Praděd - nejvyšší hora Moravy na kole

Vyrážíme v polovině května, v pátek, ráno kolem deváté hodiny. Jede nás devět, takový malý zájezd. S dopravou kol není problém, protože Jožánek si v práci půjčil „velké“ auto, do kterého se všechna kola dají pohodlně poskládat. „Když nebudeš krouhat zatáčky, nevodřeš kola a nedostaneš pak přes hubu,“ povzbuzujeme Jožánka dobrosrdečně před odjezdem.
     Tři sta přepravních kilometrů kola přečkala bez úhony a proto odpadá avízované mlácení Jožánka. Máme tak dostatek času v klidu se ubytovat v kempu ve Velkých Losinách, ve kterém jsme si předem zamluvili dvě chatky. Místo chatek jsou nám k ubytování přiděleny dva karavany a jeden „altánek.“ Nevadí. Je to levné a vše čistotou jen svítí. Uklízečka vymetá ze sprch poslední pavučiny. „Pánové, moc se nedivte, nečekali jsme Vás tak brzo,“ vysvětluje omluvně s koštětem v ruce. Kromě toho, že jsme letos v kempu první ubytovaní, budeme tady po celý víkend zároveň i  jediní ubytovaní a budeme ho mít celý jen a jen pro sebe, což nám jednoznačně vyhovuje.

Šumperk

Po zabydlení se, vyrážíme na aklimatizační vyjížďku do nedalekého města Šumperk, které je označováno jako „Brána Jeseníků.“ Bylo založeno už někdy ve třináctém století. Vzdálenost z Losin není velká, cesta vede po rovině, převážně cyklostezkou, neměl by být problém. Jenomže je. Stalo se to při průjezdu vesnicí Rapotín. Jedeme rychle „ve vláčku,“ srovnáni těsně jeden za druhým, když v tom Šelda jedoucí v čele dělá rukou podezřelý pohyb. Mazan jedoucí druhý reflexivně přibrzďuje. Jožánek jedoucí třetí rovněž sahá po brzdách. Já jedoucí za ním už to však nestíhám a brzdím o Jožánka. Levým řidítkem narážím do jeho pravého boku. Náraz mi vyrazil řidítka z ruky a prudce je stočil do strany. V zápětí plachtím vzduchem ve třicetikilometrové rychlosti kamsi dopředu přes řidítka. „No nazdar,“ stačilo mi před dopadem problesknout hlavou. Helmu samozřejmě nemám, protože „na těch pár kilometrů si přece nemá cenu jí brát.“
     Následky karambolu byly velmi nepatrné. Všechno dopadlo nadmíru šťastně. Doplachtil jsem měkce do trávy ve škarpě bez jediného škrábnutí, pouze s modřinou na pravém lýtku, jak jsem za letu trefil řidítka. Můj cyklistický oř měl šrámů o něco víc, ale nic neopravitelného. Uvolněná a otočená řidítka i kozy, spadlý řetěz, ohnutá přehazovačka. „Pitomci, já vás chtěl jenom upozornit, že budeme zahybat,“ rozčiluje se na oko Šelda, když zjistil, že všechno dobře dopadlo.

