Improvizace - vaše záruční lhůta na cestách

To jsou otázky, které by zkušený trekař očekával od svého čtyřletého dítěte, právě procházejícího fází zvědavosti a týrajícího rodiče čtyřiadvacet hodin denně nesmyslnými dotazy. Zkušenější, extrémní trekař, si je občas sám klade doma, aby nevyšel ze cviku a poté nebyl překvapen na čtyřměsíčním pochodu divokou Asií. Snaží se odhadnout správné odpovědi a podle nich se zařídit. Nejzkušenější, nejextrémnější trekař ví, že jediným možným řešením je naprostá improvizace…

Opravná sada
"Nikdy nevyjíždím bez ochrany!" oznamoval s kamennou tváří kdysi v osvětné televizní reklamě kovboj. Já zase nikdy nevyjíždím na cesty bez sady silných a velkých jehel, co nejpevnější režné niti, náprstku, "na všem držící" stříbrné izolepy a vteřinového lepidla. Vím, že to všechno budu potřebovat a nevěřili byste, jak je obtížné ve zbytku světa tyhle věci sehnat.

Jehla a niť - záruka samostatnosti
Vzpomínám si, když jsem na cestě Marokem poprvé zašívala krosnu. Měla jsem zánovní šedesátilitrovou Patagonku od Treksportu, přetíženou asi jen o pět kilo. Po třech týdnech mi praskl na rameni popruh od tráku. Usedla jsem do prachu silnice, Petr stopoval a já zašívala. Jediné dvě jehly jsem o silnou vrstvu látky zlámala. Další jsme kupovali na velkém trhu ve Fezu. Všichni prodávali všechno, jehly však nikdo. Vybrali jsme si chytře vypadajícího obchodníka s látkami a předvedli mu, co chceme. Poslal svého synka kamsi a kluk se za chvilku přihnal s jehlou velkou skoro jako pletací. Prodavač za to tenkrát chtěl pro kluka (a pro sebe) hrozně moc peněz. Dali jsme mu čtyři koruny a šli.

Byla jsem hrozně naštvaná, že první defekt na krosně nastal tak brzy a ještě víc mě žralo, že v době, kdy se vrátím do Čech akorát vyprší záruční lhůta a budu muset opravu platit. Ono se říká, vyzkoušej si zboží doma, dokud ho můžeš reklamovat, ale copak mám běhat měsíc po Praze třicet kilometrů denně s dvaadvaceti kilovou krosnou na zádech? Trák jsem zadrátovala, jak jsem jen nejlépe mohla (ta bílá režná nit se moc hezky vyjímala na černém popruhu) a životnost svého výtvoru jsem odhadovala na pár dní. Vydržel celý měsíc až domů. Moje látačské sebevědomí vzrostlo a řekla jsem si, že i vysoce sofistikované vybavení se dá spravit doslova na koleně.

Že se batoh s výztuhami nemá stavět, když je spodní komora prázdná, to ví každý, ale ne každý to dodržuje. Třeba Petr. A tak se mu po nějaké době proklubaly výztuhy ven. I na to stačila režná nit a dobrá jehla a náprstek. Ten náprstek je důležitý proto, že jehla se ráda v silném materiálu zasekne na půli cesty a nejde tam ani zpátky. Stačí na ní pořádně zatlačit náprstkem a je skrz. Můžete použít i jiný pevný předmět. Ale od té doby, co jsem o tvrdohlavou jehlu zničila čtyři propisky, poškrábala a propíchala LP Iran k nepoznání a několikrát si rozedřela prst a vrazila jehlu pod nehet, jsou moje preference jasné.

Adventure foťák
O rok později jsme na čtyři měsíce vyrazili s toutéž výbavou po zemi do Indie. Nevzpomínám si, že by se nám něco porouchalo nebo roztrhalo. Nafotila jsem spoustu materiálu jak v deštných pralesech jižní Indie, tak v Himalájích i na íránských a pákistánských prašných pláních a horách. Doma jsme nechali špinavé prádlo a místo něj zabalili čisté, udělali ve škole nějaké ty zkoušky a vydali se vydělávat na další cestování do New Yorku. O prvním volném víkendu jsem si chtěla vyfotit kostel Sv. Patricka s Dvojčaty v pozadí. Fotoaparát Canon 3000 se zasekl v půli expozice a prostě nefungoval! Myslela jsem, že to je novým batterypackem, který jsem si pořídila do Ameriky a doma ho nevyzkoušela. Stejné jako s krosnou v Maroku. Jak já jsem si nadávala. Až v září přijedu domů, bude záruční lhůta propadlá a nefunkční batterypack za dva tisíce si můžu vystavit na poličce. Já se asi nepoučím, co by mi to udělalo, kdybych ho doma vyzkoušela!

