Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > ČR > Ústecký kraj

Cyklovýlet na bílinský Bořeň

Milan Silný / 20.07.2008

Dominanta Bílinska – skalnatý kopec, dosahující nadmořské výšky 539 metrů. Lze ho minout nebo nevidět pouze za mlhy nebo nízké oblačnosti. Název kopce je pro německy mluvící obyvatelstvo skoro nevyslovitelný jazykolam, proto si ho pojmenovali po svém – Biliner Stein, česky Bořeň, největší znělcová kupa ve střední Evropě.

„Znělec je stejnej kámen jako třeba čedič, jenom na poklepání jakoby zní, tak proto Znělec,“ objasnil mi situaci věci znalý kamarád. „Hm, nejlepší asi bude, když si tam na kole zajedu.“ „Na Bořeň? Jsi magor? To je terén spíš pro horolezce,“ utvrdil mě nechtěně kamarád v mém rozhodnutí.

Pravý opak ideálu

Nejlepší cyklistická vyjížďka je se skupinkou dobrých přátel za ideálního počasí a pokud možno nádhernou neznámou krajinou, aby bylo na co se dívat a o čem za jízdy debatovat. Dnes zažívám pravý opak. Je únor, jedu sám krajinou, kterou znám téměř dokonale, není se čím kochat ani o čem tlachat. V nepravidelně pravidelných poryvech padají z nebe jemné krupičky ledu a vůbec mě to nebaví.
Už už jsem rozhodnutý, že to dneska zabalím a vrátím se domů, abych příjemně strávil sobotní dopoledne v pohodlí rozestlané postele s dálkovým ovladačem od televize po ruce. Nějaká část mého mozku byla ovšem rozhodně proti návratu. V momentě, kdy jsem zpomalil, abych otočil řidítka k domovu, vnutil se mi do mysli rocker Petr Janda ze skupiny Olympic a neúnavně mi začal pořád do kola opakovat část písně „Když ses jednou rozhod, musíš jet. Zbytečný je dlouho rozmýšlet. Cesta zpět je už zbořená. Jeď, když ti svítí zelená....“ Olympic ani Jandu zrovna moc nemusím, jejich písně neposlouchám, texty pořádně ani neznám a teď najednou mám neodbytně v hlavě tenhle kousek a pořád dokola. A tak jsem Jandovi neodolal, řidítka neotočil a šlapal dál mezi krupičkami ledu směrem na Bořeň.

Cíli blíž a blíž

Projel jsem obec Klobuky, za kterou stojí v poli nedaleko silnice Zkamenělý pastýř – největší a nejznámější menhir v Čechách. Přestal foukat vítr a slunce naznačuje, jaké jsou jeho možnosti. Možná jsem udělal dobře, že jsem Jandu poslechl. V Křesíně přejíždím řeku Ohře a dostávám se do končin, které už tolik neznám. Cesta mě začíná náramně bavit. Nevím, co bude následovat za nejbližší zatáčkou či horizontem, a tak jsem logicky zvědavý. U vesničky Mukov se mi poprvé skýtá pohled na ostře řezané rysy kopce Bořeň.
Do Bíliny přijíždím po 51 najetých kilometrech. Právě odtud vede až na vrchol kopce zeleně značená naučná stezka. Mám před sebou finální závěrečné stoupání, které zprvu vede podmáčenou loukou. Sunu se zvolna stezkou klikatící se lesíkem mezi tenkými převážně listnatými stromky. Každým šlápnutím se temný masiv kopce přibližuje a vypadá docela hrozivě. Začíná na mě sedat tíseň. Nemám si s kým popovídat. Bořeň zlověstně mlčí. „Že bych se vrátil?“ „Ani náhodou, nejel jsi padesát kilometrů, aby ses začal bát nějakýho kopce.“ Začínám se pouštět do schizofrenního rozhovoru sám se sebou. Slyším praskat větve a po chvíli se proti mně objevuje pár mladých lidí na vycházce se svým psem. „No výborně, nejsem tady sám,“ pomyslel jsem si a tíseň byla rázem ta tam.