Velké Losiny

Večer po návratu ze Šumperka, kde jsem si projeli zachovalé historické jádro, jsme vyrazili pěšky na průzkum Velkých Losin. Městečko se nachází v údolí říčky Desné v nadmořské výšce kolem 380 metrů a je s ním pevně spjata bohatá historie a velké množství historických památek a zajímavostí. Obec patří k nejstarším v šumperském okrese a její vznik se datuje rokem 1351. Od šestnáctého století jsou známé zdejší lázně se sirovodíkovými prameny, ve kterých se léčí následky dětské obrny a nemoci nervstva. V roce 1596 zde byla založena papírna, která jako jediná ve střední Evropě dodnes vyrábí ruční papír. V objektu je otevřeno i Muzeum papíru.
     Významnou a nepřehlédnutelnou dominantou městečka je renesanční zámek s hodně temnou minulostí. V letech 1678 až 1693 zde probíhaly smutně proslulé čarodějnické procesy o kterých pojednává kniha Václava Kaplického "Kladivo na čarodějnice" a stejnojmenný film Otakara Vávry. Právě ve druhém poschodí zámku se nachází soudní síň, ve které páter Bobling z Edelstadtu inscenoval procesy, kterým padlo za oběť padesát šest lidí.      
     Pro nás je důležité zejména to, že přes silnici od kempu stojí čerpací stanice, do které si budeme chodit kupovat bagety na snídani. Hned v sousedství jsme objevili malé bistro „Jarka,“ ve kterém však točí pivo boubelatá Romana. Sem budeme večer chodit probírat zážitky končícího dne a začneme hned dnes.
     Po druhém vypitém pivu si k našemu stolu přisedají Jenda s Vilémem. Co o nich říci? Bráno podle jmen jakoby je stvořil nejvýznamnější český romantik Karel Hynek Mácha. Podle vizáže však patří spíš do party Rudy Pivrnce, z pera kreslíře Petra Urbana.
     „Pojď se mnou na záchod, mám jedno přání,“ láká Vilém trochu tajemně na záchod Mazana. „No dobrá, co bys rád?“ ptá se ho tam trochu s obavami Mazan. „Potřebuji dalekohled.“ „A na co?“ vyhrknul zvědavě Mazan. „Tak na osm set metrů,“ zněla Vilémova odpověď. Po zbytek večera si Mazan lámal hlavu, proč se s tímto přáním obrátil Vilém právě na něj a proč mu to musel sdělovat tajně na záchodě. „Copak vypadám jako myslivec?“ položil si na závěr řečnickou otázku Mazan.
     Jenda své dva roky vojenské povinnosti trávil v kasárnách v Podlešíně, což je pár kilometrů od Slaného od místa našeho bydliště. Když zjistil, že jsme ze Slaného, v jeho očích tedy z Podlešína, začal na celou hospůdku křičet, že jsme do Losin přijeli z „Betonového království.“ Docela nás tím pobavil. V zápětí se nám v návalu smutku začal nesmyslně omlouvat, líbat ruce, klanět a loudit pivo.