V Praze jsem odnesla "nemocný" aparát do servisu. Postarší vousatý pán smetl moji tezi o vadném batterypacku ze stolu, vzal si ho kamsi do zadní části obchodu, podíval se mu tam na "vnitřnosti" a zhrozil se. Zahodil ho na stůl a šel mi vynadat, co že jsem s tím přístrojem dělala, vždyť je uvnitř úplně zanesený a zapatlaný… Odpověděla jsem mu: "Pane, ten foťák byl v tropech, velehorách a na poušti, co jsem měla jako dělat?". Pán se zasmál a říká: "Slečno, tohle je spotřební elektronika, která je stavěná na pokojovou teplotu a vlhkost. To si rovnou pořiďte něco manuálního, jestli s tím chcete takhle cestovat. Spravím vám to, ale tak za tři tisíce".

O týden později se naše výbava rozrostla o second-handovou Prakticu s expozimetrem a redukcí na baterii, která se už nevyrábí. Ta baterie, kterou nám tam dali prý vydrží věčně. Dostali jsme na aparát z bazaru ze zákona sedm dní záruční lhůty. Vyfotili na něj film, nechali vyvolat, sedmý den jsme měli krásné fotky. Osmý den jsem chtěla založit novou cívku, ale ouha!. Nešlo to. Oprava uzávěrky - pět set korun. Máme my to ale smůlu, schválně, co se nám rozbije na další cestě.

Filtry na vodu
Postupné chátrání a rozpadání se našeho vybavení na čtyřměsíční cestě po zemi z Mongolska do Indonésie začalo v polovině druhého měsíce v Číně. Z keramického filtru Katadyn Combi F je nutné z hygienických důvodů po každém použití vylít vodu. Umělohmotný závit jde otevírat ztuha a tak se nám jednoho krásného dne u jedné říčky stalo, že při posledním filtrování špatně zašroubovaná keramická část filtru se uvolnila, vypadla a rozštípla se o kámen. Nicméně se nerozsypala a části zůstaly u sebe v původním tvaru. S tím se bohužel nedá nic dělat a ani vteřinové lepidlo, které jsme měli s sebou, by nám tady nepomohlo.

Filtr jsme v přírodě dál používali k odstranění mechanických nečistot. Bakterie, které byl schopný vyfiltrovat před rozbitím (filtrovací schopnost až do 0,2 nm) jsme likvidovali peroxido-stříbrným desinfekčním roztokem Sanosil a chlorovými tabletami Phara-X. Jen nás štvalo, že si ve městě vodu musíme kupovat a tudíž nám nevyjdou naše propočty, že když budeme filtrovat všechnu vodu a neutratíme za ní ani korunu, tak se nám filtr (299 EUR) zaplatí asi po šedesáti dnech (s jedním keramickým elementem je možné přefiltrovat až 50 000 litrů !). A věřte, že kvalitní keramický filtr je problém sehnat v Čechách, natož v Asii. Přeci, na jednom místě v Asii má firma Katadyn zastoupení. V Singapuru. I tam jsme se na naší poslední asijské cestě dostali, poslední den, neboť jsme odtud odlétali do Evropy.

Boty a oblečení
Spočítala jsem, že moje trekovky (Planika) si odchodily sedm měsíců v kuse. Taky už jim trochu v místě, kde se ohýbá špička, praskala kůže. To nevadilo, zatím do nich neteklo. Po měsíčním trekování v Mongolsku se mi uvnitř rozpáral šev spojující na achylovce látku s kůží. Opět jsem musela sáhnout po režné niti a ostré jehle. Na to, že jsem nikdy předtím boty nezašívala, to dopadlo velmi dobře a drželo další tři měsíce. A když už jsem byla v tom spravování, ještě jsem si zalepila díru na sympatexových kalhotech univerzální izolepou a zalátala ve vlaku na Petrovi jeho jediné kalhoty, které mu ošklivě praskly na stehně. Bohužel, ani veškerá moje snaha a můj um jim nezabránil v rapidním rozpadu. No co, vždyť byly ze sekáče, by se řeklo lehce, jenže sežeňte v zemi (Indonésie), kde nejvyšší občan je o dvě hlavy menší než Petr, nějaké náhradní. Sehnali jsme. Nejdřív batikované made in Indonesia, usmlouvané na půl ceny (přesně za týden se roztrhly asi na pěti místech najednou), posléze i nějaké "normální" second handové - dovezené z Evropy. Že byly cítit po moči? Na to se v Asii tak nehledí, první déšť to vyřešil.

