Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Amerika > Ekvádor

Ďábelské představení sopky Thungurahua

Petr Křížek / 20.04.2008

Čas, který jsem měl vyměřený na cestování po Jižní Americe, se pomalu chýlil ke konci a já jsem přejel do poslední země, kterou jsem plánoval navštívit. Tou zemí byl Ekvádor. Jako vždy, když jsem překonával hranice státu, těšil jsem se na nové věci a na změnu, kterou země přinese. Mířím do malé vesnice jménem Machalia, kde se dozvídám o jedné aktivní sopce, která leží nedaleko. Mé další kroky směřuji přímo k ní.

Bouřlivé uvítání

Je už večer, když seskakuji z náklaďáku, platím smluvený dolar za svezení a dál pokračuji pěšky. Do města Baňos mi zbývá ještě 20 km. Jelikož už se stmívá, začínám obhlížet terén, kde bych zakempoval. Už delší dobu slyším blížící se bouřku a každou chvíli očekávám, že se tmavý mrak přehoupne přes hřebeny okolních kopců a začne již dobře známý tropický liják. V tomto očekávání docházím až k jedné osadě, kde se rozhoduji přenocovat. Je tu tma, jen některá okna svítí mihotavým světlem. Nechci vzbuzovat mezi lidmi zbytečný rozruch, ulehám proto na kraji vesnice pod malou střechu postavenou na kůlech. Ale ještě než usnu, objeví se u mě dva kluci, okamžitě odbíhají pryč a za chvíli přivádějí celou vesnici na „seznamovací večírek“. Je mi trochu trapně, že jsem se takto připlížil mezi ně, ale oni jsou přátelští a tento počin mi nemají ani trochu za zlé. Vysvětlují mi, že to, co jsem doposud pokládal za blížící se bouřku, je ve skutečnosti něco jiného – sopka. Je vidět z malé vyvýšeniny. Každému zahřmění předchází vychrlení žhavých kamenů, které se pak v proudu kutálí po jejich svazích dolů.

Skrývané nadšení

Ráno směřuje můj pohled na Thungurahuau. Sopka vrhá velké množství popela několik set metrů vysoko, což předčí veškerá má očekávání. Rychle balím své věci a odcházím z vesnice směrem do města Baňos. Cestou nespouštím oči ze sopky a každá erupce se mi zdá „lepší“ a krásnější než ta předchozí. Ve městě musím své nadšení trochu skrývat neboť místní lidé ho se mnou nesdílejí. Jeden starší pán jménem Benedicto mi vypráví, jak bylo město před šesti lety evakuováno, ale jelikož sopka město nezasypala, lidé se vrátili časem zpět i přes zákazy úřadů. Ještě chvíli se bavíme a já se ptám na cestu, která vede k sopce. Rád bych se totiž dostal co nejblíže k vrcholu, ale její svahy jsou neproniknutelně porostlé. Nato mi sám nabídne doprovod za město a ukazuje prosekaný úvoz, kterým lze dojít až k pastvinám nad hranicí lesa.

Erupce na dosah ruky

Dlouho stoupám prudce vzhůru jakýmsi přírodním tunelem, stromy vytvářejí klenbu několik metrů vysokou, takže slunce zahlédnu jen velmi zřídka. Neustále přemýšlím o cestě a v představách se vidím na vrcholu vulkánu. Vysokých stromů ubývá, až zcela mizí, a já přicházím k pastvinám. Je zde spousta chatrčí, ale jen málo z nich je obydlených. Nedivím se. Při pohledu na zvrásněnou sopku je jasné, že právě tady by se v případě silné erupce vytvořila lávová řeka. Pokračuji stále výš, přecházím louky, až míjím poslední obdělávaný kousek s malým dřevěným domkem. Se západem slunce docházím ke starému, již zchátralému refugiu (přístřešku), o kterém mi Benedicto také povídal. V noci mě probouzí zima, refugio je ve výšce 3800 m n.m a teplota klesá několik stupňů pod bod mrazu. Dlouho nemůžu usnout, sopka mi teď v noci připadá mnohem blíž. S každým jejím zahřměním cítím, jak se podlaha otřásá a cinkají rozbitá skla v oknech, chvíli jen poslouchám, ale nevydržím dlouho. Musím se jít ujistit, že je vše v pořádku. Vycházím ven, a to, co jsem viděl včera z několikakilometrové dálky se odehrává na dosah ruky. Chvíli se musím uklidňovat tím, že to vše trvá už 6 let.