Cyklista horolezcem

Poslední kilometr k vrcholu není jetelný (pozn. redakce: rozuměj sjízdný :) ). Kameny, hluboké listí, skály a pořád vzhůru. Bořeň je lokalitou jednoznačně vhodnější pro horolezce než pro cyklistky. Z horolezeckého hlediska jde o jednu z nejvýznamnějších nepískovcových oblastí v České republice. V současnosti vede k vrcholu zhruba čtyři sta cest všech obtížností. Bořeň byl pro horolezeckou činnost objeven někdy na počátku dvacátého století. Prvními horolezci na vrcholu byli nějaký Gregor a Berthold z Alpského klubu ze Žatce. Já nemám lana, nemám skoby, funím k vrcholu po turistické stezce. Kolo střídavě nesu na rameni nebo tlačím a mám toho až nad hlavu. V 11:24 hodin jsem na vrcholu. 539 metrů nad mořem. Je únor, a zatímco se okolí halí do mlhy, tady nahoře panuje nádherné slunečné odpoledne s modrou oblohou nad hlavou. Vrcholová chvilka příjemného jara mi za tu dřinu rozhodně stála.

Z Čech do USA

Z chytrých knížek jsem vyčetl, že na středozápadu USA ve státě Wyoming má Bořeň bratříčka, národní přírodní památku Devils tower. Tato mystická hora má mnoho shodných nebo podobných parametrů jako Bořeň. Tyčí se na návrší nad řekou Belle fourche do výšky 382 metrů. Bořeň se tyčí nad řekou Bílinou, která se jinak též nazývá Běla, do výšky 320 metrů. Geologická stavba je téměř shodná, i Devils tower je tvořen znělcem, má však poněkud menší půdorys, což kopci propůjčuje ještě výraznější vhled než má Bořeň. A stejně jako u nás se ani američtí geologové nemohou dohodnout, jak přesně takový útvar vznikal. Od roku 1946 má i Bořeň statut rezervace a sběr čehokoliv mimo odpadků po neukázněných turistech je zakázán.

Původ jména Bořeň

Podle jedné z pověstí je hora pojmenována po kněžně Bořeně manželce knížete Kroka a to kvůli tragédii, která se prý udála nedlouho po Krokově smrti. Nešťastná Bořena bloudila uplakaná bezcílně krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů a uviděla šedivou Krokovu hlavu zvedající se z řeky Bíliny. Kněžna poblouzněná vidinou se vrhla dolů ze skály do manželovy náruče, avšak našla tam smrt. Lid, jenž mrtvou kněžnu poznal, nazval následně horu jejím jménem.

Zasloužená cesta domů

Zpáteční cesta domů celkem solidně ubíhá. V hlavě už mi zase zpívá Petr Janda a nemůžu se ho zbavit „Když ses jednou rozhod, musíš jet. Zbytečný je dlouho rozmýšlet. Cesta zpět je už zbořená. Jeď, když ti svítí zelená....“ Na rovince u Koštic proti mně šlape starší cyklista na špičkovém silničním kole. Pozdravit ho, je pro mě možností jak přerušit Jandův koncert. „Ahoj,“ zdravím ho stejně jako každého cyklistu, kterého na trase potkám. Jeho odpověď mě však překvapila a Jandovi vyrazila mikrofon z ruky s takovou razancí, že až do večera ani nemukl. „Vás horáky nemám rád,“ odpověděl mi cyklista místo odpovědi na pozdrav. Polkl jsem naprázdno a nezmohl se na žádnou reakci. „Proč? Proč nás nemá rád? Copak jsme mu, my horáci, asi udělali?“ Přemýšlel jsem s otevřenými ústy několik dalších stovek metrů. Naštěstí nelítaly mouchy.

Chvíli po osmnácté hodině přijíždím domů. Mám najeto 112 kilometrů.
Pokořil jsem kopec Bořeň.
Teď mě bolí celé tělo.
Fyzicky jsem z toho zbořen.
Příště už by se mi tam nechtělo.
Nejsem pro tu dřinu stvořen.
U piva by se líp sedělo.

Na Bořeň jsem se vydal v únoru a udělal jsem vlastně dobře, protože na přelomu srpna a září může být výlet na vrchol poměrně nepříjemný. Tou dobou se rojí mravenci a díky jejich rojům se na vrcholu prý nedá v klidu posedět a kochat se dalekými rozhledy.