Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > ČR > Krkonoše

Na Sněžku na kole už nikdy v noci

Milan Silný / 16.09.2008

Kamarádi chtěli jet v květnu na kole na Sněžku. Já už jsem tam ale byl před šesti lety. „Hele, co kdybychom na Sněžku vyjeli v noci?“ snažil jsem se tedy vylepšit plán. Nechtěli… „Hm, tak to vypadá, že pojedu v noci na Sněžku sám.“ Při oblékání se malinko opožďuji proti plánu. „Tak vážně nikdo nejedete?“ ujišťuji se. „Nech toho, vždyť ty taky nepojedeš,“ nevěří mi a to je špatně. Sedm minut po půlnoci vyrážím vstříc nočnímu dobrodružství.

S elánem do začátku

Opouštím tedy úplně sám Černý Důl ležící ve výšce zhruba 680 metrů a nořím se do lesního temna. Dnes v noci mě čeká nejvyšší hora naší republiky a s ní výška 1602 m n. m. Jsem pln odhodlání a očekávání, takže mám nohy i zbytek těla nabytý energií a stoupání mi nedělá žádný problém. Dojíždím bez problémů až k Lesní boudě do nadmořské výšky 1104 metrů. Ocitám se na samé hranici druhé ochranné zóny Krkonošského národního parku. Ortodoxní ochránci přírody už by raději dál číst neměli.

Cyklisto stop!

Úzká silnička pokračuje vzhůru Liščím hřebenem, ale nám cyklistům je jízda dál zakázaná. Jak někteří profesionální strážci národního parku s vážnou tváří tvrdí, cyklistům se z pneumatik a brzdových špalíků odírá gumový prach, který škodí chráněným rostlinám podél cest. Něco na tom jistě bude, a tak jsem v té noční tmě rozprostírající se všude kolem zákazovou značku snadno přehlédnul a pokračoval asfaltovým stoupáním až na Lyžařskou boudu. Pevně doufám, že tenhle podle mě nesmyslný zákaz přestane brzo platit. „Dávám mu rok, maximálně dva.“

Nic než sníh

Lyžařská bouda leží v nadmořské výšce 1206 metrů a parkuje před ní několik automobilů, ale cyklisto, tobě běda! U boudy končí asfalt, ale je to v podstatě úplně jedno, protože ač květen všude kolem leží souvislá vrstva sněhu, ve které na kole dost dobře jet nejde. Slézám a tlačím. Hvězdy na nebi se jasně lesknou, měsíček nesměle svítí na cestu. Je vidět skvěle, čelovku vůbec nepotřebuji.
Liščí hora je s nadmořskou výškou 1363 metrů nejvyšším bodem Liščího hřebene a právě někde pod vrcholem mi dochází, že jsem si vzal asi příliš velké sousto. Nohy se křupavě boří do sněhu. Návleky, cyklistické boty i ponožky mám nacucané vodou. Prsty na nohou zebou a lýtka a stehna začínají tuhnout. Rameno je otlačené od rámu kola a ruce od neustálého přenášení bicyklu už také cítím. Počáteční nadšení ze mne vyprchalo a začínám mít nepříjemný pocit z noční sněhové samoty.

Černo-bílý zážitek

Tlačím kolo stoupáním do Modrého sedla. Nohy se neustále boří nad kotníky do rozbředlého sněhu. Kolu, i když nemá kotníky, se nedaří o nic lépe. Tempo nemám nijak závratné. Na zdolání Sněžky mám ale celou noc, a když na to přijde tak třeba i celý den. Čas mě nijak netlačí, zato mě pěkně zebou nohy. Modré sedlo je s nadmořskou výškou 1498 metrů nejvýše položeným sedlem České republiky. Sice se jmenuje „Modré“, ale já si z něj odnáším vzpomínky černobílé. Bílý sníh pode mnou, černé nebe nade mnou. Vlevo bílá zasněžená Luční hora (1555 m n. m.). Vpravo bez sněhu temná Studniční hora (1554 m n. m.). Potím se sevřen mezi druhou a třetí nejvyšší horu naší vlasti a můj cíl přesto leží ještě o něco výš.

Ledová cyklostezka

Najednou jsem se jako mávnutím kouzelného proutku přestal bořit ve sněhu a z ničeho nic mám starosti zcela opačného rázu. Vyfrézovaná cesta sněhem je lemována dvou- až třímetrovými závějemi, a to mám celkem štěstí – závěje tu prý bývají i osmimetrové. Povrch cesty je celý namrznutý. Kdo by to byl teď v květnu čekal. Kolo si na hrbolatém ledu dělá úplně, co chce. Po chvíli balancování na hranici držkopádu raději slézám a až na Luční boudu znovu tlačím. I tak mám co dělat, abych udržel stabilitu.

