Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Turistika > hory

Zrádné pohoří Parnassos

Michal Vačkář / 20.05.2007

Na konci května se na svých toulkách Řeckem rozhoduji, že se pokusím o výstup na nejvyšší vrchol pohoří Parnassos a zároveň třetí nejvyšší řeckou horu jménem Liákoura, tyčící se do výšky 2455 m.n.m. Zdá se to být snadný cíl, který se během výstupu pro mě stává jednou z největších lekcí uštědřených horami.

K úpatí pohoří Parnassos se dostávám z Delf po deseti kilometrech pochodu po rozp

álené silnici vedoucí do městečka Arahova. Arahova je především zimním letoviskem, a tak na mě všichni koukají jako na blázna, když sháním podrobnou trekovou mapu. Nechápou, proč chci jít do hor, když lyžařská sezóna již dávno skončila! S nepochopením se setkávám i v místních outdoorových obchodech, až nakonec mapu dostávám v knihkupectví.
Utrácím pár Euro za balenou vodu a pln optimismu stoupám po stezce. Podle mapy by měla traverzovat hradbu skal tyčící se nad městečkem. Po pěti kilometrech se však ocitám na stejném místě, odkud jsem vyrážel. Mapu za 7 Euro tedy začínám považovat spíše za hrubý náčrtek hor a téměř zbytečnou zátěž v batohu. Po několika dalších pokusech, kdy „značená“ stezka skončila buďto nad strmým srázem, nebo u třímetrového plotu, rezignuji a pokračuji dále podle kompasu a intuice. To je totiž jediné, podle čeho se v těchto horách dá chodit. V mapě jsou sice jednotlivé stezky okomentovány např. „dobře znatelná“ či „méně znatelná“ cesta, ale i „dobře znatelná“ stezka se hledá s největším úsilím a „méně znatelná“ ve skutečnosti neexistuje vůbec.
Po třech hodinách mírného stoupání se napojuji na znatelnou (nikoliv však

značenou, jak je uvedeno v mapě) stezku, a pokračuji dále směrem k hlavnímu hřebeni. Pomalu si hledám přívětivé místo na bivak. Se setměním provizorně bivakuji v prudkém svahu a v relativním závětří si vařím čaj na zahřátí.
Když brzy ráno vyrážím, je obloha zatažená, drobně mrholí a citelně se ochladilo. Stezka se mi opět ztrácí. Prudkým stoupáním k hřebeni Gherondovrachos, jehož součástí je i vrchol Tsarkos (2415 m n.m.), pokračuji tedy pouze podle kompasu. Po dvou hodinách se ocitám na hřebeni, ale zjišťuji, že jsem se poněkud odchýlil, stojím totiž na vedlejším bezejmenném vrcholu ve 2322 m.n.m! Počasí se začíná rapidně zhoršovat, po vrcholcích se valí mlha, teplota klesá k pěti stupňům, prší a fouká silný vítr. Rozhoduji se pro náročný sestup z hřebenu do údolí a následný výšvih na Liákouru vzdávám. Raději budu pokračovat po jediné skutečně značené trekové magistrále dolů na silnici vedoucí do městečka Aghoriani.
Je to dobré rozhodnutí. Strhává se prudká bouřka s krupobitím, blesky křižují oblohu a sjíždějí do okolního svahu. Během deseti minut je na zemi deseticentimetrová vrstva krup. Během náročného sestupu se několikrát ocitám na zádech. Počasí dále znesnadňuje již tak náročnou orientaci. Postupně ztrácím pojem o tom, kde se přesně nacházím a prostě jen sestupuji dolů. Po dvou a pů

l hodinách docházím do opuštěného lyžařského centra, kde nacházím na pár desítek minut útočiště. „Zbývajících 15 km do Aghoriani již nějak doklepu,“ říkám si, když pokračuji dále dolů po asfaltové silnici. Stále prší. To ovšem ještě netuším, že nejhorší zjištění mne teprve čeká. V Aghoriani se dovídám, že žádný autobus tudy nejezdí a musím sestoupit dalších 18 km do Amfiklie. Dalších 18 km po klikatící se asfaltce dolů! Promočený, unavený, hladový a s nohama plnýma otlaků a puchýřů se vydávám na tento osmnáctikilometrový očistec. Nikde okolo silnice není možnost přenocovat, všude jsou jen skály a ostružiníky. Začíná opět vydatně pršet. Stopovat tu není co, nic nejezdí. Jediným zpestřením v zoufalém počítání kroků, aby mi cesta lépe ubíhala, je škorpión, který mi zkřížil cestu.
Tento den by se dal klidně nazvat „Jak mi Liákoura nedala a ještě jsem dostal od hor přes hubu,“ říkám si v duchu, když po dnešních téměř 50 km dorážím do údolí u města Amfiklia a stavím stan v pšeničném poli. Hory jsou známé svými náhlými zvraty v počasí, paradoxně o to víc mě takový zvrat překvapil ve slunečném a teplém Řecku.

Domluva v turecké nemocnici

Přečteno 8647x