Nahý nebo smradlavý?
Jeden tip na závěr. Chcete, aby vám ještě nějaký den vydrželo po několika měsících nošení beznadějně se rozpadající oblečení? Neperte ho! Za pár dní pot a špína (obzvlášť ve vlhkém podnebí) látku "naškrobí"a slepí vlákna k sobě a zabrání tak prvnímu prasknutí v namáhaném místě. Jakmile však oblečení namočíte a trochu se v něm pohnete, látka to většinou nevydrží, praskne jednou a vedle podruhé a tak dál a můžete ho rovnou zahodit. Anebo v něm chodit dál jako my v Sao Paulu a doufat, že to odstraší případné násilníky usilující o našich pár dolarů. Neodstrašilo…

Odlehčená přenosná plotna
Nikdy se nám neporouchal benzínový vařič MSR Whisperlite. Na cestách vaříme hodně, buď protože nám nic jiného nezbývá (v přírodě) anebo protože nechceme chodit do drahých restaurací a žádné levné pouliční stánky v daném místě nejsou. Vařič s sebou vozíme už několik let a známe ho jako své boty. Občas sice bývá náladový a nechce "prskat" tryskou benzín, ale my víme, jak na něj. Stačí, když se uchopí za přívodní hadičku a pořádně se s ním o něco pevného praští (což je u unaveného a hladového člověka ostatně přirozený reflex). A pokud to nepomůže, oba ho umíme za pár sekund rozebrat a vyčistit i poslepu. Bohužel ještě nejsme natolik dobří, abychom posléze nevypadali jako profesionální kominíci.

My home, my tent
Ani stan Pinguin se nám zatím nepodařilo nijak naším často extrémním zacházením znehodnotit. Několikrát jsme stanovali na velmi ostrých kamenech a byla jsem přesvědčena, že tentokrát to už podlážka určitě odnese, neodnesla. Všechna čest Pinguinům.

Jiný kraj, jiné světlo
Jen jedno trauma nás neustále pronásleduje. Baterka, tedy svítilna Vždycky se v batohu nějak sama zapne (i když má "čudlík" přelepený izolepou) a pak svítí a svítí, až se vysvítí. Když jí člověk nutně potřebuje, aby s ní v noci posvítil do očí blížící se smečce divokých psů a doufal, že je světlo odstraší, ani neblikne. A hledejte v obklíčení vrčících a štěkajících bestií náhradní baterie kdesi vespod krosny. Do baterky přijdou náhradní baterie místní (mongolské) výroby a jako na potvoru jí člověk další dva týdny nepotřebuje. Co se stane, když ji posléze vytáhnete, abyste s ní posvítili na zem, jestli nestavíte stan na smetišti plném střepů? Zase nebude svítit. Rozšroubujete jí a opatláte si ruce vyteklou kyselinou, kterou v zápětí utřete do stanu, co za silného větru ulétl vašemu partnerovi a vy jste ho naštěstí chytili. Do baterky pro jistotu třetí sadu baterií nedáte, ale strčíte je i s baterkou do igelitového sáčku, aby byly vždy připraveny k použití. Zbytečně. Za pár dní zaschne kyselina na kontaktech a baterku můžete vyhodit. Nezbývá než počkat do nejbližšího města a pořídit si novou, nejlépe místní výroby stavěnou na místní podmínky. Sice bude vážit půl kila, ale zato bude opravdu bytelná.

Kompromis? Šusťákovka za 6 litrů?
Někteří lidé zastávají názor, že na cestování není třeba žádné drahé vybavení. Postačí obyčejné tenisky a šusťákovka. Mají pravdu, pokud se nehodláte vydat na několikadenní treky liduprázdnou přírodou. V kvalitní trekové botě se noha tak rychle neunaví, chůze je jistější a pevnější a co se členitého horského terénu týče, ani raději nepočítám, kolikrát bych měla ošklivě podvrknutý kotník, nemít na noze pevně zašněrovanou trekovku. To nemluvím o ochraně před morkem, zimou, hady a jinou havětí. Nepromokavý komplet vás uchrání před promoknutím a následným prostydnutím a dobrý filtr, zvláště v tropech, značně sníží riziko nákazy nějakými ošklivými breberkami, které tak rády napadají játra. Jen je třeba najít rozumný kompromis mezi cenou a kvalitou vybavení. Pro naše chození se nevyplatí kupovat si super drahé a super kvalitní věci, protože je stejně nejdéle po roce odepíšeme. Takže volíme cestu nejlepší možné kvality za průměrnou cenu.