Výšlap na Praděd

Další den, v sobotu, vstáváme už v 6:30 hodin, ačkoliv se včerejší návštěva bistra maličko protáhla. Dnes nás čeká cyklistický výšlap na Praděd a nikdo z nás u této akce nechce chybět. „Zuby si čistit nebudu, ještě by se mi z toho udělaly v hubě rovnátka,“ odbývá Šelda ranní hygienu.
     Díváme se do mapy a zjišťujeme, kudy na nejvyšší horu Moravy pojedeme. „Koukejte, tady je Velký Děd, tady Malý Děd a tady Praděd,“ čte kdosi z mapy názvy okolních kopců.  „No, tak to už chybí jenom Děd Vševěd.“
     V devět hodin se náš devítihlavý peloton vydává na cestu. Počasí je příjemné, tempo vlažné, nálada skvělá a vzduchem lítá jeden vtípek za druhým. Navenek musíme působit dojmem hodně vysmátého kolektivu. Proti proudu říčky Desná projíždíme vesnicemi Loučná a Kouty oboje pochopitelně nad Desnou. Za druhou z výše jmenovaných přejíždíme říčku Divoká Desná a za můstkem uhýbáme ze silnice na cyklistickou stezku. Tady začíná stoupání na Praděd. Přišlo to z nenadání jako když utne. Vlažné tempo je to tam, na vtípky už nezbývá dechu, všichni vyrazili kupředu jako o závod. Během chvíle se oddělilo zrno od plev. Všichni nám odjeli a jako největší pleva jsme zůstali Spído a já.
     Úzká asfaltka se vine vzhůru nechávaje po pravé straně dole v údolí říčku Divokou Desnou. Spído,který je víc fotograf než cyklista a vůbec se tím netají, nasazuje pomalé tempo, které nedokáži akceptovat a po chvíli mu ujíždím. Osaměl jsem se svým kolem a myšlenkami.  V klidu si vychutnávám klídek krajiny, z plných plic dýchám čerstvý vzduch a přemýšlím nad „nejrůznějšíma ptákovinama.“ Není kam se hnát. Vrchol Pradědu mi nikam neuteče a jestli tam budu za tři nebo čtyři hodiny mě moc netrápí.
     Skončil asfalt, les nádherně voní a kukačka kuká jako zběsilá. Okolní krajina se začíná tvářit, jako že bude brzy vrchol. Do cesty se staví nejprve krátký blátivý úsek, poté je nejbližší okolí i cesta sama zatopena obrovskou louží a nakonec přichází na řadu sníh. Je nutné slézt z kola a dobrých pět set metrů tlačit. Kolo se boří do mokrého sněhu a dál se jet nedá. Těsně před sněhovým úsekem dojíždím Jožánka s Mazanem, kteří tady pořizují „skvělé“ fotky. Místo vrcholu přijíždíme ke Švýcárně a moje psychická odolnost dostává pořádnou pecku. Od Švýcárny je 162 metrů vysoká televizní věž na vrcholu Pradědu poprvé vidět. Je zpola zahalená do mraků a na můj vkus leží ještě dost daleko i vysoko. Praděd má vrchol 1491 metrů nad mořem a Švýcárna leží v nadmořské výšce „pouhopouhých“ 1304 metrů.
      Švýcárna je jeden z nejstarších objektů v této oblasti. Jedná se o horskou chatu postavenou v roce 1887, ale její historie sahá do mnohem hlubší minulosti. Původně se jednalo o hospodářskou salaš k ustájení pasoucího se dobytka. Dnes se jedná o základnu pro milovníky horské turistiky a lyžování. Z historického pohledu byl tedy dobytek postupně vytlačen lidmi, i když někteří lidé se stále jako dobytek chovají. 
     Od chaty stoupáme upravenou šotolinovou cestou. Začínají mi docházet síly a vrchol Pradědu se nepřibližuje. Kladu si sám pro sebe postupné cíle. Teď musím dojet k támhletomu stromku. A teď k támhle té větvi. Mám pocit, že po takhle malých kousíčkách stoupání rychleji pokořím.
     Začalo poprchávat. Poslední stovky metrů vedou po asfaltové silnici která vede k vrcholu od lázní Karlova Studánka. Tím směrem také leží Petrovy kameny, záhadná a pověstmi opředená skupinka skal v nadmořské výšce 1446 metrů, kde si v temných dobách dávaly čarodějnice srazy a pořádaly tam své divoké čarodějnické reje. Tehdy to bylo celkem jasné, jednoznačné a poměrně jednoduché. Když byla nějaká žena výrazně nehezká, obviňovali ji lidé, že dokáže uřknout jejich dobytek a přinést neštěstí do jejich domu a tudíž to byla čarodějnice. Když naopak nějaká žena vynikala krásou, která okouzlila nejednoho muže, musela být ve spolku s ďáblem a proto to byla rovněž čarodějnice. Pak už jen stačilo na zámku v Losinách na mučidlech vynutit z nich z nich nesmyslné přiznání a odsoudit je k upálení na hranici.