První karambol

Konečně Luční bouda – 1410 m n. m. Nejstarší chata v hřebenové části Krkonoš. Odtud už to mám na Sněžku jen kousíček. Od boudy vede nad okolním zasněženým terénem úzký vyvýšený dřevěný chodníček. S radostí usedám do sedla, abych se konečně projel. Radostného svezení jsem si moc neužil. Chodníček nečekaně skončil, přední kolo se zapíchlo do sněhu, máchnul jsem nohami naprázdno a svalil se do mokrého sněhu. Rázem v tom mám jasno: v noci na Sněžku na kole už určitě nikdy nepojedu.

Na vrchol už nikdy více

Úspěšně jsem překonal i sněhovou pláň kolem Úpského rašeliniště a dostal jsem se na širokou kamenitou cestu bez sněhu. Sláva, opět se pohybuji jako normální cyklista. I tady ovšem stačí mžik nepozornosti, přední kolo ujíždí po mokrém kameni a už se kácím do borovicové kleče, která částečně tlumí pád. Svoje přesvědčení ještě malinko zdokonaluju: na Sněžku v noci na kole určitě nikdy nepojedu – a ve dne už taky ne!

Ve 4 hodiny 21 minut nastal pro mě slavnostní okamžik. Stojím na vrcholu Sněžky, na vrcholu nejvyšší hory České republiky v nadmořské výšce 1602 metrů. Nikde není živáčka. Všude kolem tma a přede mnou cesta zpět.

Sjezd smrti

Brodím se opět sněhem. Začíná se pozvolna rozednívat. Na Růžhorkách sedám do sedla a začínám si vychutnávat sjezd z nejvyšší hory Krkonoš. Při rychlém sjezdu za chladného ranního rozbřesku umocněného ještě jízdou po asfaltce z kopce se celý drkotám zimou a chce se mi spát. Náhle se nečekaně za zatáčkou objevilo přes cestu spadlé tlusté ocelové lano z lyžařského vleku. Jak cesta vede šikmo z kopce, bylo lano u pravé strany silnice ve výšce zhruba půl metru, ale u levé strany už bylo ve výšce asi metr a půl. Když jsem ho spatřil, rázem mě polilo horko. Uhnout nemám kam, a jestli to neubrzdím, tak si buď parádně rozbiju hubu, nebo mě to přeřízne v půli anebo jenom ufikne hlavu. Kotoučové brzdy pískají, pneumatika jde smykem a srdce mi snad přestalo tlouci.

Dolů jedině přímo

Dobrzdil jsem asi dvacet centimetrů před lanem. Je mi horko, po spánku ani památky. Lýtka se mi třesou strachy a v krku sucho. Ještě že už je denní světlo, protože v noci bych neměl šanci si lana všimnout… Asi osmdesát metrů za lanem je u asfaltky zapíchnutá cedule se strohým nápisem „Soukromý pozemek, zákaz vstupu“ a cesta končí před nějakou chalupou. Musel jsem někde minout tu správnou odbočku. Tlačit kolo zpátky vzhůru se mi vůbec nechce. Ve svahu kousek pode mnou se zelená střecha nějaké chalupy. „Když je tam chalupa, musí k ní vést i nějaká cesta,“ pomyslel jsem si a začal sestupovat mokrou vysokou trávou dolů k chalupě.
Ovšem chalupa tu je, ale cesta k ní nevede žádná. O kus níž je střecha další chalupy, svádím kolo prudkým svahem k ní a brzdím vším, čím se dá: přední brzdou, zadní brzdou, patami, pomáhám brzdit snad i očima. Ani sem však cesta nevede. Nakonec podobným stylem překonávám celou prudkou stráň až dolů do údolí, kde teče říčka Úpa a vede silnička do Pece pod Sněžkou!

Ráno moudřejší večera

Melu z posledního a šlapu táhlé stoupání z Jánských lázní. Je přesně 6 hodin 37 minut, mám najeto a vyšlapáno 53 kilometrů a kamarádi se za chvíli začnou probouzet do významného dne, ve kterém si chtějí splnit svůj cíl a vyjet na kole na Sněžku…

A co říci samým závěrem? Vyjádřil bych to veršem.

Vyjet na Sněžku na kole ve dne
cyklistovi sebevědomí zvedne,
ale vyjet na ní v noci,
to už chtějí jenom cvoci.
A mě noční Sněžka zmohla,
maximálně jak mohla.
Příště, až svůj zadek zvednu,
zkusím Sněžku vyjet v lednu,
ale to je zatím v nedohlednu.