s námi celou cestu až do Bulharska, odkud jsme jeli vlakem zpět.
Po návratu mu však na kontrole řekli, že ruka špatně srostla. Zápěstí mu museli znovu zlomit a sešroubovat. Ještě teď ji nemá úplně v pořádku a už asi nikdy mít nebude. Bere to však statečně – už teď ho lanaříme – nejlépe zase někam na východ.