     Vrchol Pradědu se nechce nechat pokořit bez boje. Teplo restaurace je téměř na dosah, ale silnička se jakoby naschvál obtáčí téměř kolem dokola celé vrcholové budovy. Je chladno, prší, poslední zbytky sil jsem vytrousil někde u Švýcárny a teď musím poslední desítky metrů ještě bojovat se silným protivětrem. Okolí vrcholu je Národní rezervací, v níž se přízni ochranářů těší relikty sibiřské tundry. Jsme už nad horní hranicí lesa a kolem roste jen kosodřevina, mimochodem uměle vysazená. Před větrem se není kam schovat.   
      Dokázali jsme to. Všichni. Mně trvalo ujet 28 kilometrů z Losin na Praděd dvě a půl hodiny. Někdo to zvládnul rychleji, někdo pomaleji, ale závody jsme rozhodně žádné nepořádali. V restauraci není volného místečka i přes to, že venku nepanuje ideální počasí na vycházku do hor. V létě to na Pradědu stoprocentně vypadá asi jako v Praze na Karlově mostě v plné sezoně. Snad jen Japonců je tady méně, protože až sem na vrchol se autobusem nedostanou, zatím. Když jsme se dokázali davem protlačit tak, aby si nás servírka všimla, objednali jsme si na zahřátí polévku a čaj a na osvěžení pivo nebo limonádu. Nohy se mi klepou vyčerpáním a mám co dělat aby se mi nepodlomily. Navenek se ale chovám jakoby nic a svou únavu nedávám znát. Maximální spokojenosti dosahuji v momentě, kdy si můžu vychutnat polévku a pivo v sedě. Kamarádi jsou na tom s únavou podobně.
     Počasí na vrcholu se mění bleskurychle. Objednáváme si polévku a poprchává. Platíme polévku a svítí slunce. Dopíjíme pivo a prší. Nasedáme na kola a je mlha. Pořizujeme vrcholové foto, fouká vítr a je pod mrakem.
     Cestu dolů zpět do Losin jsme si naplánovali oklikou přes Červenohorské sedlo. Před tamní několika hvězdičkový hotel dorážíme celí zablácení, protože turistická stezka po které jsme sem dorazili byla samá louže a bláto. Sedlo se nachází 10l3 metrů nad mořem, v zimě to musí být zaručeně ráj lyžařů. Počítáme ztráty, chybí Tomáš a Babangida. Jsou situace, kdy je mobilní telefon k nezaplacení. Minuli odbočku, vzápětí měl Babangida defekt a píchnul. Šlapat za námi zpátky do kopce se jim nechtělo. Čekají na nás v kempu, kam teď za silného protivětru míříme po silnici i my.
     Máme obrovskou radost z pokoření Pradědu a proto večer zapíjíme dnešních 62 úspěšně zvládnutých kilometrů v osvědčeném bistru ze včerejška. Obrovská únava postupně mizí v přílivu piva. „Mám tu zájazd a jsou nároční jako sviňa,“ stěžuje si servírka komusi do telefonu. Jenda s Vilémem samozřejmě v hospodě nechybí. Přivedli sebou Josefa, třetího do party. Začíná nám být jasné, kde bere kreslíř Urban inspiraci na tvorbu svých vtipů. Josef si s námi podává ruku na uvítanou. Má stisk jako když spadne kovadlina. Chlubí se, že byl kdysi boxerem a na důkaz toho si prstem mačká svou „modelínovou“ špičku nosu bez chrupavky.
     Jsou tuze zvědavi, jestli jsme na Praděd vyjeli, včera nám totiž moc nevěřili. Když jim prozrazujeme, kam se chystáme vyšlápnout zítra, reagují téměř stejně. „To je tak prudký kopec, že tam i Tatra hrabe,“ tvrdí Josef. „Tatra s pískem tam musí jet na velkou jedničku, protože na malou dvojku se dusí,“ přisazuje Jenda a zároveň nám připomíná, že vojnu strávil v Betonovém království ve Slaném a jestli bychom mu tedy nekoupili pivo. Když ho dostal, začal se znovu omlouvat, klanět a líbat ruce jako předešlý večer.
     A co bude zítra naším cílem, že se tihle ochmelkové tak polekali? Zítra vyrazíme na Dlouhé stráně. Strach z toho vůbec nemáme, protože kde se ve stoupání dusí Tatra, cyklista vyjede s úsměvem na rtu. I když někdy to může být úsměv dosti křečovitý.

