Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > ČR > Moravskoslezský kraj

Vel’ký Javorník na kole

Milan Silný / 26.07.2008

Javorníky jsou součástí Západních Karpat a tvoří přirozenou hranici mezi Česko Slovenskem. Nejvyšší horou na české straně je Malý Javorník s nadmořskou výškou 1019 m n. m. Větší část Javorníků se však nachází na slovenské straně. Na území Slovenska se nachází i nejvyšší hora Javorníků – Veľký Javorník s nadmořskou výškou 1071 m n. m. V oblasti Javorníků žije rys, vlk a prý je možné potkat i medvěda.

Javorníky jsou od mého bydliště poměrně daleko, a tak si výpravu na nejvyšší horu musím náležitě užít. Základní tábor jsem rozbil ve Velké Polomi u Ostravy, kde žije kamarád Tomáš s rodinou.

Hrátky počasí

Mám před sebou celkem slušnou porci kilometrů, a tak vyrážím ráno už kolem půl sedmé. Ráno je nádherně svěží, slunce příjemně svítí a za Dolní Lhotou stojí bez hnutí uprostřed silnice srnka. Čeká mě parádní den. Informační tabule u silnice upozorňuje, že se nacházím v Oderských vrších a vrchy znamená kopec nahoru, kopec dolů. Naštěstí to netrvá dlouho a sjíždím do údolí řeky Odry, kde mě nečekaně pohlcuje mlha. A je stále hustější.

Omyl obce Hukvaldy

O několik kilometrů dál u malé vsi Petřvaldík už zase svítí slunce a je to mnohem veselejší varianta počasí. Poslední čistě lašská obec, které vévodí jeden z nejmohutnějších hradů na Moravě, je rodištěm hudebního skladatele Leoše Janáčka. Obec nese název Hukvaldy. Hrad jsem ze silnice nezahlédl a navíc jsem v Hukvaldech nevědomky sjel z předem vybrané trasy a táhlým dlouhým sjezdem jsem přijel do vesničky Mniší, kam jsem původně přijet neměl. Šlapat zpátky do kopce se mi vůbec nechce. Náhradní řešení se naštěstí nabízí samo. Z Mniší vede značená cyklostezka přes Tichou do Frenštátu a ve finále je to kratší cesta než přes Měrkovice a Kozlovice, kterou jsem měl v plánu.

Společnost kamionů

Z Frenštátu pod Radhoštěm, který ve světě proslavil zejména skokan na lyžích Jiří Raška, první český vítěz zimních olympijských her v historii, až do Rožnova pod Radhoštěm mě čeká asi nejfrekventovanější úsek výpravy. Při tom se musím přehoupnout přes sedlo Pindula, které leží v nadmořské výšce kolem pěti set metrů a je evropským rozvodím mezi Odrou a Dunajem. Kamiony mě míjejí v těsné blízkosti, nemám z toho vůbec radost a už se těším, až budu v Rožnově.
Prakticky už z Rožnova začíná pozvolné stoupání do Vsetínských vrchů, které kulminuje závěrečným zvedákem do sedla pod Soláněm, které leží v nadmořské výšce asi 815 metrů. Přes zafuněná sklíčka brýlí sleduji, jak si to kulí od Soláně dolů cyklistka hodně podobná olympijské vítězce Kateřině Neumannové. Sním či bdím nebo je to snad skutečně sama Velká Katka?

Soláň

Stoupání na Soláň zdolávám s nepříjemným mrazením v zádech respektive v nohách. Moc dobře totiž vím, že tudy dneska budu ronit pot ještě jednou, až se budu vracet z Javorníků. „Třeba z druhé strany není ten kopec tak vysoký.“ „Neboj, je a možná ještě vyšší.“ Ujišťuji se v duchu, že tudy nazpět fakt pojedu. Ale pěkně jedno po druhém. Nejprve musím vyjet na Malý Javorník, pak na Veľký Javorník a na Soláň třeba už nedojde, protože se někde v lese fyzicky zhroutím do křoví.

Nejhorší stoupání

Ve Velkých Karlovicích opouštím silnici a začínám se nořit do lůna Javorníků, kde na hřebenech leží můj vytýčený cíl výpravy. Lesní cesta nabírá směr vzhůru a její povrch se zhoršuje. Po čerstvě nasypaných a ještě neutažených kamenech jet nedokážu. Časem kameny zmizely, že by se do kopce možná jet dalo, ale já už nemám dostatek „morálu,“ abych nasedl, a tak tlačím dál. Nasedám až na Javorníčku (860 m n. m.). Přes sedlo Příschlop pak stoupám na turistickou stezku vedoucí po hřebenech Javorníků. Hraniční cedule upozorňují na blízkost slovenských státních hranic.