Strmá cesta sopečným popelem

Ráno nečekám na zvonění budíku a za svítání vybíhám vstříc vulkánu. Na vrchol, který přesahuje 5000 m n.m. zbývá 1200 výškových metrů. Také díky aklimatizaci, která není zcela metodická, mi dává výška zabrat. Kousek nad refugiem končí veškerá zeleň a na zemi jsou jen popílkem pokryté lávové splazy a kameny. Je jasno a při pohledu zpět vidím v dálce nádherný kužel sopky Cotopaxi a nejvyšší Ekvádorský vrchol Chimborazo. Do zad mi fouká silný vítr, který odnáší veškerý vychrlený popel a kamení na druhou stranu sopky, také vzduch je zbaven sopečných plynů, takže mohu bezpečně postupovat k vrcholu. Jde to těžko, neboť „cesta“ je čím dál strmější a já se bořím do stále větší vrstvy popela. Z bot už ho nevysypávám, nemá to cenu. Pomalým tempem stoupám vzhůru až do výšky 4700 metrů, tady dopíjím poslední kapku vody a přemlouvám sám sebe k dalšímu výstupu. Těším se na vrcholový kráter a doufám že vítr bude dost silný, aby mi i na vrcholu ochraňoval před kamením. Cesta je strašná!

Ústup těsně před cílem

Následujících 100 výškových metrů mi trvá téměř dvě hodiny. Celou tu dobu jdu s pohledem upřeným ke zlomu na horizontu a doufám, že za ním bude již vidět vrchol. Často se propadnu až po kolena do popela, což si vždy vyžádá hodně sil. Konečně se přibližuji na pár kroků od horizontu, ale pohled dál není o nic lepší, jen další zlom na „novém“ horizontu. Za ním už je snad vrchol. Je půl čtvrté odpoledne a já kalkuluji s časem. Jsem unavený, promrzlý a hladový, nejradši bych se na sopku už vykašlal. Do tohoto přemýšlení vtrhne sopka silným zahřměním a za několik vteřin slyším dopadat kolem sebe malé kamínky. Beru to jako povel k ústupu a ihned otáčím. Po několika krocích sice ještě zapochybuji, jestli jsem se nevzdal moc snadno, ale nahoru už neudělám ani krok! Cesta dolů je mnohonásobně snazší, takže k refugiu dorážím ještě za světla. Ihned mířím k plechovému sudu, do kterého je svedena dešťová voda ze střechy, piji a vařím si polívku. Po večeři ulehám na známé místo v prvním patře a ještě jednou se v představách dostávám k vrcholu sopky. Přemýšlím, jaký by asi byl.

Měsíc poté (v srpnu 2006) jsem se v novinách dočetl, že došlo k silným erupcím a město Baňos bylo znovu evakuováno. Zmíněné pastviny zasypal popel a na jižních svazích sopky dokonce přišlo o život několik rolníků.

Po návratu domů jsem se dále o sopku zajímal, mimo jiné i o to, zda bylo opravdu možné dosáhnout jejího vrcholu. Na stránkách jedné Ekvádorské agentury, která dělala k vrcholu sopky výlety vrtulníkem, jsem našel letecké snímky, na kterých šlo rozpoznat místo, kde jsem výstup ukončil. Vrchol byl opravdu blízko. Rozkládal se na něm obrovský kráter na jehož ochoz pravděpodobně šlo za příznivých podmínek, které ten den panovaly, ze severní strany vyjít.