Dlouhé stráně

Každý už určitě někdy jedl česnekovou polévku podávanou v chlebu nebo viděl někoho, kdo jedl česnekovou polévku v chlebu nebo viděl někoho, kdo viděl někoho, kdo jedl česnekovou polévku v chlebu. Když si místo chleba představíme horský masív Mravenečník a místo polévky vodní nádrž, získáme představu co jsou to Dlouhé stráně. Obrovská přečerpávací vodní elektrárna, mající tři „nej.“ Jedná se o elektrárnu s největším vodním spádem v republice, o elektrárnu s největším instalovaným výkonem v republice a o elektrárnu s největší rezervní vodní turbínou v Evropě. 
     Výstavba elektrárny v chráněné krajinné oblasti byla a stále ještě je považována mnohými za ekologickou katastrofu. Na druhou stranu byla vybrána jako jeden z největších divů České republiky. Ať je to, jak je to, vrchol elektrárny se nachází v nadmořské výšce 1353 metrů a vede k němu úzká asfaltka, po která máme v úmyslu vyjet až na vrchol.
    V neděli kolem desáté hodiny vyrážíme. Přibližujeme se stejnou trasou jako včera po ránu jen s tím rozdílem, že neodbočujeme za můstkem přes říčku Divoká Desná, ale už před ním. Nepatrným až mírným stoupáním přijíždíme k dolní nádrži elektrárny u které je cedule udávající nadmořskou výšku rovných 800 metrů. Teoreticky nás nyní čeká při troše zaokrouhlení stoupání dlouhé pět kilometrů s převýšením 100 metrů na jeden kilometr. Spído nahlas zdůrazňuje, že je víc fotograf než cyklista a že s námi nahoru nepojede. Na jeho stranu se nečekaně přiklání i Kolombo, který se nabízí, že při fotografování bude nápomocen jako statista.
     Stoupání na Dlouhé stráně je v porovnání se včerejší cestou na Praděd „procházka s mateřskou školkou,“ jenomže kdo to takhle dopředu dokáže odhadnout. Těsně pod vrcholem se ve škarpě povalují okoralé sněhové škraloupy, ale nestojí snad ani za zmínku. Až v úplně závěrečných vrcholových partiích se do nás opřel hodně prudký vichr, dozajista známka toho, že se elektrárna nechce vzdát lacino. Člověk šlape do kopce s vypětím všech sil a rve se s protivětrem téměř o každý centimetr. Osvobození přináší sto osmdesáti stupňová zatáčka, takzvaná vracečka. Za ní se nám vítr logicky neopírá svou ukrutnou silou do obličejů, ale do našich zad a následkem toho jedeme do úplně stejného kopce úplně bez šlapání.
     Jsme u horní nádrže, už není kam výš stoupat. Fouká prudký ledový vítr, během chvíle máme u nosu nudli. Stojím opřený o ochranné zábradlí a tupě zírám, možná i s otevřenou pusou, na tmavou vodní masu pode mnou. Díky vichru jsou na hladině vlny jako na rozbouřeném moři. Povoluji uzdu fantazii. „Přes léto by to mohl být ráj surfařů a jachtařů. Na zimu bych vodní plochu zastřešil a hladinu nechal zamrznout. Rychlobruslaři a ledoví plochodrážníci by se sem natěšeně sjížděli z celého světa na dlouhodobá soustředění. Já bych si klidně seděl v teple pokladny, trhal vstupenky a mnul si ruce za ten skvělý podnikatelský nápad.“ „Co tam tak čumíš? Poť jedem,“ vytrhují mě ze snění kamarádi.
     Horní nádrž má celkový objem 2,72 milionu metrů krychlových. Objíždíme ji demonstrativně po obvodu. Proti větru se jede těžce. Po dechu musím doslova lapat, protože vichr mi bere vzduch od úst, ale co by člověk pro svou cyklistickou potěchu neudělal. Po větru frčí kolo úplně samo, stačí jen nepatrně přibrzďovat.
     Dalo by se říci, že výjezd na Dlouhé stráně jsme uskutečnili ze směru severovýchodního. Sjezd máme naplánován druhou stranou, tedy směrem jihozápadním. Nejprve míjíme tři elektrárny na svahu Medvědí hory. Jsou to pro zpestření elektrárny větrné a pak nádherným dlouhým sjezdem blaženě klesáme s větrem o závod dolů do údolí do závětří.
     Na křižovatce tvaru „T“ řešíme kudy dál. Dáme-li se doprava, dojedeme do Velkých Losin. Dáme-li se doleva, dojedeme do….. Velkých Losin. Těžké rozhodování, vybíráme variantu vlevo.
     Po několika stech metrů nastává nečekaný problém, do cesty se nám staví plot a bytelná vrata přes cestu. Branka v nich je zavřená, nikoliv však zamčená. Značení  cyklostezky nás jasně nabádá, abychom pokračovali dál. Obrovský nápis na plechové ceduli zavěšené na vratech však vstup přímo výstražně zakazuje. Co teď? Nezachovali jsme se jako nějací strašpytlové, kteří se bojí trochu riskovat. Zachovali jsme se jako čestní muži. Vrátili jsme se zpět na rozcestí a vybrali variantu vpravo.
     Dojezd do Velkých Losin je hoden skutečných „Vymaštěných magorů.“ Neoficiálně nikdo nezávodí, ale oficiálně nechce být nikdo poslední. Ještě, že nás nepotkal žádný policista, možná bychom platili pokutu za překročení povolené rychlosti v obci. Kulíme si to rychlostí někde kolem padesátky. S chutí bych přeřadil na těžší převod, ale už žádný nemám. Nožičky mi kmitají jako kresleným postavičkám z televizních pohádek a přesto nevyhrávám. Famfáry pro vítěze znějí pro dnešek  v uších Mazanovi.
     Ve 14:00 hodin máme sbaleno, kola poskládaná v autě. Opouštíme Velké Losiny a vydáváme se na cestu domů. U čerpací stanice přes silnici od kempu už nemají v lednici ani jednu bagetu a v malém bistru „Jarka“ hned v sousedství zmizel z nabídky jídel smažený sýr. Všechno jsme snědli my.
     Výprava se definitivně přiblížila konci, opustili jsme Velké Losiny a Mazan začal filozofovat. „Každej obyvatel týhle obce je z Losin anebo zlosyn?“
     Při dnešním výjezdu na Dlouhé stráně jsme ujeli 53 kilometrů. A co říci na úplný závěr výpravy? Jeden můj poznatek, který bych rád sdělil Jendovi, Vilémovi a jim podobným „Pivo Holba, ryzí pivo z hor, není správná volba, bolí po něm bachor.“