Nejhorší stoupání výpravy mám za sebou. Jen co otřu od potu orosené čelo a upocené brýle, nevěřím svým očím – hřebenová stezka je doslova rájem cyklistů! Já se sem ploužím s „jazykem na vestě,“ a tady si jede celá vysmátá rodinka s dvěma malými dětmi v cyklosedačkách. Za rodinkou následují další a další cyklisté, někteří i docela pokročilého věku.

Malý Vel'ký vrchol dobyt

Po poledni jsem dojel na Malý Javorník, někdy se jí říká též Chotárna. Příjemnou hřebenovou jízdou mířím na nejvyšší horu Javorníků. Výhledy do krajiny jsou nádherné, ale stačí se chvilku zapomenout kocháním a už jsem pichlavě namotaný mezi větve mladého smrčku u cesty. Na Ztratenci v nadmořské výšce 1055 metrů míjím tři velké betonové kříže, toť památník příslušníkům 1. Československého armádního sboru, kteří zde padli 3. května 1945 při osvobozování Velkých Karlovic.

Veľký Javorník leží už na území Slovenska. Dosahuje nadmořské výšky 1071 metrů. Na vrcholu se ocitám v 14:36 hodin a mám v nohách 94 kilometrů. Pro jistotu pořizuji několik vrcholových fotografií. Název Veľký Javorník by se dal volně přeložit do češtiny jako Velký Javorník, ale to jen pro ty později narozené, kteří již nepamatují společný československý stát a slovenština je pro ně cizí jazyk.

Soláň podruhé

V Javorníkách už není kam výše stoupat, čeká mě příjemný dlouhý táhlý sjezd zpět do Velkých Karlovic, při kterém snad trochu zmobilizuji síly pro asi pětikilometrové stoupání do sedla pod Soláněm. Slunce, žluté koberce pampelišek na okolních zelených loukách a vzduch prosycený vůní dřeva mi k tomu určitě pomohou.
Nejvyšší horu Javorníků mám úspěšně za sebou, ale teď musím přetrpět Soláň. Někdy se mu přezdívá „vrch umělců,“ protože se v jisté hospodě pod vrcholem scházeli malíři, spisovatelé i hudební skladatelé. S chutí do toho a půl je hotovo, řekl jsem si ve Velkých Karlovicích a vyrazil statečně na Soláň. Jenomže „vžum,“ předjel mě ve stoupání první cyklista. „Vžum,“ předjel mě druhý cyklista. „Vžum,“ předjel mě i třetí cyklista a ten už měl kolo ingotového typu. Koupil si někde v hutích velký těžký železný ingot a ořezal z něj všechno, co nebylo kolo.

Kouzlo energie

„Tak to ne! Nemá cenu se trápit,“ řekl jsem si a posadil se na patník. Z batohu jsem vylovil energetický gel, vymačkal podle návodu do úst, zapil vodou a čekal. Tyhle „vypatlátory“ proti únavě nejsem zvyklý brát, a tak jsem byl zvědav, co se stane. Výsledek se dostavil téměř okamžitě. „Tak co teď udělám? Komu napíšu esemesku o zdolání Javorníků?“ Šrotuje mi v hlavě a začínám v batohu hledat mobil. „No, můžu to napsat i za jízdy, ať se nezdržuju.“ Nasedám s mobilem v ruce na kolo. Šlapu mocně do pedálů, jednou rukou řídím kolo a druhou vymačkávám na telefonu zprávu pro kamarády. Námahu moc neřeším a do kopce letím jako o závod. Ingotové kolo, druhý cyklista, první cyklista a horským sedlem proletím jako vítěz. Možná jsou tyhle energetické gely opravdu účinné, možná byl problém jen v mé hlavě, každopádně v sobě cítím tolik energie, že bych mohl rozdávat.

Už není nic, co by mě mohlo až do Rožnova pod Radhoštěm zastavit a odtud mi do cíle bude chybět už jen nějakých padesát kilometrů...

Medvěda jsem nakonec v Javorníkách nepotkal, protože se všichni rozvalovali v ostravské ZOO.